JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 2 Jako dort...

Miminko jako dort
Kapitola 2.

Ráno už jsem byla v práci před sedmou. Těšila jsem se a zároveň bála, protože jsem vůbec nevěděla, jak to budu sama zvládat. Připravila jsem stoly, otřela židle, rozdala popelníky a nápojové lístky.

Pak mě čekala práce v kuchyni, abych si připravila tácky a cukřenky, když tu se objevil pan vrchní Kaštánek a se smíchem povídá:

„Ale děvče, vy tyhle malé tácky potřebovat nebudete, to byste se naběhala. Tady máte připravená plata. Ta vpravo jsou na šest šálků, a ta vlevo na dvanáct. A zrovna tak budete nosit i zákusky. Je to jasné?“
Zděšeně jsem se na něj podívala:

„Ano jasné.“

Před očima se mi zatmělo a už jsem se viděla s těmi platy jak dělám slalom na pěší zóně.
Připadalo mi, že ta plata jsou větší než já.

Ze začátku to šlo, lidé chodili po dvou, po třech, ale za dvě hodinky byla zahrádka do půlky plná a já nevěděla, co dřív. Jestli nosit objednávky, nebo stahovat špinavé nádobí.

Hlava mi začala šrotovat - koukej si tu práci zorganizovat, nebo se zblázníš.

Vrchní Kaštánek se samolibě usmíval a bylo vidět, jak po očku sleduje, co s tím bincem, který jsem si tam vytvořila, udělám.

A najednou mi blesklo - neuděláš jediný krok zbytečně, jinak se na ty nohy večer nepostavíš a lidé budou jíst kremrole na chodníku.

Obojí spolu úzce souviselo. Teď to jenom dostat do praxe. Hosté mi trochu pomohli tím, že se před obědem vytrousili a zůstalo tam jen pár lidiček, kteří si koukali do očí. To svoje vínko pili velice pomalu a mně tím dali čas.

Když jsem dala plac do pořádku, nově příchozí hosté už na tom byli lépe. Rychle jsem objednávku donesla a po cestě od nich jsem vysypala popelník, stáhla prázdný talířek, u dalšího stolku šálek a najednou jsem měla plac pořád uklizený.

Nebylo to tak složité nechodit s prázdnýma rukama jak na zahrádku, to dalo rozum, ale hlavně zpátky.
Ostatní se to učili ve škole, ale já? Já prostě všechno musím dělat jinak. Ještě že jsem na to přišla alespoň včas.

Dokonce i vrchní Kaštánek mě pochválil, a to prý u něj nebývá zvykem.
Kdyby tak věděl, že tohle zaměstnání jsem znala asi jako on soustruh. Ale možná na to ještě přijde, protože něco mi říkalo, že tímhle to nekončí.
A taky že jo.

Plné plato sachr dortů, kremrolí, rakviček a já dělám slalom na pěší zóně mezi chodci.
Než jsem stačila jenom mrknout, tak jsem ztratila balanc, celá se zakolébala a prásk.
Celé to plato sladkostí se pomalu, ale pro mě úžasnou rychlostí sypalo do kočárku plné bílých krajek, kde zaplať bůh „sedělo“ asi půlroční miminko.

Maminka začala ječet, ale mimino mělo úsměv na tváři. Obě ty malinké ručičky v neuvěřitelné hromadě krému, čokolády a šlehačky.

Talířek se nerozbil ani jeden, takže alespoň z toho jsem měla radost.
Jak jsem tam tak stála vyhrabujíce ty talířky z kočárku a koktala omluvy, za mnou už stál opět s rukama za zády pan vrchní Kaštánek a přímo řval:

„Tohle vám strhnu z platu! Vy huso!“

Moc jsem ho nevnímala, byla jsem ráda, že maminka batolete přestala ječet a začala se smát a volat:

„Táto vem rychle foťák, takhle krásná ještě nebyla.“

Miminko bylo samotné jako dort. Jak za takovou chvilku stihlo mít všechno na hlavě, tvářičkách, o ručičkách a nadýchaných krajkách nemluvě, jsem sama nechápala.
Najednou maminka zkoprněla, jako kdyby jí teprve došlo co se stalo, podívala se na mě a arogantně s povýšeným, pisklavým hlasem zdůraznila:

„Máte štěstí, že se nic horšího nestalo, účet za prádelnu vám pochopitelně pošlu.“

Zmizela takovým tempem, že ani nevím, jestli v kočárku nezůstal nějaký talířek. Zřejmě chtěla přivézt domů dezert a mně byl talířek v tenhle moment ukradený.

