JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 13. Následuje trest.

Následuje trest
Kapitola 13.

Běžely dny, týdny, měsíce. Všechno bylo nějak stejné.
Já už jsem fungovala jako děvečka pro všechno.
Když bylo zapotřebí, tak v kuchyni, nebo v recepci, dokonce i na tu pokojskou došlo.
Nejraději jsem ovšem byla na place s Járou a Lídou.

Jednoho dne přivezli nové koženkové židle. Museli jsme na celý den zavřít. Vybalit tři sta židli, z nichž každá měla svoji nožičku obalenou krepovým papírem, dalo "obrovskou práci." A pravda je, že nikdo nijak nepospíchal. V poledne někoho napadlo dát si panáka.
A průšvih se rýsoval.

Přišla pomoct i druhá parta.
Vyjímečně se stalo, že jsme se sešli všichni najednou a měli ještě volno.
Panák začal střídat panáka a za chvíli jsme měli všichni řádnou špičku. Vedoucího bílý plášť okolo nás vždy jenom s pokřižováním prolít.

Ukázalo se, že to zrovna šťastný den na pití nebyl. Pro mě určitě. Začal na mě padat splín, střídavě s agresí. To nebyla dobrá kombinace. Alkohol udělal své.
Vztek střídal pláč a slzy smích.

Pocit, že mi ty nejkrásnější chvíle protekly skrz prsty, se stupňoval. Vzteky jsem rozbila spoustu skla i talířů. Každému jsem nadávala, ale tohle vše už bohužel vím jenom z vyprávění. Snažili se mě uklidit na pokoj, ale bezúspěšně. Vždy jsem zase odněkud vylezla, schopna neustále řešit neřešitelné.

Veliká dávka alkoholu povolila dát konečně najevo vztek a bolest na tím, jak moc mi Radek chybí.
Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

S hrůzou a příšernou kocovinou jsem scházela po schodech do kuchyně. Vedoucí seděl za kasou v kuchyni. Podíval se na mě skrze brýle a začal:

„Ták mladá, teď už jsi to vážně přehnala. Tolerance končí. Už jsi dospělá na to, abys neustále takhle vyváděla. To byla poslední kapka.“

„Omlouvám se, já už nikdy pít nebudu,“ potichu jsem se skomíravým hlasem snažila omluvit.

„Bolí mě hrozně hlava, nemůžete mi vynadat později?“

„To teda nemůžu, jen si to užij a bude taky následovat konečně trest,“ jeho pevně sevřené rty byly vždycky známkou vzteku.

„Od zítřka končíš se šichtami na place a budeš každý den, celé večery až do odvolání dělat nabídkovou službu.“

„Proboha, co to je?“ nechápavě jsem se zeptala.

„To je otázka. Prostě všechno co zbyde ze zájezdů. Předkrmy, zákusky a všechno co kuchař ještě vytvoří, cigarety, slané mandle, prostě vše co půjde, budeš nosit mezi hosty a formou nabídky, prodávat. Je to dost jasný?“ to už řičel vzteky.
Moje hlava, ačkoliv byla bolavá, dala pokyn zmizet.

Panebože, tomuhle se každý číšník vyhýbal. Bylo to ponižující. Budou se mi smát.
Musela jsem hodně vyvádět, jinak by mi tohle nikdy neudělal. No, budu to muset nějak přežít. Moje kocovinová hlava se s tím ale vypořádat nechtěla.
Pořád protestovala a vymýšlela, jak z toho ven. Nakonec jsem to vzdala. Tak jo. Děj se vůle boží.

Druhý den večer jsem nastoupila okolo jednadvacáté hodiny na plac.
V kuchyni už byla připravená plata se vším možným. Ve výčepu připravené plato s cigaretami, mandlemi a oříšky.

No nazdar, blesklo mi hlavou. Ta zrzavá kštice se ale snaží. Co se dá dělat.
Kolegové se potutelně usmívali a mně konečně došlo, že s touhle dennodenní službou se mi nepovede odjet ani na žádný mejdan. Dobře to vymyslel.

