Sunny a spol. - kapitola třetí

V pondělí ráno zase stojíme před budovou 4Stars. Kdybychom se tak dočkali dobrých zpráv! Jenže od Simona se dozvíme, že v rádiích nepřijali ani jednu naši píseň. Jsme strašlivě zklamaní a smutní! Mám slzy na krajíčku. Celý týden jsem žila v naději, že třeba něco...
„Nevěšte hlavu, je to jenom první týden! Všechno se ještě může obrátit,“ utěšuje nás Simon. „Jen to vystupování na jihu si musíte domluvit s Fieldingem sami. Na to já nemám nervy! Smlouva vás jasně zavazuje k tomu, že budete vystupovat jen na akcích, které domluví nahrávací společnost.“
Demokraticky většinou všech přítomných kromě mě jsem zvolena, abych šla za Fieldingem. Teda že by se mi tam chtělo, to opravdu ne. Jenže někdo to udělat musí! S pevným odhodláním zaklepu třesoucí se rukou na vyřezávané dveře kanceláře. Když z těch dveří zase vyjdu, netřesou se mi jen ruce. Jsem rozklepaná úplně celá. Kluci i Simon netrpělivě vyčkávají na chodbě.
„Tak co?“ ptají se, i když si myslím, že všechno slyšeli. Chtěla jsem začít klidně, ale stejně se to nakonec zvrhlo v docela pěknou hádku, když mi Fielding vyhrožoval, že s námi rozváže smlouvu. Nakonec jsem mu musela kývnout na 70 procent z každého vystoupení, které připadnou 4Stars.
„Vydřiduch!“ nechá se slyšet Roy. Pohodí svými blonďatými kadeřemi a nasupeně kopne do zdi.
„Co jsme mohli čekat? Holt jsme jim to jednou podepsali...,“ snaží se ho uklidnit Tony. Najednou se karty obrátily, je to právě on, kdo uklidňuje a Roy, kdo vyvádí nejvíc.
„Děláte, jako byste za to měli tisíce! Těch pár liber vás nezabije a Fielding z toho taky nebude moc mít. Ale je to příležitost, jak hrát, tak se jí držte!“ zase nás povzbuzuje Simon. „Budete vystupovat někde jinde než v Londýně, poznáte jiný lidi a třeba z toho budou i další kšefty.“
„Ty jsi na to kápl, Simone!“ plácne ho po zádech Joe. „Je to tak, sice z toho moc nebude, ale budeme hrát. To jsme vždycky chtěli, ne?“
„Jo, je to tak,“ snažím se i já. „Vyjedeme na jih, máme tam teď domluvený dvě vystoupení, třeba se ještě něco přidá.“
„Jupí!!!“ zavýskne si Joe. „Jedeme do Greenvillu!!!“ A všem nám je jasné, proč je tak nadšený. Celou cestu domů, ani v Londýně nepřestal mluvit o Annie. Tak jeden náš playboy se zamiloval. A jak řekl Tony, Greenvill se nám stal osudným.
S Martinem máme dnes odpoledne zase schůzku. Přijde do zkušeny a já doufám, že tentokrát se tam spolu sejdeme. Ale napřed ještě musím zaběhnout k paní Grafové a domluvit se s ní na dalších směnách. Je hrozně hodná, vyjde mi vstříc a souhlasí, že si můžu prohazovat dny, jak mi bude vyhovovat.
„Nerada bych o tebe přišla, Sunny. Zákazníci tě mají rádi a to je pro mě hodně důležité,“ potěší mě. Doufám, že to tak vydrží a že jí budu moct oplatit. Je mi ale jasné, že přijdu o část příjmů, snad mi to vynahradí vystupování. Pokud nebudeme mimo Londýn, pořád ještě můžeme hrát v Dark Rock Baru. Bude to horší, no ale co se dá dělat!
„Můžeme zkusit zavolat Jeremymu, jestli by vám ještě něco nezařídil,“ navrhuje Martin. „Má docela kontakty. U nás se hodně stará o podobný akce.“ Kluci souhlasí, však proč taky ne!
„Ježíši! A kdy mu budeš volat? Nemohl by sehnat i Annie k telefonu?“ začne Joe lítat po celé místnosti.
„Ty jsi už vážně zcvoknul, Joe!“ utahuje si z něho Roy.
„Nezáviď, brácho. Kdybys ji znal, choval by ses stejně,“ nedá se. Asi má na jazyku i ještě něco jiného, ale radši to polkne. Přece jenom Roye rozchod s Rose ještě bolí a je to na něm vidět.
„Teda já vám do toho nechci kecat,“ vloží se do diskuse Martin. “Ale nejlepší holku jste měli pod nosem!“ zasměje se a přitáhne si mě k sobě.
„No jo, vy hrdličky, nechte si to na jindy, jo?“ ozve se i Tony. “Měli bysme zkoušet, ať nás lidi taky chtěj poslouchat!“
Už druhý den nám Jeremy dává vědět, že pro nás sehnal další dva termíny. Bohužel jsou ale na opačné straně Anglie. Když se dozvím místo, málem to se mnou sekne!
„Já se zase podívám domů!!!“ křičím. Kluci na mě koukají trochu překvapeně a Martin má v očích něco, co bych nazvala až nechutí. Zřejmě mu došlo, že se seznámí s mými rodiči, tedy hlavně s mým tátou. Z něj má pořád strach, i když mu neustále opakuji, že se nemá čeho bát. Můj táta není žádný choler, aby ho hned vyhodil. Jistěže zamlčím, co přísahal, když jsem u nich zakotvila po rozchodu s Peterem.
Jeremy přišel s nápadem, že bychom sebou mohli vozit pár desek a nabízet je k prodeji. Mohlo by nám to trošku rozšířit fandovskou základnu. První kousky už máme zadané. Po jedné si vzal Martin, Jeremy, Dorothy a Annie samozřejmě.
„Ještě byste mohli jednu poslat Amandě,“ řehtá se Tony. Martin ho ale spraží takovým pohledem, že další podobný nápad už radši neventiluje.
Takže nás čeká týden zkoušení a v sobotu cesta do Greenvillu. Tentokrát bydlím s klukama v penzionu, protože Martin s námi nemohl, bohužel musel zůstat v práci. A já jsem raději chtěla být s Joem, Royem a Tonym, abych nemusela sama v noci do domku na pláži. Samozřejmě se nezapomenu zastavit za Dorothy, protože mi při našem posledním odjezdu neustále kladla na srdce, že mě chce opět vidět. Jenže moc času nemám, tak akorát na čaj a potom už zase hajdy na vypůjčeném kole do města. Kluci mezitím nachystali v sále aparaturu, a tak můžeme všechno vyzkoušet. Jenže kdyby to šlo v klidu!
Joe pořád odbíhá, vůbec se nemůže soustředit. U stolu sedí Annie a on se asi opravdu zbláznil! Nejdřív se ho pokouší umoudřit Tony, potom Roy a když ani to nepomáhá, zkusím to i já.
„Krucinál, Joe!“ zakřičím na celý sál. „Ať už jsi tady, nebo končíš!!! Kdo má na tebe pořád čekat?!“
„No jo, no jo! Už jdu...,“ neochotně se courá zpátky ke své base. „Snad by nemuselo bejt zase tak zle kvůli malinké přestávce,“ brble si spíš pro sebe.
„Nemuselo, kdyby ta přestávka byla malinká, jenže ty si ji děláš co dvě minuty!“ vysvětluju mu, proč jsme všichni nabručení. I Jeremy to asi pochopil, a tak něco potichu říká Annie. Ona se nakonec zvedne a do začátku ji už nevidíme. Joe je sice uražený, ale to je jeho problém. Musí pochopit, že má nějaké povinnosti a zařídit se podle toho.
Je úplně narváno. Z podia vidím, že horko těžko někdo dojde ze sálu ke dveřím ven. O přestávkách si necháme donést od Jeremyho pití, abychom se nemuseli prodírat až k baru. Každou chvíli za námi na podium někdo přijde, většinou chtějí zahrát písničku na přání, nějaké holky obklopily Tonyho a chtějí podpis a pár lidí se mě ptá na Martina. Tonyho autogramiáda očividně baví, rozdává úsměvy na všechny strany a ohání se tužkou.
„Ještě jsme zapomněli na fotky,“ s úsměvem kývne jeho směrem Jeremy. „A představ si, už jsem prodal skoro všechny desky, co jste měli sebou. Docela to jde, zdejším lidem se moc líbíte.“
Tak nevím, jestli to říká schválně jakoby se nechumelilo. Ale je mi to jaksi jedno, hlavní je, že se desky prodávají. Jeremyho mám ráda čím dál víc. Je to opravdu fajn chlap, na kterého je vždycky spoleh. Vůbec jako manager se nám osvědčil, dokáže domluvit skoro nevídané a prodat i slanou vodu.
„Chybí ti tady, co?“ vytrhne mě z přemýšlení. Rozhodně myslí Martina, koho taky jiného.
„Hm,“ kývnu, ale nechce se mi mluvit.
