SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. III kapitola 3

Děti rozhodují!

Kapitola 3

V neděli jsme se vraceli domů unavení, ale spokojení.
Jedna otázka ale před námi stála. Co děti?
Co když se nebudou mít rádi? Co když vůbec náš vztah neschválí?

Všechno bylo teď o dětech. Ne o nás. Oba jsme na nich viseli. Oba taky víme, že jejich rozhodnutí by mělo obrovský, ne-li zásadní význam.

Naše rozhodnutí bylo jednoznačné.
Řekneme jim o naší známosti, seznámíme je, a počkáme, co z toho bude.
A tak jsme začali připravovat každý svého syna na příští víkend.

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Po dlouhém přemýšlení jsme se dohodli, že jim dáme čtrnáct dní, aby rozhodli za nás, jestli budeme, nebo nebudeme rodina.
Museli bychom to respektovat, protože kdyby si nerozuměli oni, neklapalo by to ani mezi námi.
Mrazilo nás z toho oba, ale jiný nápad jsme neměli.

Přišel první jejich víkend. Byli na sebe i na nás zvědaví, ale nejvíc asi na to, kolik to přinese výhod. Byli to přeci jen puberťáci.

Než jsme je stihli představit, potkali se na hotelovém dvoře. Na první pohled si do oka padli, ale to ještě nevěděli, že to není jenom setkání kluků na dvoře.
Nechali jsme tomu volný průběh.

Když jsme měli odjíždět na chatu, zavolali jsme je do auta. Zastavili se před námi, koukli na sebe a zůstali překvapeně stát.

„Tak to ty máš být můj brácha?“ řekl Pavlík a začal se smát.

„No, to jsem si teda pomoh.“ prohlásil Petřík a začal se smát s ním.
My jsme jen stáli u auta a tupě zírali.

Než jsme dojeli na chatu, už nebyli tak smíchy bez sebe, ale vážnější a zasmušilejší. Když jsme po večeři zasedli k vážnějšímu hovoru, Pavlík konstatoval:

„No, tati, ale vařit umí.“
Petřík se na něj podíval zkoumavým pohledem a příkře řekl:

„A co sis myslel?“

Nebylo mi vůbec dobře. Začali se špičkovat a já nevěděla, kam až to dojde. Jen abychom nemuseli odjet dřív.

Nic jsme nekomentovali, neříkali, co kdo má nebo nemá, jenom jsme jim vysvětlili, jakou těžkou úlohu mají. Že jenom jejich rozhodnutí rozhodne.

Pokoj měli v patře, kde si pořád jen špitali, abychom je neslyšeli. Když chodili pro vodu k hlavní pumpě, vraceli se déle, než by měli. Zdálo se nám, že si začali rozumět. Snad.
Ale ti naši pacholci nic neřekli. Nechali nás v tom pěkně topit.

V neděli jsme se rozloučili s očekáváním, co přinese příští víkend.
Vypadalo to, že si kluci rozumí. K nám jednotlivě se chovali hezky, jenom já pořád čekala, kdy to něco zmaří.

Příští víkend si naši panáčkové počkali až do nedělního oběda, kde svorně prohlásili:

„Tak my to tedy s vámi, rodičové, zkusíme,“ a propukli v hurónský smích.
My jsme se s Pavlem objali, zároveň děti a smáli jsme se s nimi.

Nikdo si neumí představit ten krásný a zároveň potupný pocit, když děti rozhodují o tvém štěstí. Děti, za které dýcháš a žiješ. Roztekly se mi slzy. Pavel mě znovu objal a kluci řekli:

„Nebreč, mami, my to nádobí umyjeme.“
Rozesmáli nás. Tolik štěstí a lásky najednou - to snad nejde ani pobrat.
Konstatování?
Nejhezčí víkend v našem životě. Měli jsme dva krásné, zdravé kluky a svoji lásku, která si sice dala dvanáctiletý odklad, ale o to byla silnější.