Kolem postávající lidi se se smíchem začali rozcházet. Bylo mi trapně. Ucítila jsem studený pot a nervozitu. Ačkoliv jsem se snažila o pravý opak, moc se mi to nedařilo. Pan vrchní Kaštánek si konečně přišel na své.

„Mohla by jste zastupovat krocaní farmu se svoji barvou v tváři, běžte se dát dohromady, já to zatím pohlídám,“ řekl ironicky, přísně, ale v očích mu plály škodolibé plamínky.

Vběhla jsem do šatny a spustily se mi slzy. Tak takhle jsem si to nepředstavovala ani v tom nejhrůznějším snu. Co s tím? Budou se mi smát i za deset let.

Ale to jsem opravdu chod této profese neznala. Když jsem se po patnácti minutách vrátila, všechno běželo jak má.
Nikdo se neptal, nesmál, ani za rohem nepoškleboval. Naopak. Děvčata z kavárny procházela okolo mě a jen tak prohodila:

„Nic si z toho nedělej, tohle máme za sebou každá.“
Paní cukrářka se jen jakoby náhodou zeptala,

„tak co, už se ti to povedlo?“ usmála se, a já jsem měla své sebevědomí zase napůl zpátky.

Okolo páté hodiny odpolední uklízím nádobí, popelníky, prostě vše co je zrovna v ten moment zapotřebí a mám takový divný pocit, jako když se na mě někdo dívá.
Pořád se rozhlížím, když tu za stromem u stolku vidím kamaráda Míru.
Byl to číšník, ale daleko zkušenější a hlavně vyučený. Měla jsem radost, že se na mě přišel podívat, ale on se zatvářil přísně a povídá:

„Děvče, děvče, ne jenom, že sis ani nevšimla, že jsem přišel, ale co ty špinavé nehty? Takhle z tebe dobrá servírka nebude.“
Zarazila jsem se a odsekla jsem:

„Vploužíš se sem jako zlodějíček a ještě budeš buzerovat. Od toho tady mám vrchního. A jen tak mimochodem, zkus dělat tady pod těma kaštanama, nebo co to je, vysypávat pořád špinavé popelníky a naběhat u toho maratón. Na manikúru opravdu čas nemám!“

Prohlížím si ty svoje nehty a zjišťuji, že má pravdu. Ale to už se Mirek smál od ucha k uchu.

„No tak, já vím, dělal jsem si trochu legraci, abych tě pozlobil, zvu tě za to na večeři.“

„Tak jo, za chvíli končím,“ zasmála jsem se taky a šla dokončit úklid.

Od vrchního Kaštánka jsem dostala jeho oblíbenou pětadvacetikorunu a vyrazili jsme do nočního města. Potřebovala jsem přijít trochu na jiné myšlenky. Zatím jsem měla v hlavě pořád jenom práci.

Ve vinárně se nás sešlo víc a byla legrace, tančili jsme, ale já měla v hlavě už zase jenom to, že musím brzo vstávat a hlavně být fit. Neměla jsem v úmyslu dělat panu vrchnímu poskoka déle, než to bude nutné. Což znamenalo, být ve všem nejlepší.

Uplynulo pár týdnů a mně se dařilo.
Co se dalo v té kavárně naučit, jsem se naučila a začalo mi tam být trochu těsno.

Pan vrchní Kaštánek tam měl svojí funkci na doživotí, a já jsem měla pocit, že už se tam víc nenaučím. Ale jak dál? Jak si tak uvažuji a přemýšlím, tak jednou při konci směny, když jsem si šla pro svojí pětadvacetikorunu, zůstala jsem stát jako zmrazená.