Z restaurace zněla hudba a jelikož byla sobota, bylo plno. Vzala jsem plato s cigaretami a opatrně se vydala na průzkum. Hosté moc tuhle službu neznali a bylo vidět, že jsou překvapeni.
Okamžitě mě napadlo využít jejich překvapení a udělat z této služby luxus. Jestli se to povede, ví bůh.

„Dobrý večer přeji, ode dneška budete mít každý večer k dispozici moje služby. Je libo dortík, nebo něco malého k jídlu? Cigarety nebo oříšky? Všechno mám pro vás připravené.“
Takhle jsem přivítala každý stůl. Bože, připadala jsem si jako šašek.

„Já bych si nějaký dortík dala,“ ozvala se dáma u stolu.

„A pro mě topinku, nějakou ostřejší,“ přidal se pán od vedle.

Třeba to nebude taková hrůza. Pomyslela jsem si. Uvidíme. Vzala jsem připravená plata z kuchyně a začala procházet plac.

Jelikož se tahle služba kasírovala okamžitě, hned u prvního stolu mi došlo, že mi nepřipravili v tom zápalu trestu, ceny.
Zhruba jsem věděla, co je asi tak nejdražší, a protože jsem nechtěla hned u prvního stolu vypadat jako blbec, udělala jsem si cenu sama.
A abych to měla jednodušší tak pro všechno cenu jednotnou. Když na to zapomněli oni, tak já se ptát nebudu. Moje ješitnost opět vítězila.
Jen aby mi to při vyúčtování vyšlo tak, abych alespoň prodané zboží zaplatila.

Docela jsem se začala v té službě vyžívat a navíc jsem zjišťovala, že mě to i baví. Za dvě hodiny jsem vše připravené měla prodané.

Ládík jenom kroutil hlavou a přidělával topinky, dezerty, utopence a jiné…
Kolem půldruhé ranní už bylo vše prodané a hosté prořídli. Vedoucí zasedl za kasu v kuchyni a začal dělat vyúčtování. Pořád ještě nikomu nedošlo, že mi neřekli ceny.

„Tak, Leny udělala jsi hezkou tržbu, ani jsem to na té nabídce neočekával. Dáš mi jeden tisíc osm set dvacet korun,“ povídá a kupodivu se usmívá. Lišák zrzavá.
Rychlým pohledem do kasírtašky jsem odhadla, že tam mám tak dvakrát tolik. Co s tím? Napadla mě ta nejlehčí, a taky nejhloupější věc. Stoupla jsem si před kasu a na její pultík vysypala celou kasírtašku.
Bez počítání jsem hromadu peněz rozdělila na dvě poloviny, kouknu na vedoucího a s úsměvem se ptám:

„Tak šéfe, kterou půlku chcete?“
Zrzavá kštice se ještě více zježila, oči se vyvalily, vylítl z kasy jak čertík z krabičky a začal řvát:

„To se mi jenom zdá. Kde je ten trest!? Místo aby byla naštvaná, tak za jeden večer vydělá to, co parta za tři dny. A ještě se u toho culí.“

S kopnutím do dřevěného rantlu u kasy se vrátil. Odpočítal si částku, která odpovídala tržbě a zbytek posunul beze slova ke mně.
Sebrala jsem svůj výdělek a zamířila k východu z kuchyně. Nedalo mi to abych si nerýpla. Při odchodu jsem se ve dveřích otočila směrem k vedoucímu:

„Šéfe, nezbylo by mi tolik, kdyby jste mi řekli ceny. Musela jsem improvizovat.“
Rychle jsem zavřela dveře a uháněla na pokoj.

„Já ji snad zabiju,“ slyšela jsem ještě za dveřmi, a pak jeho smích.

No, drzá jsem dost, ale snad mi to tentokrát projde. Mohla jsem se zeptat na ceny, ale ta ješitnost. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu cokoliv. Tudíž i takovýto trest.

pokračování příště.