Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

Nechtěla jsem nic slyšet, a už vůbec nic řešit. Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu. Možná naposledy.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Kariéra se začíná rozjíždět

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí.

Po dlouhé době pokračování. Už mi docházejí síly....

Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení. Je dobré udělat z kamaráda manžela?

ZAVEDU VÁS DO ZÁKULISÍ HOSPOD, HOTELŮ A BARŮ. POJĎTE SLEDOVAT PŘÍBĚH MLADIČKÉ LENY, JEJÍ KARIÉRU, LÁSKY, TRAPASY, RADOST I NEŠTĚSTÍ.

Přijela asi třikrát, a to jenom proto, že potřebovala peníze. Pak odjela na roční stáž do Francie. Mé poslední zprávy jsou, že se tam vdala. A čím se živí, snad ani nechci vědět.“

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle.

Z úvah mě vyrušil arogantní hlas: „Vy jste tady vedoucí?“ „Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.