SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ.III kapitola 1

ČÁST TŘETÍ

Svatba a smrt….

Kapitola 1

Můj život plynul jak má, jak už to u samoživitelek bývá.
Z Petříka se stal krásný chlapec, jenom trochu paličatý, jako každé dítě v jeho věku.

Já jsem se vypracovala ze servírky přes kuchařku až na vedoucí.

Taky jsme si koupili starou škodovku. Vyzrála ze mě žena, která věděla, co chce, ale hlavně ví, co život obnáší. Alespoň jsem si to myslela.

Jednou se stalo, že když jsem přišla večer z práce, začal mě přepadat splín.
Otevřela jsem si lahvinku vína a sedla si k večeři, kterou mi připravil Petřík. Byl neuvěřitelně šikovný. Vždy mi připravil studený talíř nebo obložené chleby s lístečkem, na kterém bylo přání dobré chuti a noci.

Začalo mi být hrozně smutno. Byla krásná, jasná podzimní noc a mě začaly přepadat vzpomínky.

Když jsem měla asi třetí skleničku a vzpomínky nebraly konce, nějak se mi sama zvedla ruka, vzala telefon a vytočila Pavlovo číslo.
Ačkoliv bylo už po třiadvacáté hodině, telefon zazvonil jen jednou a Pavel ho zvedl.
Aniž bych se představila povídám,

„je mi hrozně smutno,“ a na druhém konci drátu se ozvalo:

„Kotě moje, tak přijeď,“ řekl hlasem, který přímo pohladil.
Ano. Po dvanácti letech poznal v telefonu můj hlas.

„Vždyť je noc,“ odpovídám.

„No a?“ říká, a pokračuje, „v noci se přeci krásně povídá.“

„Je to daleko,“ odpovídám, a Pavel na to, „já počkám, budu za dvě hodiny před barákem.“

„Tak dobře“odpověděla jsem a zavěsila jako v mátohách.

Když mi konečně došlo, co dělám, bylo už pozdě.
Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.
A co Petřík, vždyť spí, co když se vzbudí? Pletly se mi myšlenky jedna přes druhou, ale tolik se mi chtělo jet za ním.

Opět zvítězilo srdíčko, které jako kdyby se probudilo ze zimního spánku. U sousedů se ještě svítilo. Požádala jsem o hlídání s tím, že se do rána vrátím.
Sousedka zakroutila hlavou, prohlásila, že jsem cvok, ale souhlasila.

Vyšla jsem před barák a sedla do auta.
Ujela jsem asi deset metrů a koukám, jak se mi ta bílá čára uprostřed silnice vlní.
Tak tudy cesta nevede. To víno udělalo své. Okamžitě jsem se vrátila domů.

A co teď? Pavel tam čeká. Čeká tam na MĚ.

Zatelefonovala jsem Jarmilce, mé spolupracovnici a kamarádce.

„Jarmilko, prosím, na nic se neptej. Jenom mi dělej řidiče.“
Když slyšela můj zoufalý hlas, jenom se zeptala:

„Kam pojedeme?“

„Řeknu ti to po cestě.“ Odpověděla jsem.

Asi po třiceti kilometrech už jí to bylo divné a povídá:

„Tami, kam jedeme, ráno musíme být v práci?“

„Já vím, Jarmilko, mám pocit, že jde přímo o život. Ještě tak sto kilometrů a jsme tam.“

Znala mě, věděla, že nic nedělám jen tak, bezdůvodně, i když tohle bylo přímo bezhlavé.
Jarmilka byla opravdu kamarádka a věděla, že až přijde čas, všechno jí řeknu. Věděla, že ptát se dřív nemá cenu.

Když jsme zastavily cca za dvě hodiny před Pavlovým barákem, marně jsem se rozhlížela na všechny strany. Pavel nikde.
„No nazdar,“ pomyslela jsem si.

Najednou se od baráku odlepil stín a směřoval k nám. Jarmilce došlo, co se děje. Šťouchla do mě a šeptala:

„To je ten Pavel?“
Jenom jsem bezmocně kývla. Srdce mi bušilo, jen vyskočit. Přistoupil ke mně, políbil mě na čelo, vzal mě za ruce a povídá:

„Kotě moje, moc rád tě vidím. Pojedeme?“

„Kam?“ zeptala jsem se..

„No přeci na naši chatu?“ odpověděl a políbil mě na oči.

Celou cestu mě pevně držel okolo ramen. Já měla hlavu položenou na jeho rameni a cítila jsem, jak moc nechci, aby tahle chvíle skončila.

Dojeli jsme na chatu a já nic nepoznávala.

Najednou tam nebyla ta chaloupka sama, ale vyrostla tam přímo rekreační oblast.
Ale v chatě se nic nezměnilo. Jenom tam zavedli elektriku.
Protože byl podzim, byly přeci jenom noci chladné, a tak jsme roztopili v kamnech.
Jarmilce jsme pustili televizi a šli si povídat ven.

Došli jsme na naše molo, kde jsme prožili tolik různých situací. Nám se ale vracely jenom ty nejhezčí.

Sedli jsme si na lavičku,
Pavel mě vzal okolo ramen a podzimní nebe plné hvězd bylo svědkem našeho polibku po dlouhých letech.

Byl jemný, něžný, až zamrazilo. Ani jeho ruce neztratily své kouzlo. Když mě objímal a tisknul k sobě, věděla jsem, že už o něj nikdy nechci přijít.
Okolo nás se rozprostírala vodní plocha rybníka, která se v té jasné noci třpytila, jako by byla poházená diamanty.

Věděla jsem, že Pavel vychovává Pavlíka na devadesát procent sám. Stela měla úplně jiné zájmy. O tom jsem ale mluvit nechtěla, musel na to přijít sám.

Co ho přivedlo k té větě, „tak přijeď,“ mi začal najednou vyprávět.

Věděl, že ho Stela podvádí. Kamarádi se mu smáli, ale kvůli synovi to rozvodem řešit nechtěl. Jezdili s Pavlíkem sami na výlety, na dovolené i na chatu.
A tak jsme povídali a povídali, když najednou mi vzal hlavu do dlaní, tím jeho způsobem a řekl:

„Kotě moje, jezdi prosím častěji.“

Začalo se rozednívat. Nechala jsem jeho otázku viset ve vzduchu.

„Pojď, vrátíme se,“ říkám:“Musím se vrátit do práce.“

Jarmilka u roztopených kamen usnula. Když jsme ji vzbudili, tak prohlásila:

„Jenom doufám, že vy dva už budete mít klid.“ Zívající se šla opláchnout, abychom mohli vyrazit.

„Tak co? Přijedeš?“ ptá se znova Pavel.

„Víš, nejdříve si musíš udělat pořádek doma a pak zavolej. Nejsme sami, máme děti. Už to není tak jednoduché,“ odpověděla jsem a objala ho.

Políbili jsme se. Srdce jsem měla až v krku. Jeho ruce, které mě objímaly, mi vracely všechno, co se jen dá vrátit. Tolik bych chtěla všechny zábrany pustit z hlavy. Prostě srdíčko sem tam poslechlo i rozum.

Pavla jsme vysadily před barákem a my jsme v pohodě a včas dorazily do práce.

pokračování zítra.