JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 11. Smrt je součástí...

Smrt je součástí.
kapitola 11

Na mejdany a toulky taxíkem po kraji s námi jezdívala i servírka Alenka ze sousedního města. To bylo známé karbanem vysokého kalibru a Alenka byla jedna z mála, která to ve své vinárně trpěla. Taky chodila ověšená zlatem a drahými modely.

Sama o sobě to byla nádherná dívka. Blond vlasy až pod lopatky splývajících v přirozených vlnách, veliké modré oči s černými řasy, dlouhé nohy, vyvinuté poprsí a rty jako čerstvé maliny. Přes to všechno se chovala velice skromně a přirozeně.

Karty se u ní hrály na trochu vyšší úrovni, než u nás. Byli to známí, ale i nebezpeční lidé. Tam už byly opravdu ve hře domy, auta a někdy i manželky.

V této době taky platilo nepsané pravidlo. Policajti, podsvětí a hospodští táhli za jeden provaz.
Ne každý hospodský, a ne každý policajt se v tomto výběru pohyboval.

Rvačky v hospodách se rovnaly tak, aby bylo co nejméně papírování a škody.
Vozili nás na chalupy z vináren a přivírali oči nad karbanem. I malé přestupky, kterých jsme se dopouštěli, ochotně sprovodili ze světa. Na oplátku se u nás mohli schovat, když nebylo zrovna vhodné, aby jejich pijatiky byly vidět na veřejnosti.
Také lumpy, kteří nedělali čest svému starému řemeslu a chovali se jako troubové, jsme jim nechali.
Tací, jako byl Pepíček a podobní, nad těmi jsme naopak drželi ochranou ruku.
Ale o tom později.

Jednou přijela celá mord parta i s kapitánem na oběd. To se často nestávalo. Usedli jako vždy, v kuchyni. Něco nebylo v pořádku. Tvářili se všichni jako po pohřbu.

„Copak se děje? Jste jako kdyby vám ukradli frčky,“ zažertoval na jejich adresu Jára.

„Leny, můžeš jít na chvíli k nám?" zavolal mě sám pan kapitán Mašek. Byl to pěkný, černovlasý, vysoký sympaťák s rysy Belmonda.

„Copak potřebujete, kapitáne?“

„Vy jste byly s Alenkou kamarádky, viď?“

„Proč byly, pořád jsme. Dobře si rozumíme, jsme naladěný na stejnou notu,“ zasmála jsem se.

„Vím, vím, jenomže Alenka je mrtvá,“ řekl pevným hlasem a sledoval mojí reakci.

„Nechte si ty srandičky kapitáne, včera jsem s ní mluvila a byla naprosto v pořádku. Šla odsud tak, aby chytla poslední vlak.“ Vstala jsem od stolu. Někdy měli opravdu hloupý humor.

„Na ten vlak ale nedošla,“ řekl ostře kapitán. Sedla jsem si zpátky.

„Nalijte mi někdo panáka,“ zavolala jsem do výčepu.

„Co se stalo?“ ptám se, a třesoucí rukou do sebe leju panáka na ex.

„No, řeknu ti to bez obalu. Našli jsme ji hozenou přes koleje. Někdo ji uškrtil. Loupež to nebyla, všechny šperky měla na sobě, kromě prstenu s tím velikým zeleným kamenem. Pamatuješ? A znásilněná taky nebyla.“

„Tak proč? Proč jí tak ublížili?“ ptám se nechápavě, protože skutečnost mi pořád nějak nedocházela.

„Leny, ty přeci víš, s kým se stýkala, mezi kým se pohybovala?“

„Jistě, že vím. Chcete říct, že někdo ze známých, které známe všichni? Ne! To je hloupost.“ okamžitě jsem jeho stanovisko zavrhla.

„Nebuď tak rychlá v souzení a chvíli si to nech projít hlavou,“ řekl kapitán, a objednal si guláš s pivem.

„Proč já? Snad vy! Doufám, že toho syčáka brzy chytíte. Kdyby se něco šuškalo, je jasný, že dáme vědět.“

Všem nám z toho bylo smutno. Krásná, mladá, šťastná. Co se proboha stalo?
Slzy se mi tlačily do očí. Tolik jsme toho spolu zažily. Jezdili tam sice na karty vedoucí z horských hotelů, ale ani jeden z nich mi nepřipadal jako vrah.

Pravda je, že jsem je až tak dobře všechny neznala. Sem tam se mi dvořili, když jsem byla u ní, ale to bylo tak všechno.
Tak dva z nich se dvořili Alence více, než bylo zdrávo, ale na to jsme byly zvyklé.
Peníze jim daly sílu a mysleli si, že všechno je jejich.

