Z krve Potomků - kapitola 1/část 1.

1.1. roku 129 p.k.

„Rozřazení - odrostenec s označením EL12-26.” Oči mi padnou na název dokumentu, který mi přistál v mém osobním komunikačním zařízení. Modré světlo začalo v pravidelných intervalech blikat přesně minutu po půlnoci. Ve stejnou chvíli poprvé ozářilo i pokoj mé pokrevnice Laury, a stejně jako nám, oznámilo i dalším dvaceti dvoum odrostlým zrozencům, žijícím v obytných jednotkách pod povrchem, příchod důležité zprávy.
Dopřeju si čas a dlouze vydechnu, a to i přesto, že jsem na těch pár digitálních slov čekala už od zákazu vycházení. Zmeškala jsem společnou večeři se svým rodem, a povinný večerní proslov vedení jsem poslouchala jenom napůl. O nic jsem nepřišla, den za dnem nám oznamují to samé. Prohřešky jednotlivců, tresty stanovené vedením pro platné členy Společenství, nové objevy za hranicemi lodi a naše úspěchy. Naposledy zazněla jména oddělených, kteří nás toho dne nadobro opustili a jména dvou novozrozenců. A když říkám jména, myslím to tak. Při narození a smrti, to je jediný čas, kdy nás Společenství osloví jménem, jinak jsme pro ně jen soubor písmen a číslic, kód, který nám přidělí dřív, než nás označí symbolem Hibernantů.
Tito dva zrozenci byli nazváni požehnáním, já ale moc dobře vím, že tomu tak nemusí být navždy. I požehnání se může jednoho dne proměnit v prokletí. Nikdo dnes netuší, jestli budou i za pár let považováni za dostatečné.
Tak jako tak, dva zrozenci v jeden den se nezrodili už téměř dvě desetiletí, a to bychom mohli jako požehnání opravdu vnímat.
Nic z toho mi ale dnes nepřipadalo důležité, nic z toho totiž nerozhoduje o mé budoucnosti. Pokud tedy vůbec nějakou mám.
S nervozitou, která se mi od tíživého pocitu na hrudi rozlévá až do konečků rozechvělých prstů, dvakrát poklepu na ikonu zavřené obálky vznášející se ve vzduchu. Usazena u pracovního stolu čekám na načtení elektronických dat. Nervózně při tom bubnuju dlouhými nehty o jeho plechovou desku. Melodický zvuk, který mě jindy uklidňuje, je dnes na mé rozpoložení krátký.
Obraz světlem pulzujícího symbolu Hibernantů - H s pozadím připomínajícím uzavřenou clonu objektivu předmětu ve Starém světě nazývaného fotoaparátem - mě ubezpečuje, že se na otevření dokumentu usilovně pracuje, a když temný pokoj rozjasní bílé světlo nekonečné smršti slov, udělá se mi slabo.
Přichází další hluboký nádech. Se zadržením dechu počítám pomalu do čtyř a s výdechem oči zase otevřu. Pohled mi netrpělivě sklouzne po úvodních řádcích textu.
„S prvním dnem roku 129 p.k. ses po dovršení šestnáctého roku svého zrození ocitla na hranici dospělosti a jsi povolána k účasti na letošním období Přerodu.” Mířím dál.
„Jsi zavázána:
1) podrobit se povinným testům
2) pravidelně odevzdávat záznamy snů
3) spolupracovat při přenosu informací ze tvého mozku do počítačového systému...”
Povzdechnu si. Pravidla pokračují, sahají až k číslu 42. Znám je všechny. Pravidla jsou vše, co máme. Vše, co drží Společenství v bezpečí a jednotě. Díky nim nikdo nevyčnívá, a pokud ano, je odstraněn.
Prstem posunu text na holografické obrazovce směrem vzhůru. Očima těkám po pečlivě volených slovech, dokud nenarazím na část, která mě zajímá ze všeho nejvíc.
„Po dobu dvou měsíců budeš vykonávat praxi vedoucí k zaučení na tvou budoucí pozici pro dobro nás všech. Na základě tvých úspěchů i prohřešků, na základě celkového počtu získaných ciens, ti připadá místo spadající do 5. úrovně. Tvou přiřazenou pozicí je…” Jako na potvoru se to velké odhalení skrývá přesně jeden řádek pod viditelným polem textu. Frustrovaně odfrknu. Položím prst na obrazovku a se zběsilým tlukotem srdce jím pomalu pohnu směrem nahoru. Jen vteřina mě dělí od odhalení skutečnosti, která určí směr pro zbytek mého života. Hlavně žádný tlak.
„U všech svatých, ano!” ozve se z vedlejší místnosti a mě text poskočí až k poslední větě zprávy „Společenství před jedincem.” pod kterou se nachází přiložený soubor - Systém hodnocení odrostenců v období Přerodu.
Těžce povzdechnu. Skoro se mi nepodařilo přežít ani první období hodnocení. Judicium mě připravilo o cenné ciens, které rozhodují nejen o našem postavení, ale především o naší dostatečnosti. Určují jestli zapadneme do systému, zda si zasloužíme žít.