„Příští týden už přijede, uvidíš,“ snaží se mě utěšit. „Tak mě napadlo, jestli bys ho trošku nenavnadila, aby se znovu přihlásil na školu. Vždyť může studovat při práci, nebude ani první ani poslední, kdo to tak udělá. A myslím, že by byla velká škoda, kdyby se nevěnoval tomu, co ho baví.“
„Mám pocit, že je to jeho věc, Jeremy. Já mu do toho mluvit nebudu.“
„No stačilo by, kdybys ho jenom trošku pošťouchla. Určitě by se chytil,“ nenechá se odbýt. Slíbím, že o tom budu přemýšlet, ale hodlám to pustit z hlavy.
Nedá se říct, že by mě dneska tancovačka nějak zvlášť bavila. Rozhodně za to může dohadování s Joem a Martinova nepřítomnost. Strašně mi chybí jeho povzbudivé pohledy a objetí každou přestávku. Copak asi dnes dělá? Napadne mě, jestli někam vyrazil, nebo je doma. Vlastně jsem u něho v bytě ještě nebyla. Je to trošku zvláštní. I když důvodem je, že jeho byt je až na druhé straně Londýna, a tak většinou zůstaneme u mě. Myslím, že šel někam do klubu trošku se pobavit. Jen doufám, že tam nenarazí na nějakou slečnu. Jsem opravdu neskutečně žárlivá. Nikdy dřív jsem to na sobě nepozorovala. Až teď. Je to snad tím, že Martina tak hrozně miluju? Nejsme spolu moc dlouho, počítáno na společně prožité dny. Kromě posledních dvou týdnů vlastně jen pár dní. A přece mám pocit, jako bych ho znala odjakživa. Ani si nepamatuju, kdy naposled mi byl někdo bližší. S Tonym, Royem a Joem je mi samozřejmě taky dobře, ale je to úplně o něčem jiném. U kluků mám ráda tu jejich bezprostřednost, chovají se ke mně, jako bych byla taky kluk, se kterým jako malí kopali fotbal. U mě v bytě byli vždycky jako doma, no spíš mě chodili vyjídat. Jejich rodičům nikdy nešlo pod nos, že kluci hrají s kapelou, a tak se o finanční podpoře nedá příliš mluvit. Dostanou na školu, bydlení, jídlo a oblečení, ale víc ani libru. Jenže kluci všechno utratí za aparaturu a všechno kolem. Snad jenom Tonyho rodiče jsou mírně shovívavější. Pronajali si společný byt a vzorně se dělí o náklady i na jídlo. Bohužel jsou ale přímo pažraví, a tak mi rádi vyplení ledničku. Ale teď, co u mě často bývá Martin, nechodí už tak pravidelně. Jednou přišel Joe a když jsem viděla, jak nešťastně se tváří, radši jsem mu sama nabídla, ať si tu lednici prošmejdí. Je to zajímavé, ale před Martinem si nedovolil.
Vůbec mají kluci k Martinovi zvláštní vztah. I když mezi nimi není patrné nic špatného, chovají se k němu jako k nějaké větší autoritě. Rozhodně se v jeho přítomnosti staví i ke mně jinak. Nechápu proč. Myslím, že jsme si s Martinem vyříkali Roye a s Royem Martina. A Tony a Joe by nemuseli mít nějaké zábrany, jich se naše situace vůbec nedotýká. Spíš je to tím, že kdykoli se dostaneme do nějaké hádky, Martin se mě zastává. Budu mu to muset vymluvit, protože ne vždycky mám pravdu, tedy pokud jde o muziku samozřejmě a to ještě v malém procentu, ale tímto přístupem Martin přetlačuje jazýček pomyslných vah na mou stranu.
„Sunny, jde se hrát!“ vytrhne mě z přemýšlení Tony. Poslušně se zvednu a jdu k mikrofonu. Roy už je taky na místě, zbývá jenom Joe. „Prosíme baskytaristu na svoje místo, jinak ho práskneme rodičům jeho nové přítelkyně!“ zahalasí do mikrofonu Tony. Tak tohle tedy nemusel, ale zdá se, že to má účinek.
„Ty vole, máš štěstí, že tu nejsou…,“ zasyčí na něj Joe. Líčil nám, že Annie má přísné rodiče, a tak se vždycky vymlouvá na nějakou kamarádku, u které spí. Na protoulanou noc s Joem po minulé zábavě to opravdu sedí.
Dnes nám není dáno. Tonymu prasknou snad tři struny, Roy se občas netrefí, Joe má zapletené prsty a mně to taky párkrát ujede. Takže je nad slunce jasnější, že zájemci o další vystoupení se zrovna nepohrnou.
„Omlouvám se, Jeremy,“ zajdu za ním po skončení celé téhle frašky.
Podívá se na mě překvapeně: „A za co, prosím tě? Všechny kapely, co jsme tu měli, byly podstatně horší, než vy. Buď v klidu, máte na sebe hodně vysoký nároky.“ Dokonce mě i obejme. „Mimochodem…. Byla tu Amanda, všimla sis jí?“
„Tak to ani náhodou, i když ona se nedá přehlídnout…,“ nejde mi to na rozum.
„No však se tu jenom otočila a šla hned zase pryč. Jistojistě tě nemá ráda, ale myslím, že ty ji taky ne, co?“ zajímá se.
„Víš co? Mně je totálně ukradená! Řekla bych, že Martin minulou sobotu dal jí i mně přesně najevo, jak se věci mají. Nedělám špatně, když mu věřím, ne?“ Nesouhlasnou odpověď ani neočekávám. Sice všechno, co jsem řekla, není tak úplně pravda, ale chtěla bych, aby byla. Jeremy opět uhodil hřebíček na hlavičku, že Amandu nemám ráda…. No nemám ráda… nesnáším ji!!! Ale co bych s tím asi tak měla dělat? Rozhodně je to jedna z těch věcí, které zůstanou bez řešení.
Než odejdou i poslední návštěvníci, máme skoro sbaleno. Nechceme všechno nechávat až na zítra, rádi bychom vyrazili zpátky brzo ráno. Jeremy ještě ke mně jde s nějakým člověkem.
„Rád bych ti někoho představil, Sun. Tohle je Frank Logan, můj kamarád. Měl by pro vás zajímavej návrh.“ Podáme si ruce a mně je tenhle Frank už na první pohled nesympatický. Stačí mi jeho vilný pohled a to, že mou ruku držel o hodně déle, než by mi bylo příjemné.
„Tak u toho bychom měli být všichni, ne?“ záměrně se dívám na Jeremyho. Zavolám ostatní a sedneme si ke stolu.
„Pořádám teď přes léto po Anglii menší festivaly a docela rád bych vás tam viděl. Pokud nemáte něco jiného v plánu,“ úlisně se na mě řehní pan Logan. Jinak mu ani říkat nechci, i když mi to nabídl. Kluci se jen zatetelí.
„Jak jsem ti říkal,“ vloží se do hovoru Jeremy, „problém je, že kapela má podepsanou smlouvu s nahrávací společností a ta je nechce moc pouštět do světa. Asi mají pocit, že jim utečou peníze.“
„A co je to za nahrávací společnost?“ zajímá se dál.
„4Stars,“ vysvětlím potichu a nejradši bych se ztratila do postele. Jsem pěkně unavená a tyhle věci mě dnes nezajímají ani trochu. Zase se budu dohadovat s Fieldingem, jestli můžeme, nebo ne. I když příležitost by to byla dobrá, to se musí nechat.
„4Stars? No tak to je bez problému,“ vyrazí nám všem Frank Logan dech. „Albert Fielding je můj starý kamarád, určitě se s ním domluvím.“
„Tak tohle chce panáka!“ pronese Roy, kterého to očividně pořádně rozhodilo. Vida, jak moc nám prospělo seznámení s Martinem! Zvedáme se, ale pan Logan ještě sedí.
„A s kým budu domlouvat podrobnosti?“
„Nejlepší to bude s naším managerem,“ zazubím se na něj.
„To je kdo?“ vytahuje ze saka zápisníček.
„Přece tady Jeremy,“ rozhlédnu se po ostatních. Ti jenom souhlasně pokyvují a Jeremy na nás kouká s otevřenou pusou. „No co tak zíráš? Postaral ses nám už o hodně věcí, tak bys z toho taky něco mohl mít, ne?“ směju se. A nejsem sama, mimořádně to dnes rozesmálo všechny.

Zachumlám se do peřin, ale nemůžu usnout. Zvykla jsem si usínat vedle Martina a teď tu ležím v cizím pokoji a sama. Bože, jak mně se po něm stýská!!! Copak asi teď dělá? Spí už? Nebo se prochází někde po Londýně?
„Sunny, vstávej!“ třese se mnou někdo. Že by už bylo ráno? Koukám, že žárlivé myšlenky jsou lepší, než ukolébavka.
„Co se děje?“ protřu si oči a hledím na Roye.
„Je dávno ráno,“ směje se na mě. „My už máme po snídani, aparaturu naloženou, čekáme jen na tebe.“
„Tak jo, já se jen sprchnu, obleču a jsem hned dole, jo?“ narychlo vstávám. Ta sprcha mi vážně bodla! Cítím se o dvěstě procent líp. Hodím na sebe kalhoty a triko a letím dolů. Kluci sedí venku na ulici na podezdívce plotu. Je tam s nimi i Jeremy. Hned jak mě uvidí, dává mi obálku.
