SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ.III kapitola 5

Život nepřelstíš…

Kapitola 5

Začal se psát rok 2003.
Petřík se oženil a Pavlík zůstal věrný motorkám.

Byl teplý květnový víkend. Hospůdka byla narvaná k prasknutí, když tu se objevil Pavlíkův kamarád. Byl rozrušený a vyděšený. Pořád jenom ukazoval rukou k polní cestě a nesouvisle koktal:

„Tam, tam, Pavlík je mrtvý, on je mrtvý.“ a plakal k neutišení.
Ničemu nerozumím, koukám na něj a říkám:

„Tak dost! Nech těch srandiček, vidíš, že nemáme čas, nevymýšlej si. Bůh ví, co jsi viděl.“
Ale on jen plakal a opakoval:

„Je mrtvý, leží tam, tam...“ a pořád ukazoval na polní cestu.

Teď jsme opravdu zvážněli, předali hospůdku sousedovi, sedli do auta a jeli jsme směrem k polní cestě. Jen pár desítek metrů od chalupy na polní cestě stálo policejní auto a černá dodávka. Rozbušilo se mi srdce.

To ne, to nemůže být pravda.
Najednou jsme nechtěli ani vystoupit z auta. Když jsme viděli, jak dopravní policajti přistupují k nám, pomalu jsme vystoupili.

Šli jsme držíce se pevně až křečovitě za ruce blíž.
Uprostřed mladých břízek u cesty vidíme ležícího Pavlíka a o pár metrů dál motorku.
Pavel zkoprněl a zůstal stát.

Já se pomalu blížila k Pavlíkovi, pořád nevěříc, že je to on, že je to jenom někdo jemu podobný, vždyť Pavel přeci říkal, že se našim dětem nemůže nic stát!

Byl to on.
Ležel, jako kdyby odpočíval. Měl mírný úsměv na rtech a pootevřené modré oči. Ležel si tam uprostřed břízek, jako kdyby si tam šel jen odpočinout.
Plácám ho po tváři,

„Pavlíku vstávej, prosím, to už stačí, vstávej!“

Ne! Dochází mi, že v něm není ani kapka života.
Hladím ho po tváři a po mé stékají proudem slzy. Pavel stojí za mnou jako socha. Nevnímá.
Jeho oči jsou nepřítomné a celý se třese.
Policajti mě zvedají od Pavlíka a odvádějí k manželovi. Padla mi do očí motorka.
V zadním kole namotané mladé větve břízy, které pravděpodobně blokly zadní kolo a vyhodilo ho to doprostřed bříz, kde mu jedna zlomená větev zlomila vaz.

Policajti nám beze slova dali jeho věci do auta. Pavlíka odvážela černá dodávka a my se vraceli domů.

Nevím, jak jsme dojeli, kdo zavřel a zkasíroval hospodu, jenom skutečnost, že sedíme sami přitisknuti k sobě a beze slov jenom pláčeme.

Petřík to nesl velice špatně. Sotva bratra našel, tak o něj zase přišel.
Byl ale jediný, kdo byl schopen vyřídit věci okolo pohřbu. Musel sebrat všechnu sílu, kterou měl, a které my jsme nebyli schopni.

My jsme pořád jenom seděli, plakali a pili.
Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy, která nás potkala. Být prostě mimo. Ale kdybychom vypili snad ode všeho sud, ne a ne se opít.
Ani spánek nad námi neměl moc. Povedlo se usnout tak na půl hodinky a zase jsme seděli a nepřítomně zírali.

Naši přátelé a sousedi nás zpovzdálí kontrolovali, aby se nám nic nestalo. Abychom nezkolabovali.
Kontrolovali kouř z komína a sem tam vždy někdo strčil hlavu do chalupy s nějakým jídlem.

Každý z nich měl děti a věděl, že tady slova útěchy nemají smysl ani místo.

Když jsme se malinko vzpamatovali, přišel den pohřbu.

Jako kdyby se všechno dostavilo ještě jednou a ve větší síle.

Nevnímali jsme kremaci, řečníka, ani lidi, kteří nám kondolovali.

Když jsme vyšli ven, na malém parkovišti bylo snad dvěstě motorek, které nastartovaly a rozburácely se vší silou motory. Snad na pět minut, snad na hodinu, už nevím, ale celá ta hrůza teď nabrala na skutečné realitě.

Život začal zase plynout, ale smutně a bezradostně.
******************
******************
I když vnoučata a čas se snaží bolest zmírnit, je to pořád hluboká rána. Která se nikdy nezacelí. Jenom snad zmírní.

Pavel už je v důchodu, já k němu pomalu směřuji. Bydlíme opět na chatě, kterou jsme zrekonstruovali k trvalému bydlení. Petřík bydlí s manželkou a dětmi ve městě a snaží se být u nás co nejčastěji.

Hospůdka, kterou Pavlík vymyslel, zůstala jako hmatatelná vzpomínka na něj.

Život prostě nepřelstíš. Co se má stát, stane se. Důležité je mít se vždy o koho opřít.
Koho obejmout ve štěstí i v tísni.
Jen když dáváš a nečekáš, že budeš brát.
Jen když miluješ bez podmínek.
Jen takový vztah má smysl.
Jen taková láska vydrží jakoukoliv zátěž.

Není to špatný konec příběhu, je jen takový, jaký život skutečně je.
Přesto všechno, važme si ho.

Konec

A jak je to dnes?
Jak to vypadá po letech?

Uběhlo pár let a já budu mít opět narozeniny. Nebudou osmnácté, ale sedmapadesáté.

Opět je šeřík v plném květu a Pavel chodí okolo zahrádek a sprostě ho krade.
Je v důchodu a zrovna po těžké operaci. A tak sehnutý a zkroucený láme větvičky té voňavé květinky.

Aby toho nebylo málo, tak Petřík spadl z kola a je po operaci lokte. Je mu třiatřicet, má dvě děti a ženu, která mi závidí tu romantiku, kterou jsem prožila. Pochopitelně v dobrém.

Pavlík má páté výročí jeho osudného pádu na motorce a já jsem na všechno sama. Teda sama na práci. Po letech jsem se skamarádila se sekačkou, se sekyrkou, no prostě se vším co ty moji milovaní chlapci dělali a teď nemohou..

Že si zrovna najednou museli udělat takové choroby, kdy nemůžou dělat ale vůbec nic.

A tak oba chodí okolo a mají z toho úžasnou legraci, protože už se mi povedlo zlomit topůrko, přejet kabel od sekačky... jediný co mi jde perfektně, je sbírat po našem pejskovi, pokud si pamatujete,doga jménem Bony, sbírat jeho hovínka, za které se opravdu nemusí stydět. Mám to jako posilovnu, než tu zaminovanou parcelu uklidím.

A tak v pohodě žijme, pokud to jde, pijeme, protože mám ty narozeniny a pořád jsme kupodivu rádi, že jsme spolu.

I vám všem, kteří jste můj příběh četli, nebo čtete, přeji takový život. I přes všechny nástrahy by jsme nikdo z nás neměnil. Všem přeji moc hezký život a všechna přání ať jsou předem splněna.
Vaše Tami.


KONEC.