Společenství před jedincem. To je naším heslem, tím se řídíme. Pokud nejsme Společenstvím, nejsme nic. A my, odrostenci, prozatím nezařazení zrozenci Hibernantů, právě takovým nic jsme. To se ale brzy změní. Buď budeme Společenstvím, nebo nás označí za vadné, což je jen další jméno pro smrt. Z domnělého nic se tak staneme tím opravdovým. Zmizíme a budeme zapomenuti, stejně jako všichni oddělení.
Dveře do mého pokoje se rozrazí a šero částečně prozáří světlo z kuchyně. Než se stihnu otočit, Laura, má pokrevnice, z pohledu lodního systému odrostenes s označením LA12-26, už předvádí svůj zběsilý tanec radosti. „Noro! Je ze mě lodní technik!”
Jásá a já nemůžu být vděčnější za ochranné pole, kterým nám je naše obydlí. Nikdo neví, jak nevhodně se Laura chová. Kdyby ano, potrestali by ji. „Gratuluju.”
„A co ty?!” Je plná očekávání, její napětí se zdá skoro větší než moje. Drtí mi paže, jak je pevně tiskne svými prsty. Ani to by neměla, ale nemám teď myšlenky na to ji poučovat. Spolu se mnou hledí na obrazovku.
„Ještě nevím,” krčím rameny.
Laura do vyhledávání zadá klíčové slovo a text se rychle posune nahoru.
Samozřejmě, že něco takového umí. V počítačích se prostě vyzná. Stejně jako ve strojírenství. Její nová pozice 2. úrovně jí dokonale sedne. Laura se stane řádným a především užitečným členem svého Společenství, tak jak je po ní žádáno. O tom není pochyb.
„Nemůžu se na to dívat.” Položím si lokty na stůl a do dlaní složím svou hlavu. „Řekni mi to ty.”
Laura už se nadechuje, ale přeruším ji. „Ne! Napřed mi řekni, jestli budu ráda, až se to dozvím,” vyštěknu rychle. V myšlenkách mi burácí všechny možné pozice. Ty, které bych chtěla, ty, které bych dokázala zvládnout, i ty, které by mě zcela jistě zabily. Obdobím Přerodu totiž naše hodnocení nekončí, o své dostatečnosti musíme přesvědčovat Společenství každý den až do chvíle, kdy vedení podruhé a naposledy vysloví naše jméno.
Jen ať to není zemědělec! Jen ať to není zemědělec! prosím v duchu všechny svaté. Jsem si docela jistá, že bych všechny rostliny zapudila a připravila členy Společenství o už tak nízké příděly potravin.
O fauně a flóře Nového světa si ráda čtu, ale s přírodou si nerozumím. Ani tento fakt, ani stanovený zákaz, mě však neodradí od toho, abych divoký svět za hranicemi naší lodi tajně obdivovala.
Laura si odkašle. „No. Znají tě dobře.”
Ta poznámka je tak absurdní. Musím smát. Samozřejmě, že mě znají dobře. Znají mě lépe, než se znám sama. Znají každého. Je to jejich práce, úděl vedení.
„Tak už mě nenatahuj!” křiknu zvýšeným hlasem, ale už to nevydržím. Lauřino chichotání mi na trpělivosti taky moc nepřidává. Zvednu pohled a oči mi padnou na dvě zvýrazněná slova - vzdělávací lektorka.
„Budu učit zrozence?!” Vyvalím oči a s otevřenou pusou nechám své srdce vynechat pár úderů. Roztřeseně se nadechnu hned, jak si uvědomím, že pokud to neudělám, nejspíš se období Přerodu ani nedožiju, a znovu, tentokrát mnohem radostněji, zopakuju svá slova. „Budu učit zrozence!”
Vyskočím na nohy a Laura mě popadne do náruče. Ani nemám čas zabývat se tím, jak nesprávné, ne, jak špatné, to celé je. Slova vedení, křičící pravidla v mé hlavě, nejsou dostatečně silná, aby překryla radost.
Skáčeme po pokoji, jako dvě poblázněné puberťačky. Což, jak nám chvíli před třináctým rokem zrození řekla naše rodička, taky jsme. Alespoň mezi stěnami našeho rodového obydlí čas od času ano. Venku musíme být klidné, ukázněné a především dostatečné. Nesmíme porušovat pravidla zapsaná v protokolech, nesmíme se usmívat, používat jiné, než zdvořilostní fráze a nesmíme se jeden druhého dotýkat.
Až při myšlence na to, jaké následky by mělo odhalení našeho nepatřičného chování, mě zamrazí. Ustanu ve skocích a sklopím oči k zemi. Po těle mě nepříjemně bodají miliony neviditelných jehliček, dostala jsem strach.
Co když najdou tuhle radostnou vzpomínku počas testování? Dokážou poznat, že jsme se dotýkaly? Že jsme se smály?
S pokrevnicí po svém boku a její rebelující povahou příliš často zapomínám na to, v jakém světě žijeme.
„Děje se něco? Nemáš radost?” Chytne mě Laura za ramena a nakloní se ke mně tak, aby mi viděla do tváře, což mě jen ještě více vyvede z míry.
Neměla by se mě dotýkat, ale dělá to. Často. Konejší mě, povzbuzuje, škádlí. Tak, jak by to dělalo každé dvojče ve Starém světě. My ale nejsme součástí Starého světa, žijeme v tom Novém, v tom, ve kterém se na doteky a lidskost docela zapomnělo.