„To je za včerejšek, Sunny, vyšlo to opravdu dobře.“
Vytáhnu bankovky a začnu počítat. Největší hromádku dám bokem pro Fieldinga. Zbytek rozdělím na šest částí a postupně je rozdávám: „Joe, Tony, Roy, já, naše vlastní auto a Jeremy,“ podávám mu poslední část. Udiveně na mě kouká. „No netvař se tak překvapeně. Jako manager máš taky nárok na odměnu, ne?“
Pořád má ten udivený kukuč. „Tys to včera myslela opravdu vážně?“
„Myslíš, že kdyby ne, tak bych to před Loganem řekla?“ Doufám, že se ke mně kluci přidají. Zatím jen přikyvují, ale asi by to chtělo hlasitější projev.
„To je jasný, brácho!“ pochopí konečně Tony. „Jestli si někdo zaslouží být náš manager, tak ty.“ No super... teda ne, že by mi nějak pomohl.
„Nefoukáš si trošku, Tony?“ vloží se náš zamilovaný Joe. „Jako kdybysme za ty dvě zábavy tady měli před dveřma haldy managerů.“ Čím jsme si zasloužili ten sarkasmus?
Nechám je, ať se hádají sami. Zatím si vlezu do dodávky a čekám, až nastoupí všichni a odjedeme. Hned za Greenvillem usnu. Jsem já to ale ochrapa! Občas mě probudí, jak kluci vybuchnou smíchem. Vůbec mi to nevadí, usnu znovu. Proberu se až skoro v Londýně.
„Vyspinkaná?“ všimne si mě Tony.
„Ve vlastní posteli by to bylo lepší,“ postěžuju si.
„V posteli je to vždycky lepší, Sunny. Ty to nevíš?“ kucká vepředu Joe.
„Tvoje starosti na mou hlavu!“ nenechám se. Na dvojsmyslné řeči nemám náladu. Jaksi mě to od včerejška ještě nepustilo.
„Tak kam to bude, vážení?“ ozve se ještě i Jeremy.
„Do zkušebny!“ odpovíme sborově. Kam jinam? Sotva zastavíme na místě určení, poznám, že stejný nápad měl i někdo jiný.
„Nějak jsi zkrásněla za tu dobu, co jsem tě neviděl, srdíčko,“ vítá mě. Polibek, objetí, pohlazení. Všechno, jak má být.
„Za jeden den?“ optám se se smíchem. Samozřejmě mi to lichotí, a tak to chci slyšet ještě jednou.
„Krásníš každou minutu,“ přidá ještě. Hned mi to zvedne náladu.
„Už zase cukrujete?“ zavrčí Tony. Ani on není dobře naladěn. Myslím, že to má pořád souvislost s Joem. Možná i s Annie. Tak nějak mi přijde, že je Tonymu líto, že si pořád ještě nenašel nikoho na delší dobu. Já mu dohazovačku dělat nebudu, musí si poradit sám. Vždyť se kolem něj pořád točí spousta holek. Ale když je mu příjemnější holka ani ne na jednu noc, spíš na jednu hodinu, je to jeho věc.
„Tak my půjdeme, když se ti to nelíbí,“ využije situace Martin.
Roy na nás mávne. „Jen klidně jděte, vyložit to zvládneme sami.“
Když už jsme u mě doma, přitáhne si mě k sobě na pohovku. „Chybělas mi. Hrozně moc. Vůbec jsem nemohl usnout, když jsem tě neměl vedle sebe.“ No nechtěla jsem vyzvídat, ale....
„A jak ses včera vůbec měl?“
„Ale... nic moc... V práci jsem skončil v sedm večer a pak jsme seděli chvilku s Andym u mě, něco jsme popili, pokecali...“
„Ještě jsi mě k sobě nikdy nevzal... něco přede mnou schováváš?“ snažím se o nenucený smích.
„Nemám co schovávat, ale věř mi, není o co stát. Radši mi zazpívej, jo?“ snaží se obrátit list.
„Dnes ne, nezlob se. Včera to za moc nestálo a já mám v háji hlasivky. Musím si teď dávat pozor, když máme takovou příležitost...“
„Příležitost? Jakou?“ Na to nejpodstatnější bych zapomněla!
„Jeremy nás seznámil s jedním svým kamarádem a ten nás chce přes léto na festivaly po celý Anglii. No není to báječný? Dokonce se zná i s Fieldingem, takže nám všechno domluví. A z Jeremyho jsme udělali našeho managera, dneska dostal svůj první podíl,“ chrlím ze sebe. Najednou je mi zase fajn, všechno ze mě spadlo. Ale jak koukám, tak nespadlo, ale spíš přeskočilo na Martina.
„Hm, takže festivaly celý léto?“ pronese smutně. „To už se vůbec neuvidíme...“ Položí mi hlavu na prsa a ještě s ní zavrtí, jakoby se chtěl dostat hloubš. „Někdy mám pocit, že mi nestačí objímat tě, chtěl bych tě mít celou uvnitř sebe.“
„Neboj, lásko, stejně se budeme pořád vracet do Londýna. A taky můžeš jezdit s náma, mně to hrozně pomůže. Včera jsi mi v Greenvillu hrozně scházel. Joe neskutečně vyváděl kvůli Annie, vůbec se s ním nedalo mluvit! Vrčeli jsme na sebe všichni. Kdybys tam byl ty, bylo by mi hned veselej.“ Odpovědí mi je jen objetí.
Celá neděle proběhne ve smutné náladě. A tomu já vůbec nerozumím. Myslela jsem si, že když se zase uvidíme, bude všechno lepší. Martina očividně mrzí, že celé léto budu v kalupu, ale co mohl čekat? Že se vzdám všeho? Ze začátku jsem byla přesvědčená, že všechno chápe. A teď? Vypadá to, že by se nám po dvou letech mohlo začít dařit a jemu se to nelíbí. Chápu, že má svou práci, kde musí celý týden být, ale já jsem ji ještě nedávno měla taky! No jo! Vždyť já budu muset zajít zase za paní Grafovou a říct jí, že přes léto se mnou nemůže počítat! Asi ji moc nepotěším a je mi to docela líto.
Línou chůzí se procházíme kolem Temže a skoro vůbec nepromluvíme. Nechce se mi věřit, že jsme takhle dopadli! A světe div se, vlastně mi na tom ani nezáleží. Je to opravdu divný víkend. Že bych si tu lásku k Martinovi jenom namlouvala?
Korunu všemu nasadí Tony, kterého potkáme s nějakou holkou. „Teda vás taky člověk potká kdekoli,“ netváří se příliš nadšeně.
„Musíš si líp vybírat, kam půjdeš,“ oplatím mu stejně. Martin se vůbec neangažuje. Špičkou boty si pohrává s kamínkem. Než mi dojde, že TONY je na procházce s nějakou holkou a drží se za ruce, jsou už oba za rohem. To jsou mi teda novinky!
„A co bude dál, Sun?“ nevydrží Martin už dál mlčet.
„Nechápu, jak to myslíš. Jak dál?!“
„No jak to bude s náma dál? Jsem jenom takový povyražení, záplata na dlouhou chvíli? A teď když budeš mít obecenstvo, tak mě necháš?“ No tak to se mi snad zdá!!!
„Můžeš mi říct, co ti zase přelítlo přes nos?“ vyjedu na něj. „Napřed minulej týden u babičky, teď zase něco vytahuješ! To se mám na kluky vykašlat a říct je mi líto, hoši, já jsem si někoho našla, tak končím? Já po tobě přece taky nechci, abys dával v práci výpověď!“ Naštvaně se otočím a jdu pryč. Klidně ho tam nechám stát, ať si tam třeba vystojí důlek! Fakt toho mám málo a on mi musí ještě přidávat. Může si žárlit na někoho jinýho, jestli chce, ale u mě nemá důvod!
V podstatě doběhnu k sobě domů. To už se mi po tvářích kutálí slzy. Zase jedna planá naděje! Škoda, že nemám aspoň blbou čokoládu! Praštím sebou na gauč a bulím do polštáře jako malá holka. Proč mi musí takhle motat hlavu? V jednu chvíli mám chuť ho samou láskou sníst a za moment ho nenávidím k smrti! Jakou jsem mu dala příčinu, aby se mnou takhle jednal? To mi nepřeje trošičku toho úspěchu, když se pořád potíme ve zkušebně? Mám všechno hodit za hlavu a dělat poslušnou ženušku? Tak jsem si libovala, jak je všechno super, jak jsme si ve vztahu rovnocenní a vida! Na každého jiný metr. Taky jsem mohla být naštvaná, že jsem byla v Greenvillu sama zatímco se mohl toulat bůhví kde sám. Já stála na podiu, mě viděli všichni!
Ozve se zaťukání na dveře a já bezpečně vím, kdo jde. Poznám ho podle klepání. „Pojď dál, Tony,“ zavolám. Ještě se stačím aspoň vysmrkat a utřít tváře od slz.
„Co se děje, Sun?“ začne bez pozdravu. „V Dark Rocku sedí Martin u baru a láme do sebe jeden gin za druhým. Vy jste se pohádali?“
„Buď pohádali, nebo rovnou rozešli,“ vysvětlím svoje současné rozpoložení. O ten rozchod bych nestála, ale nejsem si úplně jistá, jestli Martin na tenhle směr nenasadil.
