JAK SE PIJE ŽIVOT. KAPITOLA 1 HLEDÁM PRÁCI.

JAK SE PIJE ŽIVOT aneb lej to do mě, ať je po mně

Hledám práci.
Kapitola 1

Ještě mi není osmnáct, přátelé mi říkají Leny, jsem trochu rebelka a hledám práci, která by mě bavila. Bydlím v podnájmu v krásném baráčku se zahradou.

Moje bytná Jaruška je jen o pár let starší než já. Zůstala sama po nelegální emigraci manžela, a tak moje malá troška do mlýna jí pomáhala přežít.

Po dlouhém hledání stojím před krásnou starobylou kavárnou, která ještě pamatuje první republiku.

Veliké, prosklené výlohy vedoucí na pěší zónu, umožňují návštěvníkům pozorovat kolemjdoucí a potichu špitat.
Výlohy rozdělují čtyři široké schody, vedoucí mezi malé kulaté stolky s mramorovou deskou, kterým vévodí stříbrné cukřenky a zvednuté malíčky s malými moka šálky vonící kávy.

Mezi nimi v tichosti pobíhají servírky v černobílé uniformě. Za nimi s rukama za zády chodí důležitě pan vrchní a pečlivě pozoruje, jestli je vše tak, jak má být.
A nad tím vším se vznáší vůně dortů, kremrolí a zákusků všeho druhu. Tato kavárna měla i svojí pekárnu těchto dobrot.

Stála jsem v úžasu u schodů a doslova zírala, až mě vyrušil přísný, ale přesto přívětivý hlas:

„Jaké přání by měla mladá dáma?“
Zírám na onoho pana vrchního a koktám:

„Já, já prosím tady mám pracovat.“

„A tak to šla dál, tady toho moc neuděláte,“odpověděl s úsměvem a s malým úklonem mi rukou ukázal cestu. Jako kdyby to nebylo vidět!
No, uvedla jsem se příšerně. A to ještě nevěděl, že nic neumím, že jdu na zácvik, abych se tomuto řemeslu naučila.
Teď teprve nastane trapas.

Moje tvrdohlavost a ješitnost neznala meze, ale tady se mi poprvé začala podlamovat kolena. Tolik jsem to chtěla zvládnout, ale najednou jako kdybych si přestala věřit.

„Tak slečinko,“ ozvalo se mi za zády, „šatna je na konci chodby, kávová napravo a cukrárna nalevo. S kasou, předpokládám zacházet umíte. Tak šup, ať jste na place.“
Tento malinko ironický tón nepatřil nikomu jinému, než panu vrchnímu Kaštánkovi.

Okamžitě jsem se probrala a v duchu se sama nad sebou usmála. Tohle asi nedopadne dobře. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, docela to šlo, ale co udělám s uměním na place, to nevím. Pořád jsem doufala, že to, co jsem se naučila doma s pár hrnečky mi postačí.

Nažehlená a upravená jsem se přišourala na plac. Teprve teď jsem si všimla, že se tam nenosí žádné hrnečky, ale stříbrné tácky s moka šálky a decinkou vody.
Servírka měla taky čtyři tácky v ruce a chodila s tím jako kdyby je měla k ruce přirostlé. Tak tohle nezvládnu, blesklo mi hlavou.

„Tak nejdříve se projděte, poznejte stoly, který je jak očíslovaný, abyste se taky s děvčaty domluvila. Posbírejte nějaké špinavé nádobí, až vás budu potřebovat, zavolám vás,“ řekl už přísnějším hlasem pan vrchní Kaštánek, opět složil své ruce za záda a procházel plac.

Pomalu jsem se začala rozhlížet, stahovat prázdné tácky a zkusit je nosit alespoň po dvou v ruce když byly prázdné.
Kupodivu to docela šlo. Za hodinku jsem už přidala třetí a byla si trochu jistější. Hosté tam byli příjemní, nikam nepospíchali, klábosili a usmívali se.

Ale to jsem vůbec netušila, co mě čeká.

Jak tak koukám přes ty veliké výlohy, tak pozoruji mládence, kteří staví hned přes pěší zónu zahradní restauraci.
Opět bílé stolky, krásné polstrované židle s bílými kovovými opěradly a dřevěné bílé zábradlí.
Vypadalo to jak ze zámku.
Najednou ke mně přistoupil pan vrchní Kaštánek a povídá:

„Tak co, líbí?“

„Líbí a moc,“ odpovídám.

„No, tak tam bude od zítřka vaše pracoviště,“ prohlásil a s rukama za zády odkráčel.

Zalapala jsem po dechu. No, to to pěkně začíná.

