SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. III kapitola 2

Stýská se mi…

Kapitola 2

Blížilo se poledne a po probdělé noci bych se nejradši viděla v posteli.
Z klimbání v kanceláři mě probral telefon. Volal Pavel.
Mimo otázek, jak jsme dojely, mě začal lehce přesvědčovat, abych přijela na víkend.

„Tami, kotě moje, stýská se mi, a to jsi pryč pár hodin.“

„Já vím,“ odpovídám, „taky je mi smutno.“

Hovor byl plný něžností a vyznání. Bylo mi hrozně fajn.
Stačilo mi, že jsem ho alespoň slyšela.
Když už hovor trval kolem půl hodiny, začali se po mně divně koukat.
Došlo mi, že blokuji pracovní telefon. Pochopitelně nebylo k nepovšimnutí, že jsem se chvílemi červenala, chvílemi culila, prostě jsem byla jak čítanka.
Každému došlo, že služební hovor to určitě není.

A takhle volal každý den, jen s tím rozdílem, že to bylo až po dvanácté hodině, kdy byli všichni na obědě. To jsme měli půl hodinky jenom pro sebe.
Byly to krásné hovory. Povídání, smích, špičkování. Bylo mi tak příjemně na dušičce, že jsem dospěla k názoru, že mi to snad i stačí.
Hrozně jsem se bála, aby se něčím předčasným něco nepokazilo.
I když to „něco“ jsem vůbec neuměla pojmenovat.

V tom samém duchu pokračovaly tyto hovory i večer, když už děti spaly. Bylo to krásné, ale finance taky. Měsíční účty dělaly kolem třech tisíc, a to stál hovor padesát haléřů.

Nakonec jsme se přeci jen na víkendu domluvili.

Petříka dám k mamince a Pavlíkovi se projednou bude věnovat Stela.
My si uděláme příjemný víkend na chatě. Dořešíme věci, které se za tak krátké noci nestihly.
Nic jsem neočekávala. Nic jsem neplánovala. Jen jsem se hrozně těšila na jeho náruč.

V pátek jsem Pavla vyzvedla na hotelu, stejném jako když jsem se stěhovala.
Jediný rozdíl byl v tom, že už tam nedělal pana vrchního, ale vedoucího. Přivítal mě polibkem, objetím a se slovy:

„Krásně ti voní vlasy, jsem moc rád, že jsi tady.“

„Jistě, jistě,“ odpovídám trochu ironicky, „už nejsem ta malá holka,“ a přitom zírám na ten obrovský nákup, co s sebou chce vzít.

Kytice růží, která ležela na bedně plné lososa, kaviáru, chlebíčků, Finské vodky, ananasu mě vracela do doby, kde už jsem jednou byla. Zasmála jsem se:

„Pavle, my tam zůstaneme napořád?“

Zasmál se se mnou a říká:

„Jenom nechci, aby nám něco scházelo.“

Když jsme dojeli na chatu a vybalili nákup, začalo mi být divně, jako kdyby se vracela taková ta tréma, když má člověk první rande.

Žaludek se chvěje, srdce buší a rozklepaly se mi i ruce.
Pavel mě pozoruje a říká:

„Pojď, dáme si panáčka na uvítanou.“
Přikývla jsem, protože mi bylo jasné, že ho potřebuji.

Trochu to pomohlo.

Přichystali jsme stůl, všechno prostřeli, abychom vůbec nemuseli vstávat ze sedačky a měli co nejvíce času jenom pro sebe. Jako kdyby mezi námi vůbec nebylo těch dvanáct let. Jako kdyby nic neskončilo.
Jenom už to nebylo tak bouřlivé. Bylo to jemnější, něžnější, krásnější. V tomhle případě ta léta, co jsme byli od sebe, byla znát. Pochopitelně jen k dobrému, a o to pro nás k horšímu, když přišlo nedělní loučení.

Nedalo se jinak, než se domluvit na příštím víkendu.
Mamince to už bylo podezřelé a začala něco tušit.

Ale jako každá máma znala svou dceru a věděla, že stejně nic nezmůže. A protože už jsem byla starší a rozumnější, rozhodla jsem se říct jí pravdu.
Moc jsem ji nepřekvapila. Prohlásila, že to tušila, a ať si dělám, co uznám za vhodné. Nebyla sice nadšená, což jsem chápala, ale alespoň já jsem měla trošku klidnější svědomí.

Když jsme opět jeli na chatu, Pavel se tvářil tajemně a že má pro mě překvapení. Byla jsem zvědavá, co to bude tentokrát, jeho překvapení byla vždy jako bomba.
Když jsme se usadili okolo jídla a pití, tak najednou vstal a vrátil se s obrovskou kyticí růží.

„Co se děje?“ udiveně povídám.

„Stela požádala o rozvod,“ řekl jasně a nahlas.

„Co se stalo? Přišla na nás?“ odpovídám rozrušeně.

„Ale ne. Uklidni se. Jenom jí bylo na obtíž o víkendu hlídat Pavlíka, a tak se rozhodla, že mi ho nechá v péči, když jí nechám byt, auto a psa.“ podíval se na mě a čekal na moji reakci.

Vyrazilo mi to dech.

„Tak ona je schopna vyměnit syna za byt a auto? Co je to proboha za mámu?“ odpověděla jsem a nebyla jsem schopna dalších slov. Rozum to ne a ne pobrat.

„Ano, je to tak,“ řekl a hned obrátil řeč, „zůstaneš s námi? Tedy se mnou a s Pavlíkem?“
Podívala jsem se na něj a zdráhavě odpovídám,

„nevím, Pavle. Mám dobrou práci. Petřík tam chodí do školy. Mám i pěkně zařízený byt. Dalo mi to spoustu práce a úsilí.“

„Nech si to ještě projít hlavou, všechno bych ti vynahradil,“ řekl potichu, ale s takovým důrazem, abych to hned nezamítla.

Ani bych nemohla. Copak jsem na tuhle chvíli celá léta nečekala?
Nalijme si čistého vína. Čekala!
A možná bych čekala i déle.

Celou touhle změnou jako kdyby se všechno vrátilo úplně. Milování, jarní květy v posteli nahradilo podzimní listí, snídaně do postele a jeho velké, něžné ruce, které jsem tolik milovala.

pokračování zítra.