„Ty ses s ním rozešla?“ neúnavně se vyptává dál. Jen zavrtím hlavou. „No já jen, že jak tam sedí už pěkně pod obraz, pořád mi říkal, jak tě miluje a že má strach, že ho opustíš. Že prej udělal velkou blbost… teda já tomu nerozumím, co proved, ale snad nebude tak zle, ne?“
„Blbost udělal, to má pravdu. Ale jestli bude chtít, musí si to odčinit sám, já za ním nepoběžím!“
„No tak, Sunny… On je na tom vážně zle. Co by se ti stalo, kdybys za ním zašla?“
„Podívej, Tony, jestli se opil, tak co si s ním budu asi tak vykládat? Až vystřízliví, tak možná, ale jestli zase bude mít takový žárlivý nápady, tak to nemá smysl…,“ snažím se vysvětlit svůj názor.
„Víš co, Sun? Kdybych byl na jeho místě, tak se žárlivostí zblázním! To ti říkám jako tvůj kamarád a ne jeho. Když chvilku pozoruju, kdo všechno se kolem tebe točí, divím se, že to na sobě nedal znát dřív,“ říká už u dveří. Mávne jenom rukou na pozdrav a zmizí. A já tu stojím uprostřed místnosti s otevřenou pusou. Takže za to všechno můžu asi já!!! No paráda, tak proč se mě teda nezbaví? Na potkání flirtuju, každou noc spím s někým jiným. To jsou teda poznatky!!!
Rozhodnu se, že na všechno kašlu!!! Dva dny nevyjdu z bytu, mám zamčeno a neotvírám, když někdo klepe. Kdo vím docela přesně… Skoro každou hodinu Martin a několikrát Roy, Joe a Tony. Ani večer je nenechám, aby mě přistihli! Nikdy nerozsvítím světlo, ležím po tmě a brečím do polštáře. Mám pocit, že jsem úplně sama. Kluci se určitě starají jen o to, jestli s nima ještě budu zpívat a Martin si možná chce odnést těch pár věcí, co u mě má. Ať si teda všichni myslí, že jsem odjela! Klidně na mě můžou zapomenout, protože já se bez nich obejdu!! No... asi neobejdu. Ale jo! Musím si věřit!!! Klidně dovedu žít bez těch čtyř. Dodělám si školu a stane se ze mě usedlá učitelka angličtiny někde v malé vesničce. Úděsná představa!!! Až se oklepu.
V úterý odpoledne zaslechnu za dveřmi nějaký lomoz.
„Tý jo, vypadá to tu jako v krematoriu,“ zaslechnu Joea. Jak to, proboha, myslel?
„Chtěl jsem vidět, jestli tady nebyla,“ odpovídá Martin. „Nebyla! Jinak by si to vzala… Já jsem takový pako!!! Nemáš tušení, kde by mohla být?“
„Co já vím… možná odjela domů, možná je u nějaké kamarádky.“
„Podle mě vážně odjela domů. Čímž nás nechala pěkně na holičkách… to jí teda nezapomenu! V sobotu máme další kšeft a jsme bez zpěvačky,“ přidá se i Roy. Tak teď už chybí jenom Tony a sestava je kompletní. Dlouho čekat nemusím…
„No podělali jsme to totálně, pánové! Myslím, že jsem jí svou návštěvou moc nepřidal. Musíš taky tak vyvádět, Martine?“rozhorlí se.
„A co mám asi tak dělat??? Vždyť to sám vidíš, ne? Na každým vystoupení na ní můžou oči nechat!!!“
„A to vám ještě nedošlo,“ vloží se zpátky do hovoru Roy, „že Sunny to ani nevidí? Ona zpívá a tím to končí. Nepředvádí se, neflirtuje, tak s tím přestaňte!!! A jdeme pryč, nemá cenu stát tady u zamčených dveří. Třeba se brzo ukáže!“ Slyším vzdalující se kroky. No tak poslouchat za dveřmi má i svoje výhody, napadne mě. Ale že bych byla nějakým středem zájmu při koncertech, to se mi nezdá. Spíš Tony a Joe…
Vydržím půl hodiny, ale potom musím ven, nemám už co jíst. Vezmu peněženku a tašku a otevřu dveře. Páni, je tam hotové květinářství. Opatrně překročím práh, abych všechno nechala, jak bylo. Vyjdu před dům na chodník a odbočím doleva. Ztuhnu uprostřed kroku! Všichni čtyři tam sedí na plotě.
„Já to věděl, že musí jednou vytáhnout paty!“ vyskočí Roy. Ostatní ho poplácají po zádech a běží ke mně. Jen Martin se pomalu šourá a počká si, až se se mnou přivítají.
„Tys nám teda dala!“ vyčítá mi Joe. „Proč ses vůbec neozývala?“
„Měla jsem za to, že o mě nemáte zájem. Bůhví co si o mně myslíte, nechci být přítěží,“ snažím se jim vysvětlit.
„A co bysme si o tobě asi tak měli myslet? Že jsi nejbáječnější ženská, kterou známe? S Martinem a Tonym jsem to už vyřídil a vysvětlil,“ chytí mě kolem ramen Roy. Jsem mu strašně vděčná, snad to i pomohlo.
„No tak abychom šli, ne?“ postrčí je Tony. Má vcelku dobrý záměr nechat nás s Martinem o samotě. Obdržím tři pusy na tvář a jdou pryč.
Martin si ke mně stoupne se sklopenou hlavou a vezme moje ruce do svých dlaní. Přemýšlím, co říct, ale nic mě nenapadá. Najednou mě prudce obejme, zvedne mě a zatočí se se mnou.
„Omlouvám se, zlatíčko. Už to nikdy neudělám,“ zašeptá mi do ucha. Na souhlas jen lehce kývnu, což ani nemusí cítit, protože mě silně svírá. Ale myslím, že to objetí je dostatečný důkaz. Začne mě líbat a mě v poslední chvíli, kdy se přesunujeme do bytu a já se pomalu propadám do říše mimo tento svět, napadne rčení, že usmiřování je na vztahu to nejlepší.
„Jak jste vůbec věděli, že jsem doma?“ vyzvídám. Nemůžu zapřít, že mi to vrtá hlavou.
„Ale my to nevěděli. Sotva jsme vyšli ven, nechtělo se nám nikam, a tak jsme si sedli na ten plot. Kdo ví, jak dlouho bysme tam seděli, kdybys nevyšla.“
„Takže to, co jste říkali před dveřma….,“ nedokončím.
„…to všechno bylo autentický,“ doplní mě. Zavřu oči a jsem šťastná. Takže o mě opravdu stojí….

Ano, tentokrát jedeme z Londýna všichni včetně Martina. Zásobeni deskami, fotkami, aparaturou, nástroji a dobrou náladou se dostavíme na místo určení. Je to v místním hostinci, ve velkém sále. Je o maloučko větší, než tělocvična v Greenvillu. Rychle všechno přichystáme a uděláme si dvouhodinovou zvukovou zkoušku. Samozřejmě se s Martinem nesmíme zapomenout zastavit za Dorothy. Je to v podstatě poslední příležitost na nejbližší dobu, protože už příští týden vyrážíme na naše malé turné po festivalech.
Dnes mě baví zpívat. Všichni čtyři dáváme do hudby všechno, co v sobě máme. Martin posedává poblíž podia a já vidím, jak si pobrukuje a podupává do rytmu. Většinou se baví s Jeremym, který dělá čest svému poslání managera. Než skončíme, nezbývá mu už zase ani jedna deska! Nápad s fotkami se povedl, protože o přestávkách je u kluků narváno. Joeovi kolem krku visí Annie, myslím, že jí došlo, že si toho Casanovu musí hlídat. Je mi ale jasné, že úspěch by nebyl takový, kdyby nás spousta přítomných neznala už z Greenvillu. Ale co už... kdo nás nezná, ten nás pozná, ne?
V hotelu potom zažiju nejkrásnější noc poslední doby. Nechci, aby to skončilo, ale přece jenom musím uznat, že třetí pokračování je už přímo rozežranost!
„Víš, Sunny, že jste měli naprosto neuvěřitelný štěstí?“ obrátí se na mě při snídani Jeremy. Pošlu mu jenom nechápavý pohled. „Jak jste hráli poprvé u nás, tak nám vypadla jedna kapela. Rozešli se docela ve zlým, takže jste nám jako náhradníci doslova spadli z nebe. No a stejná kapela měla hrát včera tady a i na Loganových festivalech.“ Všichni se rozesmějeme. To byla opravdu náhoda! A jak moc dobrá.
Před odjezdem se zase podělíme o peníze. Největší radost má Roy, konečně může doma ukázat, jak se vydělává v muzice! „Jestli to takhle půjde dál, tak na konci léta si budeme moct za vystoupení říct tolik, co Queen a já si koupím pořádný stereo,“ směje se šťastně.
„Ne, ne, jestli to takhle půjde dál, tak praštím s prací na poště,“ sedá si Jeremy za volant.