Přes tu čtyřmetrovou pěší zónu se neustále trousí lidi. Jak mezi nimi budu chodit?
Je tam nejméně čtyřicet míst. Už to vidím jako ve snu. Kremrole, kafíčko, vínečko a já naběhám maratón, spíše slalom. A to musím být šťastná, když zapomenou pouze na jednu věc. Taky mě mohou honit po jedné věci, schválně. Jsou i tací.

No, ale co jsem si nadrobila, tak to si musím sezobat.
Začalo mi z toho být nevolno, když tu najednou mě zarazil příchozí pár hostů.

V elegantním květovaném kostýmku s bílým lemem a širokým slaměným kloboukem vstupovala starší dáma, a za ní v šedivém, letním obleku s květovaným malým šátečkem kolem krku, rozpínací košili a černým širokým kloboukem na prošedivělých skráních, elegantní pán asi tak v šedesáti letech. A aby byl obraz úplný vedli s sebou krásnou černobílou německou dogu, která připomínala spíše poníka, než psa.

Zamířili rovnou ke stolku u výlohy. Pan vrchní Kaštánek okamžitě vystartoval a s úklonami zdravil:

„Dobré poledne hraběnko,“ políbil podávanou ruku hraběnce, a s úklonem hlavy dodal, „vám též pane hrabě, vaše vínko už se připravuje“.

Civěla jsem na ten obraz jako telátko a štípnutím jsem se přesvědčovala, jestli jsem se nepropadla do třicátých let. Byla to nádhera.
Usadili se a doga si přisedla pánovi k noze, takže když seděli všichni, měla i doga hlavu nad stolem. Úchvatný obraz, kdyby mě z něj nevytrhl pan vrchní:

„Tak slečinko donesla jim ke stolu čtvrťáky červeného a nezapomněla mísu s vodou pro psa.“ Pak se otočil a s úsměvem říká:

„A nebyla pořád tak vyjevená, jsou to naši letní, každodenní hosté, tak si jich važte.“

Poprvé jsem měla jít obsluhovat a hned takové zajímavé hosty. Byl to pokus zesměšnit mě anebo „ukaž co umíš?“ Zmobilizovala jsem všechny své síly a šla.

„Dobrý den paní hraběnko, pane hrabě, zde je vaše víno.“
Položila jsem sklenky na stůl.

„Okamžik, prosím,“ špitla jsem, a rychle přinesla mísu s vodou, kterou jsem postavila před psa a podrbala ho za ušima. Dech se ve mně tajil. Co kdyby se to psovi nelíbilo.

„Děkujeme, slečno,“ odpověděl hrabě a připaloval hraběnce cigaretu v dlouhé zlaté špičce.

Za chvíli jsem obsluhovala i normální hosty a kupodivu nikdo moc nepoznal, že to dělám poprvé v životě.
Pokud ano, tak to přikládali trémě z prvního dne v nové práci.

Stálí hosté poznali, že jsem tam nová a ti druzí si asi mysleli, že jsem kopyto.
Pár kafíček, sachrů, likérků a den ubíhal tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, že se blíží konec směny.

Když hraběcí rodinka odcházela, zavolali si mě k sobě. Lekla jsem se, jestli jsem něco neprovedla, ale opak byl pravdou. Hrabě povstal, mírně se uklonil a řekl:

„Děkujeme za příjemné odpoledne,“ a podával mi ruku, načež ho předběhl pes a olízl mi ji.
Všichni jsme se od srdce zasmáli a mě bylo najednou hrozně příjemně. Pan vrchní Kaštánek si mě zavolal a povídá:

„Copak jste udělala? Tohle u nich vidím poprvé, že by děkovali personálu.“

„Nevím,“ popravdě jsem odpověděla a pokrčila rameny. Jenom se na mě usmál a zakroutil hlavou.

Ta práce se mi bude moc líbit. Blížil se konec směny, když si mě zavolal vrchní Kaštánek a povídá:

„Tak slečinko, tady máte za dnešní den odměnu a zítra v sedm ráno ať jste tady. Zahrádka čeká.“ pokoutně se usmál, položil přede mě dvacet pět korun papírových, kterým jsme říkali Žižka, neboť tam byl vyobrazený a já povzbuzená onou bankovkou, jsem odešla do šatny.

Konečně mi přestal onikat, a to prý byla známka toho, že se mu zamlouvám.

Nohy mě řádně bolely a vidina prázdné lednice mi vnukla nápad, té bankovce hned zakroutit krkem.

Bylo to akorát tak na večeři a cigarety.
Ano, kouření byla jedna z mých začínajících neřestí.

Vedle kavárny byla restaurace kde výborně vařili, a taková roštěná na roštu s tatarskou omáčkou byla lahůdka.

Najednou jsem byla hrozně šťastná, že mě někdo obsluhuje a já mám svoje ušlapané nožky v klidu. Stálo mě to sice tu těžce vyběhanou pětadvacetikorunu i s těmi cigaretami, ale co, zítra asi bude další.

pokračování zítra.