SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. III kapitola 4

Stěhování.

Kapitola 4

Blížily se prázdniny a my jsme s Petříkem pořád dojížděli.
Chlapcům to vadilo, týden bez sebe byl pro ně neskutečně dlouhý.

Chtěli jsme, aby prázdniny byly krásné, a tak jsem si vzala na celé dva měsíce dovolenou.
Budeme spolu poprvé celé dva měsíce.

Pavel byl čím dál pozornější. Tu překvapil dárkem, tu květinou. Když jsme se potřebovali schovat a být chvíli opravdu sami, posloužila nám loďka na rybníku.
Pavel chytal ryby, já se opalovala a dlouze jsme si povídali. Byly to neskutečně krásné chvilky.
I když jsem čekala, že časem vášeň vyšumí, jak všichni říkali, nebylo tomu tak.

Byly to chvíle tak hezké, že jsem se rozhodla podat výpověď a přestěhovat se k Pavlovi.
Kluci sice jásali, ale já měla hlavu plnou obav.

Byt zatím Pavel neměl a zima na chatě, která byla výhradně letní, mě děsila. Ale slovo se má plnit.

Do práce jsem nastoupila u Pavla v hotelu. Byli jsme spolu celé dny, a přesto bylo vše v pořádku.
Získali jsme mnoho nových přátel. Kluci chodili do školy, jenom puberta s nimi mlátila více, než bylo zdrávo.
Jenomže mít za tatínka Pavla pro ně byla výhra. Byl k nim hodně tolerantní. Vše jim dovolil, vše chápal, a tak začaly naše první hádky.

Měla jsem o ně strach, kdežto Pavel prohlašoval:

„Našim dětem se nemůže nic stát, neboj se.“

Zlobila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Prostě na ně nedal dopustit. V patnácti letech jezdili na motorkách lépe než dospělí. Nahánělo mi to hrůzu.

Přišla zima, motorky se schovaly a já měla klid. Jen to bydlení na chatě bylo obtížné, i když mělo své kouzlo.

Když se roztopilo, bylo tam jak v lázních, ale ráno jsme měli jinovatku i na peřině.
Vstali jsme, vysekali z vědra led, uvařili snídani a vezli kluky do školy.
Bavilo nás to. Když bylo úplně nejhůř, mohli jsme zůstat na hotelu. Byt se sháněl velice těžko, ale my už jsme si nějak zvykli.

Psal se rok 1989 a přišla sametová revoluce.

Demokracie. To je něco. Naši chlapci si ji vysvětlili po svém a začali tím, že přestali chodit do učení. Dalo moc práce jim vysvětlit, co vlastně demokracie přináší, i když jsme sami nevěděli, co to přinese v praxi.

Hotel byl pořád majetkem státu, a tak jsme čekali, co přijde.
Naši přátelé ale taky. Nedalo jim, že žijeme takzvaně na hromádce, a tak začali kout pikle.
Nás ani nenapadlo něco měnit. Byli jsme rádi, že jsme spolu, a to nám stačilo.

Až jednou dva z našich přátel přišli s formuláři k vyplnění.
Koukáme na ně trochu vyjeveně a oni jen řekli:

„Vyplňte to, my už zbytek zařídíme.“

Mysleli jsme, že jde o vtip, a tak jsme jim vyhověli. Byly to svatební formuláře.

No, vtip to nebyl.

Asi za týden přišli s tím, že termín svatby máme 30.06.90 v půl dvanácté.
Teď jsme se teprve oba zarazili. Jak se zachovat. Oba jsme to brali jako vtip, a i když se nám to líbilo, ani jeden nechtěl být ten první. Pořád a neustále ta naše ješitnost.

Výsledek byl takový, jaký má být.

Já byla v bílém kostýmku s bílou květinou ve vlasech, Pavel v tmavomodrých šatech s motýlkem a kluci vymydlení a oblečení, jak se sluší.

Stáli jsme v obřadní síni. Já rozechvělá, Pavel kupodivu klidný.

Když se nás oddávající ptala na naše „ANO“, Pavel se ke mně naklonil a šeptá:

„Kolik dáš, když řeknu ano?“ Oči se mu leskly a na rtech jeho lišácký úsměv. „

Zkus to a uvidíš,“ zašeptala jsem taky.

Jenomže ten náš šepot byl slyšet na celou obřadní síň. Všichni se začali smát, oddávající nevyjímaje.
A pak už jsme slyšeli jenom onu větu:

„Vaše manželství je právoplatné, prosím o první manželský polibek.“

Sousedé a přátelé nám vystrojili na chatě krásnou tabuli, připravili svatební hostinu a maminka se konečně smířila s tím, že to ani jinak dopadnout nemohlo.
Přijel i Tomáš. Z toho jsme měli oba radost. Byl to zase ten nejlepší přítel, i když ho to stálo dost úsilí.
Nikdo z nás nikdy nepátral po tom, čí je Petřík syn. Prostě byl náš.

Pak přišel první den společného neštěstí.

Tomáše jsme dlouho neviděli.
Vzhledem k jeho práci nás to nepřekvapovalo. Ale všechno bylo jinak.
V bytě ve kterém neustále bydlel se porouchalo plynové potrubí a plyn pomalu unikal.
Než se stačil jednoho dne probudit, plyn udělal své. Tomáš, poměrně mladý, umřel.
Ležel ve svém bytě tři týdny, než ho díky zápachu objevila pošťačka.

Byla to pro nás hrozná rána. Petřík to nesl velice špatně a Pavel dělal co mohl, aby jeho žal zmírnil.
Odešel nám přítel, táta a hlavně nejlepší kamarád.
Udělali jsme velikou tryznu a zavzpomínali na každou chvilku, kterou jsme s ním prožili.

Na podzim jsme konečně dostali byt. Kluci trochu z puberty vyrostli. Petřík nám koupil štěně německé dogy. Byl to krásný pejsek šedočerné barvy (plášťové), a jak jinak se mohl jmenovat než Bony. Toho prvního harlekýna nám na horách ukradli.
Já jsem měla konečně, co jsem chtěla, a byla jsem nadmíru šťastná.

Když jsme opustili hotel, protože se prodával, já jsem šla jako vedoucí do prodejny a Pavel začal jezdit taxíkem. Nebyli jsme z těch, kteří by si troufli se zadlužit.

Jednou jsme se na jaře zase chystali na chalupu, když nám kluci udělali překvapení, až zůstal rozum stát. Vymyslel to Pavlík. Oni se vůbec vzácně doplňovali.

Zrušili mi na chatě kuchyň i s kuchyňským koutem, udělali z něj výčep.
Probourali výdejní okénko a udělali krásnou zahradní restauraci. Aby se nám prý nezastesklo po hospodě.

Dojalo nás to. Mě pochopitelně až k slzám. Byli jsme na ně pyšní a měli jsme je za to, jací jsou a jaké mají srdíčko, moc rádi.
Puberta byla pryč, stávali se z nich muži.

pokračování zítra.