„Tak abych vás vyvedla z omylu, pánové, jestli to takhle půjde dál, tak si co nejdřív koupíme vlastní dodávku, aby nás Jeremy nemusel pořád vozit sem a tam,“ zatnu jim tipec. Martin, Joe a Tony se můžou potrhat smíchy, jak se ti dva tváří. Co se týče Jeremyho, je mi jedno, co se svými penězi udělá, ale Roy by si mohl pořídit trochu lepší soupravu. A pokud nechce svůj podíl dát za bubny, tak aspoň za něco smysluplnějšího, než nový stereo, na který stejně nebude mít čas.

Stojíme společně před naší zkušebnou. Aparatura je naložená, a tak můžeme vyrazit. Je teprve čtvrtek, ale protože první festival začíná už v pátek po obědě a jede se téměř nonstop až do nedělního odpoledne, jedeme dřív, abychom se trošku aklimatizovali. Loučím se se svým miláčkem, který slibuje, že za námi dorazí hned zítra.
„Srdíčko moje, bude se mi hrozně stýskat. Vypadnu zítra z práce, jak nejdřív to půjde a za chviličku už budu za váma. Jo, Sunny?“ chce slyšet můj souhlas. Hladí mě přitom po tváři a něžně a lehce mě líbá. Jenom pokývu hlavou, protože je mi hrozně smutno z toho, že ho musím opustit. Jeho místo v autě zaplní Annie. Jeremy se neskutečně snažil a aby byl Joe v klidu, domluvil s rodiči Annie, že může s námi jezdit a pomáhat nám. Dokonce se prý musel zaručit, že se jí nic nestane, což neopomene Joeovi připomínat co deset minut.
Tentokrát hrajeme pod širým nebem a když se dovíme, že se očekává návštěva několika tisíc lidí, jsme z toho totálně mimo. Po příjezdu dostaneme papír s rozpisem, kdy budeme hrát. Kapely se střídají v hodinových blocích bez přestávek. Hraje se do čtyř do rána a potom se zase začíná od desíti. Je to obrovská akce a my se pořád cítíme jako Alenky v říši divů.
Na zvukovou zkoušku moc času nemáme, o to je příjemnější, když hned vzbudíme zájem u přítomných techniků, osvětlovačů a členů ostatních kapel. Hned jak dozkoušíme, Tony zmizí a nevidíme ho až do rána. Je pravda, že na podiu s kytarou nemá konkurenci, ale jeho tajuplnost mě poněkud dráždí.
Jídlo je tu pro účinkující zdarma, a tak Roy a Joe pořád obléhají stánky. Dostali jsme kartičky, které musíme nosit u sebe, aby bylo jasné, kdo jsme. Ale ti dva nenasytové už jsou vcelku známí. Když vidím Joea, jak se cpe vším možným, neubráním se uštěpačné poznámce.
„Dej pozor na psy, Joey. Rádi šťouchají do lidí čumákem.“ Royovi málem zaskočí, jak se směje a Joe po mně hodí ubrousek zmačkaný do kuličky. Netrefí se. No trošku jsem to přehnala, že se netrefí, protože jsem musela uhnout. Jinak by mě zasáhl.
Když uhýbám, zahlédnu v uličce mezi stánky s pitím Tonyho, jak jde s nějakou holkou a drží ji kolem ramen. Je to myslím ta, co jsme ji s Martinem potkali na naší poslední neslavné procházce kolem Temže, když se vedla s Tonym za ruku. Napadne mě, že asi hledají trošku soukromí, a tak si to nechám pro sebe.
„Sunny!!!“ slyším volání. Otočím se a vidím Martina pár metrů ode mě. Opravdu přijel hodně brzy, to jsem nečekala. Ale jsem štěstím bez sebe. Rozběhnu se a skočím mu do náruče. „Kde bydlíme? Vypadáš v tomhle oblečení opravdu nádherně,“ reaguje na moje kraťasy a tričko pod prsa. Je mi jasné, kam tím míří. Zasměju se a dovedu ho k maličkému domku hodně daleko centra dění, který obsahuje jen jednu místnost s osmi postelemi a maličkou koupelničku se záchodem. „Tak tady moc soukromí nebude,“ rozhlíží se rozpačitě. „Ale já to nějak vymyslím,“ začne mě vášnivě hladit. Vysmeknu se mu a se smíchem utíkám ven. Zase mám chuť ho trošku škádlit!
Pozorujeme první skupinu, která festival zahájila. Zpěvák je hodně extravagantní, to se musí nechat. I jejich texty stojí za to! Každý z nás má nějaké připomínky, hlavně Joe k jejich baskytaristovi. No uvidíme, jak se uvedeme my....
Přicházíme na řadu jako pátí, je ještě pozdní odpoledne, ale areál je už docela slušně zaplněný. Podium je větší, než na jaké jsme zvyklí a mě to úplně vyhovuje. Chodím s mikrofonem z jedné strany na druhou a snažím se vyburcovat diváky. Proto jsme taky na úvod vybrali rytmičtější kousky. Zdá se, že se mi to daří, když vidím les zvednutých rukou. Když potom ještě vytáhneme naši Like A Toy, lidi se nadšeně přidávají k jednoduchému refrénu. Ke konci si ještě kluci střihnou každý po jednom solu a ten kotel pod námi bouří! Tak takový úspěch jsme nečekali! Na podium dokonce vyjde Frank Logan a zamíří si to k mikrofonu.
„Tak tohle byli nováčci naší scény, kapela Victory!“ pronese do lomozu a mně se chce dojetím brečet. Všichni se ukláníme a já ještě představím ty tři osoby vedle mě.. Po každém jméně se strhne fascinující aplaus. Moje jméno řekne Roy. Bože, to je taková nádhera!!!
Nadšením totálně vykolejená se vrhnu Martinovi kolem krku. I on se pořád zubí, stejně jako my všichni. Má radost, že náš úvod se tak báječně vydařil!
Frank Logan si to zase míří k nám a třese nám rukama.
„Příjemně jste mě překvapili! Byl to zatím nejlepší výkon a myslím, že ostatní budou mít co dělat, aby vás dostihli,“ lichotí nám. „Myslím, že všichni včetně Alberta Fieldinga budeme spokojeni. Gratuluju!!!“
„Nechtělo by to oslavit?“ tahá nás Joe ke stánku s alkoholem.
„Ale v klidu, Joe, v klidu. Ještě budeme vystupovat, tak bychom si to neměli pokazit hned na začátku!“ varuju ho. Jinak celkem bez námitek jdeme s ním, protože svým způsobem má pravdu. Než se ale stihneme rozhlédnout, chybí nám Tony.
„Kam ten chlap pořád lítá?“ kroutí Roy hlavou. Neřeknu nic. Jen pokrčím rameny stejně jako všichni ostatní, i když vím, s kým asi teď je... Není ho vidět celou dobu a objeví se až dvacet minut před naším dalším nástupem na podium. Vůbec se na něho nezlobím, protože je mi jasné, že by nikdy nezmeškal. Určitě mu dělá moc dobře, když se před svou přítelkyní může předvádět s kytarou v ruce. Ale Roy a Joe hudrují pěkně!
„Nechceš nás seznámit?“ přitočím se k němu.
„A s kým?“ dělá nechápavého. Pošlu mu úsměv jako že vím a doufám, že si to časem rozmyslí.
Opakovaný úspěch nám vhání do žil tolik adrenalinu, že nejsme schopni chvilku postát. Jsme teprve začátečníci a co do zkušeností se nemůžeme s některými kapelami vůbec srovnávat, ale lidem se naše muzika líbí. A to myslím, že docela dost.
Správně bychom měli mít pro dnešek odehráno, ale Logan za námi přijde, že konečnou hodinku budeme hrát místo kapely, která zahajovala. Prý s nimi není až tak spokojený, čemuž se vůbec nedivíme. Bude to sice docela nápor, hrát od tří do čtyř ráno, ale musíme to zvládnout, závisí na tom hodně. Stejně se nám nechce spát, jsme plní nadšení a radosti. Kluci se jdou najíst a dát si něco k pití, ale já alkohol nechci, nedělá mi to dobře, když mám zpívat. Nemusím se bát, že by se přiopili, na to jsou příliš cílevědomí. Tonyho není vidět od té chvíle, co uloží svou kytaru. Jak jinak! Já skončím samozřejmě u Martina, který má zase roupy.
„Nepůjdeme to tu prozkoumat?“ tahá mě pryč. A já moc dobře vím, jak by to jeho prozkoumávání dopadlo.
„Bojím se tmy,“ zkouším odporovat.
„Bát se nemusíš, jsi přece se mnou,“ přemlouvá mě. No jistě, chabá výmluva! „No tak, Sunny,“ hladí mě po zádech. „já už se nemůžu dočkat, až se tě budu zase dotýkat!“ vysvětluje mi výmluvně.
„Ale vždyť se mě dotýkáš,“ zazubím se na něj. Jsem zvědavá, jak dlouho nám tahle hra vydrží.
„Ty víš, že to není ono! Ta látka zbytečně překáží!!“
„Prosím tě, jak by mohla překážet? Vždyť je tak slaboučká, že ji na sobě skoro ani necítím,“ pokouším ho zas. Chce se mi hrozně smát, a tak se co chvíli musím kousnout do rtu.
