Cítím, myslím, netuším

-příliš myslím, málo cítím-

aby mě nezabilo to chvění elektřiny
bojím se změny
bojím se kam až umí dotéct
rozbouřená krev a sliny
z náznaku polibků ve vzduchu
bolestivých fantomů
předstírám nezájem

polštář tisknu co nejtěsněji k uchu
měkká slova tak v sobě lépe ukotvím
nejde spát slyším nadšení
třaská jak popcorn
nechci být naivní i když si tajně v sobě leccos snoubím


nestydíš se někdy za to
že zvedls z bahna člověka
který ladil barvou k zemi ?
Teď jeho ruce nemají dost
chňapání po hvězdách


-příliš cítím, málo myslím -

špatně spím když jsem plná vaty
přeslazená slovy jak lízátko z pouti
něco tak silného
že o tom nedokážeš ani mluvit
první prosinec
kdy ti nebyla ani jednou zima

neřekli ti
že každý tvůj pohled umí hloubit důlek do fasády domu?
Že i hlas může mít barvu
a konejšit a probouzet vášeň podle počasí?
Teď už vím
že se probudím

-nerozumím-

proč ses objevil zčistajasna jako kouzelník
vytáhl ze studny pár korálků
/přistály mi na vlasech
sníh tehdy nepřišel ani nezaklepal

a hrál si se mnou na růžovou, červenou a smích
mělo by být
zakázané čarovat s vesmírem něčího světa
přebarvit černou siluetu na dívku ošlehanou větrem
s tvářemi naducanými od pití jablečné šťávy
jednou se zablesknout
poslat dopis předjaří a namalovat stáří
oslnit
říct - máš tu vše, ber, na
a pak už nikdy nepřijít
-

proč mi nikdo neřekl
že největší ze světel
nese pořád na zádech tma ?