JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 12. STRACH.

Strach.
Kapitola 12.

Už před šestou večer mě jímala hrůza.
Udělala jsem se krásnou, oblékla jak to nejlépe šlo, a čekala.

Bylo to tady. Šofér pro mě vyběhl nahoru.

„Tak jdeme,“ řekl a byl dost z mého strachu pobavený.

„Neboj se, nespustíme tě z očí,“ řekl a usmál se.

Když jsme přijeli před první z naplánovaných restauraci, nechtělo se mi dovnitř. Pocit, že to mám všechno napsané na čele, že je to vidět, mě přivádělo k zoufalství.

„Tak běž,“ řekl kapitán, „a dej si raději hned panáka, ať se nerozklepeš. Jdeš jenom na pokec za známýma. Vždyť jste sem jezdili pořád a teď máš i důvod. Neboj se. Náš člověk už je dávno na lokále.“

Pan Marek, vedoucí horského hotelu, opravdu přišel za mnou na plac, ale nic kloudného z něj nevylezlo, než jak je mu to líto. Ztracený večer a čas. Tak to šlo celý týden.

Předposlední den k tomu určený jsme byli až skoro na hranicích, na horské boudě. Tam jsme jezdili málo.
Vedoucího tam dělal takový divný pavouk.

Kluci na place byli fajn, ale vedoucí prý odjel před pár dny, a u něj nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Kluci, číšníci mě pozvali do výčepu. Přesně tam, kam jsem neměla chodit, ale odmítnout se to nedalo. Pokusím se alespoň dostat k vedoucímu do kanceláře. Třeba tam něco objevím, ale moc jsem si od toho už neslibovala.

„Hele, kluci, potřebuji si zavolat na hotel, že přijedu později. Kde máte telefon?“
Věděla jsem, že na horách ho mívá jenom vedoucí v kanceláři.

„Jo, tamhle visí klíče od kanceláře, klidně si zavolej,“ řekl vrchní.

Vzala jsem klíče a šla. Měla jsem takový strach, že pes baskervilský, byla proti tomu pohádka. Co když mě tam zavřou a něco mi udělají.
Co když mě hodí do spalovny? Je tam pořádný kotel. Horská bouda. Co jsem asi čekala, že budou topit v kamínkách?
Musím se vzpamatovat. Vždyť mě hlídají. Nemůže se nic stát.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem. Byl vedle telefonu na modelu dámské ruky, která sloužila jako ozdoba na stole. Dokonce měla i nalakované nehty. Vystřelila jsem z kanceláře jako šíp. Vyděšená a vystrašená.

„Copak? Nedovolala jsi se?“ řekl přívětivě vrchní.

„Ne. Pořád je tam obsazeno. Budu muset jet. Pořád máte taxíky u pošty?“

„Ano, pořád,“ odpověděl vrchní a dodal, „pojď dáme si ještě panáka na Alenku a pojedeš.“

„Tak jo,“ špitla jsem, protože se mi strachy svíralo hrdlo.

Když jsem vylezla na lokál, byli tam už všichni. Celé auto se přestěhovalo ke stolu. Zklidnila jsem se, a s grácií odcházela z restaurace. Chvíli jsem u auta čekala, než přišli. Kapitán mi příšerně vynadal.

„Ty jsi nám dala zabrat. Zakázal jsem ti chodit dozadu.“

„Já vím, tak už nekřičte, ten prsten je u vedoucího na stole. Vyloženě vystavený. Je to její, poznám ho.“
Kapitán Mašek se zamyslel a bylo vidět, že není ani trochu nadšený.

„Copak? Vždyť tohle jste chtěl, ne? Máme ho.“

„Ano, chtěl. Ale teď hlásili z centrály, že tenhle hajzlík opustil včera v noci republiku a požádal o azyl.“

„No a co? Co tím chcete říct?“

„Jenom to, že případ je uzavřený. Němci nám ho nikdy nevydají. Zbývá jen čekat, že někdy bude neopatrný a přijede sem. Stává se to.“

Proplakala jsem celou cestu zpátky. Nikdo mě neutěšoval, všichni byli zoufalí z toho, jak jsou bezmocní.

Žárlivost! Vztek!
Myslel si, že ji bude mít jen pro sebe, ale na to byla ještě příliš mladá, ale na smrt také.

Zůstala mi jenom hezká vzpomínka. Sbohem Alenko.

Jedna z dalších, negativních vlastností hospody.
Nikdy nejsi dost dobře připravený!

pokračování zítra.