Pan vrchní mě ještě neviděl, zato já viděla jak si do kapsy strká veliký balík stokorun, padesátek i oněch pětadvacetikorun.
Trochu jsem couvla, aby mě nezahlédl a se zakašláním jsem se k němu blížila.
Celý balík rychle zmizel v jeho kapse a na stole ležela připravená jenom ta moje bankovka. Slušně jsem poděkovala a s přáním dobré noci odcházela.

Nedokázala mi to hlava pobrat.
Každý den od rána do večera bez jediného dne volna jsem vydělávala na něj. Každý den měl takový balík?! Co s tím? Tohle neskousnu.

Bylo to pro mě, která si myslela, že svět bude spravedlivý, že se postavím na vlastní nohy, že něco dokážu, jako když mě strčí z teplé lázně pod ledový horský vodopád.
Musela jsem se zastavit u Mirka v restauraci a popovídat si s ním. Potřebovala jsem to někomu říct a nikdo jiný mě nenapadl. Snad poradí. Vysvětlí. Co já vím.

Mirek neměl zrovna v restauraci moc hostů a tak si mohl ke mně přisednout a dát chvíli řeč.

„Copak je? Jseš nějaká přešlá mrazem?“

„To jsem,“odpověděla jsem a v krátkosti mu vylíčila tuhle story.

„Já se jenom divím, že ty, při své bystrosti jsi na to nepřišla už dříve,“odpověděl a pokrčoval, „víš, to je nejluxusnější kavárna s dobrou klientelou a Kaštánek je tam opravdu na doživotí.“

„Jak se to tak stane? Jak k tomu přišel?“ ptám se trochu vykulená, „jak to tak dobře všechno víš?“

„No, především má hodně konexí, vlivné známé, vilu v Praze, konto ve Švýcarech a hlavně mladou milenku. A to něco stojí, věř mi. Je to o něm známé po celém městě.“

„A proč jsi mi to k sakru neřekl dříve?“ řekla jsem trochu vztekle a roztrpčeně.

„Protože tě moje milá znám. Dokud by ses sama nepřesvědčila, nevěřila bys mi.“

„To máš asi pravdu, ale co teď? Nechce se mi tam už dělat poskoka, aby se jeho milenka válela v blahobytu z mých bolavých nohou. Ale hlavně, už se tam víc nenaučím.“

„Je to jednoduché, dojdi za ředitelem a nech se přeložit. Důvod si určitě vymyslíš, chceš přeci umět víc, ne?“

„Ano, máš pravdu, udělám to co nejdřív, jenom se tam ještě pár dní porozhlédnu jinýma očima.“

To už Mirek restauraci zavíral, a tak jsme usoudili, že půjdeme ještě na chvíli do vinárny pokecat s partou známých.
Mirek byl opravdu kamarád i když se mi sem tam zdálo, že se na mě dívá i trochu jinak.
Měl krásnou atletickou postavu, černé vlnité vlasy, jemné rysy v tváři a krásné tmavomodré oči. Hodil by se spíše na manekýna, než číšníka. Jedno ale bylo důležité.
Byl přímý, nikdy se z ničeho nevytáčel, prostě vždycky na rovinu řekl co se mu líbí, a co ne. V tom jsme byli asi trochu stejní, i když to nebyla zrovna moc oblíbená vlastnost u těch druhých.

Jedno z toho ovšem vyplývalo - přátel bylo méně, ale zato kvalitních.

Ráno mi bylo o moc lépe.
Věděla jsem co se děje a taky co udělám.
Přišla jsem do práce jako obvykle. Práci už naučenou jsem měla za chvíli hotovou a den ubíhal jako každý jiný. Čekala jsem na večer, abych nepropásla tu správnou chvíli. Bylo důležité chytit ten správný moment. Povedlo se.

„Pane vrchní, měla bych k vám velikou prosbu,“ říkám a stojím mu přímo za zády, když rozděluje ten úžasný balík peněz.

Cuknul sebou. Nikdy ho přitom nikdo nenačapal. A já tam stála vykulená, jakoby nic nechápající.

„Co potřebujete!“ vylítlo z něj vztekle.

„No, víte, chtěla bych se nechat přeložit na větší restauraci, víc se naučit a vaše doporučení by mi určitě moc pomohlo,“ řekla jsem prosebným, ale důrazným tonem a mé oči neustále spočívaly na oněch bankovkách, které se snažil velice nešikovně schovat pod tácek. Otočil se ke mně a upřeně se mi podíval do očí.