„Ty ji možná necítíš, ale já až moc. Chci tě hladit po tvé hebké kůži. Chci tě hladit všude!“
Rozhlédnu se, kolik lidí to asi tak mohlo slyšet, ale dojde mi, že si nás nikdo nevšímá. „Hladíš mě po zádech, po rukách, po stehnech... kde bys mě ještě chtěl hladit?“ Je mi jasné, že teď už jsem to přehnala. Pokud jsem mu odolávala celé odpoledne a celý večer, teď už je všeho tak akorát.
Úpěnlivě se mi podívá do očí. „Bože, Sun! Tak už mě netrap!!! Jestli budeme v téhle konverzaci pokračovat tady, tak za sebe neručím!“ Raději se zvednu a nechám se za ruku provádět davem. Dojde mi, že to Martin chce vyzkoušet v domku, kam jsem ho zavedla, když přijel. Sotva ale dojdeme ke dveřím, podle zvuků, které odtud vychází, nám dojde, že nás někdo předběhl. Jenom doufám, že to není Joe s Annie, jinak bude Jeremy pěkně řádit, jestli se to dozví. Martin se bezradně rozhlédne kolem. Jedinou možnost nabízí blízký les, a tak se tam vydáme.
Když se vracíme, na úzké cestičce se srazíme s Tonym a jeho přítelkyní. Teď už není vyhnutí.
„To je moje přítelkyně Lisa,“ představí nás. „A tohle je Sunny, naše zpěvačka, tu znáš a její přítel Martin.“ Podáme si navzájem ruce. Lisa je celkem sympatická, působí na mě milým dojmem. Nechápu, proč ji před námi Tony tají. Ale teď to nevyřeším, stačí, když si všimnu, že má stejný pohled, jako Martin, když jsme šli Tonyho směrem. Tak se jen kvapně rozloučíme a jdeme svou cestou. Začne mi vrtat hlavou, kdo to tedy byl v domku.
Odpověď se naskytne sama, protože když procházíme kolem, vynoří se z něj Jeremy s nějakou blondýnkou. Neunikne mi, jak se na něj Martin udiveně dívá, ale nijak to nekomentuje. Ani Jeremy nemá v úmyslu nám nic vysvětlovat a proč taky? Jsem zvědavá, koho ještě potkáme.
Na podiu zrovna nějaká kapela vyhrává pomalé písničky. Martin se zastaví a dáme se do tance. Je hrozně milý a pozorný a pořád mi něco šeptá. Já ale jenom stěží rozumím tomu, co povídá, hudba hraje příliš nahlas.
Zahrajeme poslední hodinku a rozloučíme se prozatím s obecenstvem. Jak opojné je znovu a znovu poslouchat potlesk a volání Victory. Mám pocit, že název skupiny jsme vymysleli přímo bezchybně.
Těžko se ukládáme ke spánku, ale je to potřeba. Zítra nás čeká celý kolotoč znovu, a tak musíme být odpočatí. Na svých místech chybí jen Joe a Annie. Dokonce i Tony si přišel odpočinout k nám. Ráno asi bude Jeremy docela vyvádět!
Samozřejmě, že mě probudí hádka.
„Teda Joe, ty jsi ale zmetek! Já všechno domluvím a ty mě takhle podvedeš!!!“ křičí Jeremy.
„Nechápu, o co ti jde!!! My spolu nic neměli! Jenom jsme zůstali přes noc venku!“ snaží se vymluvit Joe.
„Jo, zrovna tobě to budu věřit! Zrona tobě!!!“ zařve nakonec a práskne dveřmi. Annie sedí schlíple v koutku a kouká na Joea, co se bude dít.
„Tak to se vám moc nepovedlo,“ vložím se taky do hovoru. Teprve teď si všimnou, že jsem vzhůru.
„Ale je to pravda, Sunny, opravdu,“ prosebně se ke mně vrhne.
„Taky jste si to mohli nechat na jindy a ne hned druhou noc...!“
„Jak vám to mám vysvětlit???“ úpí Joe. „Copak mi vážně ani jeden z vás nemůže věřit?“ Potom se otočí k Annie. „No tak řekni taky něco, ne? Tak mi přece pomoz!“ Než se stačí Annie vyslovit, skočím jí do řeči.
„Mně je to totálně jedno. Jste skoro oba dospělí lidi,“ tím skoro myslím samozřejmě Annie, „a tak byste měli mít dost rozumu. Nikomu do toho nic není, ale porušil jsi slib, který jsi dal Jeremymu, tak se zase nediv ty jemu, že je naštvanej.“ Mezi řečí se sbírám do sprchy. Martin tu není, je jako obvykle ranní ptáče. Je to nádhera, pouštět na sebe tu krásně vlažnou vodu. K úplné spokojenosti mi tu už chybí jenom můj miláček. Sotva si to pomyslím, otevřou se dveře a on strčí dovnitř svou vlasatou hlavu. Zase má to vzrušující strniště.
„Ahoj,“ pošle mi ten nejkrásnější úsměv. „Můžu se přidat?“ Ještě se podívá zpátky do místnosti: „Nikdo tady není, máme to tu jenom pro sebe.“ V okamžiku ze sebe shodí oblečení a vleze si za mnou pod proud vody. Mám pocit, že tenhle chlap má chuť pořád! Kromě toho, když je opilý. Jenže tohle je ve spěchu, neradi bychom, aby nás někdo přistihl. Ale rozhodně to není na úkor kvality...
„To snad nemyslíš vážně, Sun?!“ obchází mě dokola. Můj nechápající pohled mluví za všechno. „Takhle tě nemůžu pustit ven!“ Aha… jde o mou krátkou sukýnku a tílko. No co, vždyť je teplo!
„Asi budeš muset, hrajeme za půl hodinky,“ směju se a snažím se dostat ke dveřím.
„Počkej! No tak Sun!! Vrať se!!!“ volá za mnou. To sotva, chlapečku! Jen tak tak stačím doběhnout na podium, kde už končí kapela před námi.
„Kde jsi tak dlouho?!“ nerví Roy. S paličkami v rukách nervózně pobíhající sem a tam vypadá neskonale směšně. Pošlu mu ten nejmilejší úsměv, co dokážu. Joe se na mě dívá trošku vystrašeně, asi má špatné svědomí. Ani Tony nevypadá zrovna šťastně a ve vhodném okamžiku se ke mně přitočí.
„Víš, Sun….,“ začne váhavě. „Nemohlo by to zůstat mezi námi?“ konečky prstů mě pohladí po lokti. Asi mu na tom vážně záleží.
„Já to sice moc nechápu, ale když o to tak stojíš….,“ přikývnu. Nějak mi nejde do hlavy, proč nechce, aby i ostatní poznali Lisu. Je docela milá a když ji teď znám, vidím z podia, jak se s láskou dívá na Tonyho celou dobu, co hrajeme.
Hrozně mě těší, když vidím, že při naší hodince je pod podiem asi nejvíc lidí. Však se taky snažíme! Tentokrát se domluvíme, že zahrajeme něco pomalejšího, přece jenom je chvilka po poledni, a tak má leckdo v břiše oběd. Při Express of Dream se ke mně a mému klavíru přidá Tony s akustickou kytarou. Hlavně fanynky se můžou zbláznit, protože Tony u toho dělá neuvěřitelné opičky.
Když odcházíme z podia, čeká na nás hlouček lidí. Hlavně holek, které se vrhnou ke klukům a chtějí podpisy. Pohotový Jeremy prorazí jejich skupinku a dá klukům naše fotky. Musím se tomu smát, je opravdu všude! Jen Joeovi je strčí dost neomaleně, až mu ten balíček málem vypadne z ruky. Na to ho Jeremy spraží takovým pohledem, že by se určitě nejradši zavrtal pod zem. Nerozumím ani jednomu z nich. Proč Jeremy Annie tak moc brání a proč Joe všem na potkání vysvětluje, že on se Annie OPRAVDU nic neměl, když to nikoho ani nezajímá? Je to jeho problém.
„Ježíši, já ho asi zabiju, Sun,“ svalí se vedle mě Jeremy na lavici.
„Co tak vyšiluješ, prosím tě? Nepřeháníš trošku?“ snažím se Joea obhájit. Nedělám to ani tak kvůli němu, ale spíš proto, že chci mít klid.
„To bys musela znát její rodiče… kdyby se něčeho domákli, tak nás její otec zabije všechny tři. A hlavně nemám rád, když mi někdo něco slíbí a potom to nedodrží.“
„A nenapadlo tě, že to třeba vážně dodrželi? Když je člověk zamilovanej, udělá to s ním divy.“
„To máš pravdu. Stačí, když se podívám na Martina,“ kývne jeho směrem. Ten se právě cpe nějakou klobásou, či co to je. Na to mě moc neužije…. Já radši kuřátko.
„A ruku na srdce, Jeremy… včera to bylo taky dost výmluvný, když jsme se večer potkali,“ neodpustím si rýpnutí. Zrudne jako rajče a pro jistotu dělá, že to přeslechl. Rychle se zvedne a ještě rychleji odejde.