Kluci si telefonovali snad každý den. Měli opravdu pěkný vztah. Účty za telefon se pochopitelně ještě zvedly.
Pokud se někdy poškorpili, vždy to i sami vyřešili. Nikdy jsme nemuseli do ničeho zasahovat. Oba byli paličatí, ješitní, ale přesto každý jiný.

Pavlík byl víc technický tip, vyrůstal přeci s tátou.
Petřík byl jemnější a poetičtější. Pavlík měl rád rock a motorky, Petřík zase tremp a folk. Asi právě proto si rozuměli. Těšili se na sebe každý víkend a my samozřejmě také.

Přicházela zima, začal padat první sníh a Pavel byl rozvedený. Bydleli s Pavlíkem na hotelu a střídavě na chatě.
Ve městě byla blátivá sněhová břečka, ale na chatě bylo jako v Ladových pohádkách.

Čekali jsme první společné Vánoce.

Přijeli jsme s Petříkem už dva dny před Štědrým dnem. Na chatě bylo hodně sněhu, a tak jsme museli nechat auto u příjezdové cesty.
Odnesli jsme nákupy, které Pavel připravil, roztopili chatu a vrátili se pro ně do města. I tam čekal ještě zbytek nákupu. Pavel přeci musel hlavně nakoupit dětem.
Tam, kde jiní měli plechovku ananasu pro celou rodinu, tak kluci měli každý svou, ale celou bednu, zrovna tak jahody nebo každému karton tatranek.
To byl prostě Pavel. Ani by to jinak neuměl. Kluci pro něj byli vším. Jásali, když si každý otevřel svou plechovku, a velkou lžící se cpali jak nezavření.

Mně to moc radost nedělalo. Bála jsem se.
Petřík vyrůstal skromně. Co si budeme povídat. Na lepší se vždy zvyká rychleji a lépe, ale nekomentovala jsem to, jenom doufala, že se časem vše usměrní.

Byl Štědrý den. Salát jsem měla připravený z předešlého dne, Pavel vařil rybí polévku a já obalovala ryby a řízky.
Kluci byli pořád venku. Chodili domů promáčení, ale šťastní. Stromeček už taky dostal své místo. Byl krásný a čerstvé jehličí vonělo celou chatou.

Než se začalo smrákat, připravila jsem velkou mísu s nakrájenými jablíčky, mrkvičkou, cukrovím a šli jsme je rozvěsit na všechny stromky a keříky, aby i zvířátka měla Štědrý den.
Klukům se to moc líbilo, nikdy nic podobného nezažili a měli z toho velikou radost.

Pavel mezitím naskládal dárky pod stromeček a připravil nádhernou štědrovečerní tabuli.
Přímo vybízela k usednutí. Bylo moc krásné večeřet jako rodina. Všichni tak nějak krásně zářili a já pochopitelně oči zalité slzami. Slzami štěstí.

Když kluci rozbalovali dárky a oči jim jen svítily, byli jsme my dva nejšťastnější na světě.
Ta léta čekání za tenhle pohled stála.
Kluci se bavili u stromečku a těšili se z dárků a my jsme seděli u lahvičky a chlebíčků.

Pavel rozehříval na kamnech olovo a dělal z něj ve formičkách rybářská olůvka. (Stal se z něj i vášnivý rybář.)
Zbytek olova vylil klukům na zamrzlou betonovou terasu, kde se jim tuhnutím olova vytvářely různé patvary, které pojmenovávali. Překrajovali jsme jablíčka, dělali lodičky z ořechových skořápek se svíčkami a těšili se, když se všechny lodičky sjely na stejném místě.

Žádná televize, ani rádio, nic nemělo šanci tenhle večer pokazit.
My jsme s Pavlem plánovali budoucnost a kluci šťastní a spokojení si vystačili taky sami.
Nikdy a nikdo z nás na tyhle Vánoce nezapomene.

pokračování příště.