„Vy to asi myslíte vážně, co?

„Ano,“ odpověděla jsem a jeho pohled udržela.

„Dobře, dobře, vím o co vám jde, tak já vám teda nějakou tu korunu na spropitném přidám. Umíte v tom chodit víc, než jsem si myslel. Jste šikovná, potřebuji vás tu.“

Otočil se opět ke svým penězům a pokládal věc za vyřízenou.

„Ne, pane vrchní já nechci přidat peníze, já chci to doporučení!“
To už jsem opravdu řekla způsobem, že by to blbec pochopil.

„Tak abychom se nedohadovali. Dneska vám dám padesátku a zítra si o všem ještě jednou promluvíme. Budu o tom přemýšlet.“

„Děkuji pane vrchní,“ řekla jsem pevným hlasem a odešla jsem. Tentokrát bez přání dobré noci. Hrdá, vzpřímená, ale spokojená sama se sebou.

Divila jsem se, kde se to ve mně všechno bralo. Ale tak, jak jsem nechtěla být do smrti jenom servírkou, tak jsem nesnášela když ze mě někdo dělal hlupáka. A tohle byl bohužel ten případ.

Žádný vrchní neměl rád, aby někdo z jeho podřízených věděl, jak se pohybuje částka spropitného, a už vůbec ne jak s ní zachází.

Pan vrchní Kaštánek si na tom obzvlášť zakládal a možná jsem byla opravdu jedna z mála, která to viděla. Kolik tam toho bylo na počet jsem si netroufala ani odhadnout, ale dost natolik, aby mi vyhověl. Snad.

Druhý den ráno jsem přišla jako obvykle. Nechala jsem na něm, jestli a kdy si mě zavolá.

Nervozita, jestli jsem to nepřehnala, mě provázela celý den. Byla jsem přeci jenom proti němu cucák, který ještě o hospodském životě vůbec nic neví. Pracovalo se mi špatně, pořád jsem měla mysl někde jinde než tam, kde by měla být. Nechal mě trápit až do večera.
K mému údivu mi dával opět padesát korun. Podíval se mi zase zpříma do očí:

„Tak co? Nerozmyslela jste si to? Jste sice trochu drzejší než se mi líbí, ale zato i šikovnější. Nějak už bychom se domluvili.“

„Ne pane vrchní, nezlobte se, ale je mi tady opravdu dost těsno. Chtěla bych umět víc. Není to o penězích, věřte mi.“
Vytáhl ze šuplíku papír s hlavičkou kavárny.

„Tady máte to doporučení. Jste upřímná. Doufám, že vám to pomůže. Zůstanete alespoň do konce týdne? Potřebuji sehnat náhradu.“
Jeho výraz byl skoro prosebný, až se mi to k němu nehodilo.

„Jistě pane vrchní, ráda,“ odpověděla jsem s úsměvem, vzala svoji padesátikorunu a šla za Mirkem, abych se mu pochlubila svým úspěchem.

Byl to opravdu úspěch? Co dál? Kam mě přeloží? Co když to bude horší?
To jsem celá já. Vždycky uvažuji obráceně. Ale rozhodla jsem se, že to budu řešit až to přijde.
Přišlo to dříve, než jsem si představovala.

Ředitel Blažej byl vysoký, urostlý prošedivělý elegán. Prohlédl si se zájmem mé doporučení, zakroutil hlavou a povídá:

„Hm, hm, tak tohle vidím od vrchního Kaštánka poprvé. Čímpak jste mu učarovala?“
Jenom jsem pokrčila rameny a nechala otázku bez odpovědi.

„Tak dobrá,“ pokyvoval hlavou a pokračoval, „chcete se naučit víc? Dám vám příležitost.
Zrovna potřebují na hotelu za městem nutně servírku, tak jim běžte ukázat, co ve vás je.“

Podal mi převodku a s přáním hodně úspěchů mě vyprovodil. Trochu mě jeho upřímný souhlas zaskočil. Byla v tom trochu ironie i trochu vlídnosti.
Překvapení mě čekalo až na místě.

pokračování zítra.