Přemýšlím, jestli je to tím létem, že na všechny přišla láska. Joe docela vyšiluje, za to Tony se radši zmizí. Nikdy bych to do nich neřekla, zvlášť když si vzpomenu, jak se chovali ještě před pár týdny. Myslela jsem si, že je znám líp. Přece jenom jsme spolu už něco zažili! Ale i já jsem se změnila, aspoň mám takový pocit. Dřív jsem vybuchovala kvůli větším prkotinám.
Vůbec se mnou Martin provedl spoustu věcí. Kdepak jsou ty moje zásady? Je pravda, že občas mě míchne, jako třeba dneska kvůli tomu oblečení, ale jinak je zlatej. Pořád kolem mě běhá, jestli něco nepotřebuju, jestli nemám hlad, žízeň. Je mi to víc, než příjemné. A vlastně i ty jeho dnešní protesty mě těší. Je vidět, že má o mě zájem.
Spíš se teď štvu sama, protože od té tehdejší noci jsem mu neřekla ani jednou, že ho miluju. On se s tím sice taky umírnil, ale má potřebu to ze sebe dostat. Jen doufám, že za tím není moje neschopnost vyjádřit se. V tomhle jsem asi zůstala stejná, hlavně aby nevěděl, že mi na něm záleží!
Podívám se směrem k němu a vidím, že se ještě pořád láduje, ale tentokrát je na řadě salát. Taky pěkně využívá, že je tu pro nás jídlo zadarmo. I když na druhou stranu, já toho zase tolik nesním.
Stejně jako on i já bych mohla být pořádně žárlivá. Strašně by mu slušelo, i kdyby si na sebe vzal klidně pytel od brambor. Utvrdí mě v tom i párek holek, které kolem něho projdou už asi počtvrté a pokaždé na něj civí. Když se zvedne a chce odejít, jedna z nich do něj jakoby náhodou vrazí. Ale dřív, než se vzmůže cokoli říct, Martin asi zadrmolí nějakou omluvu a aniž by se na ně podíval trochu víc, odnese plastové nádobí do koše. Obě se za ním zklamaně dívají a já se usmívám. Koho by to nepotěšilo???
Znovu se zamyslím nad nesmrtelností chrousta. Tedy spíš nad našimi písničkami, cítím, že by to chtělo něco nového. Poslední jsem napsala ve studiu a to už je nějaký ten pátek. Zkouším vymyslet nějaký text, ale moc mi to nejde.
„Tak, Sunny! Posloucháš mě?“ vytrhne mě z myšlenek Martin.
„Co se děje, zlato?“ roztržitě se na něj otočím. Při tom zlatě mu zasvítí očička.
„Dáš si kuře, nebo rybu?“ nabízí mi dva plastové talíře. Došlo mi, že jsem dneska ještě nejedla. Obojí voní slibně. Nechce se mi vybírat kosti, a tak šáhnu po kuřeti. Zajímalo by mě, co udělá s druhým talířem, ale když se přižene Jeremy s hladovým výrazem, je mi to jasné. „Jsem se tam s nima musel trošku pohádat, že vám to jídlo vezmu. Chtěli, abyste si přišli sami,“ vysvětluje naštvaně. Ani se nedivím, když jsem viděla, co všechno spořádal a ještě chtěl přídavek.
Vystupujeme celkem čtyřikrát dnes. Neskromně musím přiznat, že se nám daří a máme úspěch. Všichni jsme nadšení a štěstím bez sebe. Spousta lidí nás plácá po zádech, až už to trošku bolí.
Zahlédnu v davu Lisu, jak stojí sama s kelímkem pití v ruce. Zavětřím příležitost a jdu za ní.
„Ahoj,“ pozdravím slušně. S úsměvem na mě kývne. Pokračuju dál. „Kde máš Tonyho?“
„Jo… to kdybych věděla… Asi šel s pískem,“ odpoví a já pomalu začínám chápat, proč doopravdy Tony říkal, že je nám Greenvill osudný. „Anebo…,“ nedopoví.
„Anebo co?“ zajímám se.
„Anebo někde nahání nějakou sukni!“ pronese smutně.
„Proč si to myslíš? On už něco takovýho udělal?“
„Teď co jsme spolu tak ne, nebo o tom aspoň nevím. Ale dřív když jsem chodila na vaše koncerty v Londýně, tak odcházel pokaždý s nějakou jinou.“
„No já myslím, že se poslední dobou docela změnil,“ snažím se ho obhájit. „Jak dlouho spolu vlastně jste?“
„Od té doby, co jste poprvé hráli v Greenvillu.“ Proč mě to už nešokuje?
„Ty jsi taky z Greenvillu?“
„Ne, to ne, já jsem z vedlejšího města, ale byla jsem tam s kamarádkou. Známe vás z Dark Rocku, tak jsme si to nemohly nechat ujít,“ usmívá se. Vidím, jak na mě mává Roy, abych přišla. Chci ale ještě Lisu uklidnit, je mi jí trochu líto.
„Tak já už musím… A neměj strach, určitě nikde neběhá za žádnou sukní. Znám ho dýl, než ty. Věř mi!“ S vděkem se na mě podívá.
„Mohly bychom si někdy popovídat?“ Pokývu hlavou jako že určitě a běžím za svým nejoblíbenějším bubeníkem.
„Nevidělas kluky?“ ptá se nervózně. Jenom zavrtím hlavou, protože jsem opravdu nikoho ani koutkem oka nezahlédla. „Představ si, že je tu i Fielding. Asi mě z toho klepne pepka,“ málem se zhroutí.
„No a co?“ nechápu jeho reakci. „Tak je tu Fielding, máme se snad postavit na hlavu? Hrát nás už viděl, tak co řešíš, prosím tě?“
„Asi to nebude jen taková náhoda, že přijel. To on přece nemá zapotřebí jezdit po festivalech, ne?“ Trošku mě to popudí, protože po minulé scéně, co jsem měla s tímhle Fieldingem, jsem o něm naprosto ztratila všechny iluze. Je to vypočítavej starej kozel, co si jenom hrabe libry pod sebe! A já se teď absolutně jeho osobou nemíním zabývat.
„Bude to asi taková náhoda, jako že se tenkrát na nás byl v Dark Rocku podívat,“ napadne mě. „Možná bys nám to měl konečně vysvětlit, nemyslíš?“
„Jo, vysvětlím, ale až u toho budeme všichni!“ slíbí a maže sehnat ostatní. Nevím k čemu…
Při našem dalším vystoupení mě oslňují blesky fotoaparátu. Když mám chvilku mezi písničkami, protože Tonymu praskla struna, zastavím Logana, jestli by s tím nemohl něco udělat.
„Ne, je mi líto, ale to je najatý fotograf. Holt to budete muset vydržet, Sunny.“ S tím se ale jen tak nehodlám smířit.
„Tak si může fotit někoho jinýho a ne celou dobu nás.“
„To nepůjde, protože ten fotograf má nařízeno pořídit pár právě vašich snímků. A nenajal jsem ho já, ale Fielding.“ Dál se už se mnou nemíní zdržovat a i já se musím vrátit.
Usíná se mi opravdu báječně. Zvlášť když na posteli vedle mě leží Martin a držíme se za ruce. On už dávno klidně oddychuje, myslím, že spal ještě dřív, než si lehl. Za to bude vzhůru dřív, než já.

Na žádost publika hrajeme konečnou dvouhodinovku my. Ještě předtím ale přiběhne Jeremy a pěkně se klepe.
„Sunny, pojď se mnou... je tu člověk od novin a chtěl by s tebou udělat rozhovor.“
„No, Jeremy, buďto chce udělat rozhovor se skupinou Victory, nebo je bez článku,“ objasním mu svůj postoj k těmto záležitostem. Sice se klepu vzrušením, ale nedám to na sobě znát. My jsme byli vždycky čtyři a vždycky čtyři budeme!

Závěrečný potlesk je asi největší z celého víkendu. Děkujeme se snad čtvrt hodiny a nakonec ještě dvakrát přidáváme. Je to obrovský nečekaný úspěch! Pořád se jenom směju a zároveň se třesu tím pocitem, že jsme konečně něco dokázali. S klukama se objímáme už na podiu a někdo mě pořád líbá na tvář. Ani nestačím registrovat, kdo to zrovna byl. I já dávám průchod své radosti a objímám všechny kolem sebe. Včas se zastavím u Logana. Sice mu vděčíme za příležitost hrát tady, ale zase tak v lásce ho nemám.
Seběhnu z podia a skočím Martinovi kolem krku. Stejným způsobem se vítá i Joe s Annie. Tony zase odběhne a mně je jasné, že někde v koutku, kam nevidíme, na něj čeká Lisa. Doufám, že jednou sebere odvahu a přivede ji mezi nás všechny.
Balíme věci a aparaturu. Jeremy s Loganem domlouvá příští víkend. Je to asi stopadesát kilometrů odsud na jihovýchod, ale areál je prý lepší. Dokonce jsou tam pro účinkující pokoje po dvou. No tak to potěš, budu s Martinem sama, napadne mě s úsměvem. To abych se vůbec dostala na podium! Zato on ke mně vyšle významný pohled. Takže je mi jasné, co má na mysli.
Po příjezdu do Londýna se vydáme do Dark Rocku řádně náš úspěch oslavit. Danny má stejnou radost jako my, a tak jako zázrakem vytáhne z pod baru nějakou speciální láhev.