Ten kapitán mi dal červíčka do hlavy. Jára s Lídou taky připouštěli, že to není nemožné. Mord parta odešla, jenom kapitán zůstal sedět.

„Dáte si se mnou panáka? zeptala jsem se.

„Dám, a sedni si ještě na chvíli. Chci s tebou mluvit o samotě.“
Šli jsme si sednout do rohu restaurace a kapitán vyndal fotky.

„Podívej se,“ a strčil je přede mě.
Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel.
Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.
Zarážející byla jiná věc. Ležela tam upravená, učesaná, s šaty pečlivě upravenými ke kolenům a sepnutýma rukama. Jenom ten prsten jí scházel.

„To je opravdu divné,“ říkám potichu, a slzy mi stékají po tváři.

„Musíte toho hajzla chytit,“ dodávám s očima upřenýma na to, jak i ve smrti byla krásná.

„Pomůžeš nám?“ řekl kapitán Mašek a díval se mi zpříma do očí.

„Já? A jak? Copak jsem kriminalista? Jsem servírka. Neuniká vám to?"

„Ne. Neuniká. Právě proto. Nevíš, kdo jí dal ten prsten?“

„Jo, tohle? Ne, tak to opravdu nevím. Nikdy o tom nemluvila, a já se neptala. Měla šperků hodně. Ale máte pravdu, kdybychom věděli, kdo jí dal ten prsten, a teď si ho vlastně vzal, měli bychom jasno.“

„No, právě, a ty by si to mohla zjistit. Znáš je přeci všechny. Řeknou ti víc, než by řekli nám, to je ti jasné.“

„Kapitáne, vám snad zezelenal mozek. To si myslíte, že budu objíždět všechny karbaníky, známé i neznámé, a mámit z nich komu dali prsten? Chcete snad na těch kolejích najít mě? A já bych tak pěkně nevypadala, to mi věřte,“ vychrlila jsem ze sebe vztekle.

„A jdu pro panáka. To je sen, zbláznil jste se,“ brblám vzteky, a jdu do výčepu. Vedoucí stál u lítaček. Podíval se na mě tím jeho zkoumavým pohledem a řekl:

„Tak co? Jak si se rozhodla?“

„Cože? Vy o tom víte? O mně, beze mě! To je nádhera. Co si všichni myslíte?“ začínám řičet vzteky.

„Leny, prosím potichu, není moudré, aby o tom vědělo víc lidí, než je nezbytně nutné,“ zklidňuje mě vedoucí.
Ach jo, kdyby nešlo o Alenku. Co mám dělat? Vždyť mám taky strach. Vrátila jsem se ke stolu.

„Tak dobře, kapitáne, řekněte mi co po mně chcete, a já se rozhodnu jestli ano nebo ne.“

„Je to jednoduché. Objedeme všechny provozovny lidí, kterých by se to mohlo týkat, a uvidíš co ti řeknou. Určitě se o tom budou bavit, stačí jenom dávat pozor. Nevystavím tě nebezpečí, neboj se.“

„Jenomže já se bojím.“ řekla jsem popravdě.


„Tak poslouchej. Budeš mít v kapse malinkou vysílačku, jako knoflíček. Auto s našima klukama bude skoro před hospodou, kdyby bylo zapotřebí, a hlavně tě uslyší.“

„No, tam mi budou platný,“ podotkla jsem nesouhlasně.

„Nech mě domluvit. Abys byla úplně v klidu, tak na place bude už hodinu před tvým příjezdem, sedět taky náš člověk. Bude tě mít celou dobu na očích.“

„Asi vám kapitáne uniklo, že většinou sedávám ve výčepu, nebo v kuchyni.“

„No, to je jediný zádrhel, musíš je vylákat na plac. Kdyby mezi nimi byl ten, koho hledáme, bylo by nebezpečné být s ním mimo dohled. Bude určitě ostražitý.“

„Na jak dlouho to vidíte?“

„Týden. Když na to do týdne nepřijdeme, je taky pravděpodobnost, že to nebyl Čech. Jezdí sem přeci i karbaníci z Německa?"

„To ano, ale nikdy se nezmínila, že by měla nějaký vztah za hranicemi, i když je to za kopcem.Třeba nechtěla mít problémy. I když je to možnost. A problémy by asi měla. Co si budeme povídat.“

„No, tak já půjdu, večer se pro tebe zastavíme, tak se trochu duševně připrav,“ řekl kapitán a zvedal se od stolu.

„Cože? Už dneska večer?“ ptám se, a oči mám navrch hlavy.

„Leny, prosím, přemýšlej, o každou minutu, která nám uteče, má náskok. Spoléhám na tebe.“

pokračování zítra.