„Osmnáctiletá whisky,“ pyšně ji postaví před nás. „Schovával jsem ji pro vás, až se vám rozběhne kariéra a mám pocit, že je to právě teď.“ Je trošku dojatý a mně se taky tlačí slzy do očí. Martin mě vezme kolem ramen a přitiskne k sobě. Myslím, že mu to bylo jasné. Rozlijeme tu dobrotu do skleniček a řádně si ťukneme. Však k tomu máme důvod, ne?
Asi za půl hodiny vejde dovnitř Lisa. Usadí se u baru a objedná si džus.
„Moment, kluci, mám tu kamarádku,“ omluvím se a jdu za ní. Je mi líto, že tam sedí tak sama.
„Ahoj, Liso. Nechceš jít k nám?“
„Ani ne... Tony nechce,“ vysvětlí mi posmutněle. Nejde mi to do hlavy, a tak se zeptám proč. „Já nevím, pořád něco drmolí, že Roy a Joe, ale nerozumím tomu.“ Kdežto mně je to úplně jasné. Tony má strach, aby se mu kluci nesnažili Lisu přebrat. Připadá mi to k smíchu, tak seskočím z barové židličky a stáhnu sebou i mou novou kamarádku.
„Jestli bude Tony něco namítat, tak ho pošli za mnou, já už mu to vysvětlím,“ pokusím se o povzbudivý úsměv.
Když ji přivedu ke stolu, Tonymu opravdu málem zaskočí.
„Tohle je moje kamarádka a....,“ podívám se významně na Tonyho. Jakoby se mu najednou rozsvítilo, zvedne se a doplní za mě: „... a moje přítelkyně Lisa.“ Kluci tak trochu nechápou a já s Martinem se skvěle bavíme. Když si odbydeme obligátní seznamování a zasedneme znovu ke stolu, vezme si slovo Roy.
„Lisa je takový zvláštní jméno... Jak jsi k němu přišla?“
Lise se zablýskne v očích a s milým úsměvem odvětí: „Dali mi ho rodiče, obyčejně to tak bývá. U tebe to bylo jinak?“ Tak tahle holka se mi opravdu líbí! Určitě si budeme rozumět. Zatím se všichni smějí a z láhve whisky ubývá.
„Moje matka je Švédka,“ vysvětlí, když se uklidníme.
Večer probíhá skvěle, akorát Martin se po čase zvedne, protože musí ráno vstávat do práce. Zašeptá mi, abych zůstala, že půjde k sobě domů. Je mi to líto, ale všechno zlé je k něčemu dobré.
Whisky brzo kluky skolí a my s Lisou nestíháme sledovat tok jejich opileckých myšlenek. Totálně se opili. No... spíš se ožrali jako prasata, jak je zhodnotí Lisa. Jedna láhev totiž nestačila!
„Anthony! Nech toho!!“ plácne svého přítele po ruce, když jí šmejdí pod halenkou. Odstrčí ho a je docela naštvaná. Nikdy by mě nenapadlo říct Tonymu Anthony. Ale je vidět, že to zabírá, protože nahodí provinilý výraz, ale hned potom do sebe s úsměvem obrátí dalšího panáka.
Lisa se tváří hodně nešťastně a po chvilce se mi svěří:
„Já jsem doufala, že mě doprovodí na kolej. Tak daleko se mi samotné nechce. Ale v tomhle stavu?!“ Vida, jak se hodí, že Martin odešel.
„Tak pojď spát ke mě. Nabídnout ti můžu sice akorát gauč, ale lepší něco než nic, ne?“
Lisa nadšeně souhlasí, ale svůj starostlivý pohled upne na čtveřici chlapů, kteří už skoro dřímou na stole.
„Neboj, oni si ustelou tady na podiu. Nebude to moc pohodlný, ale jsou zvyklí,“ snažím se rozptýlit její obavy. I když nevím, jestli těmi správnými slovy.

S Lisou si opravdu dobře rozumíme. U mě doma si povídáme ještě dvě hodiny, než obě usneme. Docela se nasmějeme, když si navzájem líčíme, jak se Martin a Tony chovali při navazování prvních kontaktů. V podstatě oba jako pitomci. Ráno se v klidu nasnídáme a Lisa se zaběhne převléknout.
Už zase spolu jdeme do Dark Rock Baru probudit tu naši bandu. Přicházíme právě včas, protože se začínají probírat. První je vzhůru Jeremy. Vytáhnu z kapsy obligátní platíčko s prášky proti bolení hlavy.
„Měl bys tu mít lékárničku, Danny,“ obrátím se s veselou na majitele, který se taky pomalu sbírá. Musí, aby mohl kontrolovat ostatní, jestli mu tu náhodou nechtějí zvracet.
Lisa něco šeptá Tonymu do ouška a zdá se, že to funguje. Začne se vrtět taky. Když se nám podaří přivézt k životu i Roye, dáme jim na hodinu rozchod. Sraz je ve zkušebně.
Roy si něco šteluje na soupravě, Tony ladí struny, Joe leští basu a my s Lisou se bavíme o oblečení, když do místnosti vrazí Martin. Využil polední přestávky, aby nám přinesl poslední zprávy. Tedy spíš stránku vytrženou z nějakých novin. Hned mě zaujme velký titulek „ZRODILA SE HVĚZDA“ Čteme si navzájem přes ramena a jsme nedočkaví konce.
Na víkendovém festivalu překvapila nová skupina Victory. Osobnostně velmi vyvážená kompilace předvedla starý dobrý rock v novém kabátě. Vynikají především zpěvačka Sunny Thomsonová a kytarista Tony Morse. Ale baskytara Joea Brightmana ani bicí Roye Strokea nezaostávají. Brzy se stali miláčkem publika, které je svým mohutným potleskem nutilo k dalším a dalším přídavkům. Po pravdě zastínili ostatní účinkující. Z uváděných písní nebyla ani jedna převzatá, skupina si plně vystačila s vlastní tvorbou, která je velmi bohatá a různorodá.
Všechny členy jsme si pozvali k jejich prvnímu rozhovoru.
Jméno vaší kapely je velice výmluvné. Proč jste ho zvolili?
S: Když jsme přemýšleli nad názvem, napadlo nás, že pokud prorazíme, bude to naše velké vítězství. A toto slovo se nám natolik zalíbilo, že jsme si ho vzali za své.
Vaše hudba je velice podobná stylu skupiny Queen. Není to tak trochu napodobenina?
R: Nemůžeme zastírat, že Queen jsou naším velkým vzorem, ale chceme jít svou vlastní cestou. Naším cílem není nějaký revival, nebo něco podobného, ale vlastní seberealizace a vlastní směr.
Jak dlouho spolu hrajete?
T: Už něco přes dva roky. Takže tento úspěch je dokonale načasovaný.
Zažili jste už něco podobného, jako tento festival?
S: Bohužel ne. Hráli jsme v Londýně po klubech a začátkem tohoto léta jsme dostali nabídku hrát na jihu na zábavách. Z toho potom vzešlo pozvání sem.
A co vaše písně? Jsou všechny původní, jak se podílíte na jejich psaní?
J: Většinu textů píše Sunny, o hudbu se dělíme my tři.
Je příležitost poslechnout si vás i někde jinde, než na festivalu nebo v klubu?
T: Nedávno jsme dokončili naši první desku s názvem Sunny Days. Takže pokud budete mít chuť, seženete ji v každém obchodě s hudbou.
Zase mě napadá určitá spojitost názvu desky.
J: Ano, to je pravda. Rozhodli jsme se demokraticky v ryze mužském zastoupení, že bychom chtěli vzdát hold naší zpěvačce, která nás v obdobích neúspěchu držela vždycky pohromadě, a proto jsme zvolili tento název. Dny strávené s ní jsou opravdu slunečné a my doufáme, že i naše album bude takto působit.
Co říkáte na tři tisíce lidí, kteří vás tu poslouchají se zatajeným dechem?
R: Je těžké najít vhodná slova, abychom vylíčili, jak moc to pro nás znamená. Nikdy jsme nezažili nic podobného.
S: Je to naprosto ohromující! Pokaždé, když odcházíme z podia, máme pocit, že nás adrenalin úplně roztrhá.

Necháme skupinu věnovat se dál svým příjemným povinnostem. Závěrem lze jen říci, že první album kapely Victory s názvem Sunny Days rozhodně stojí za pozornost. Jen škoda, že neobsahuje sólo každého člena, to by byl potom ten pravý zážitek. Proto Vám přinášíme přehled festivalů, kde budou do konce léta vystupovat. Návštěva rozhodně stojí za to!
Následuje ještě pár našich fotek přímo na podiu.
„No tak ten rozhovor zní docela přihlouple,“ nechá se slyšet Roy. Má pravdu. Snad nás to moc nepoškodí.
„Já mám pocit, že stejně za vším stojí Fielding. Vždyť toho fotografa najal on, ne?“ přemýšlí Joe.
„Klidně to tak může být. Ale myslím, že kdyby nám to mělo ublížit, nepustil by to do světa,“ obhajuje ho Tony. Roy mezitím zkoumá fotky.
„Tady mám zavřený oči a divně otevřenou pusu!“
„Jo, přesně obráceně, než to má být, co?“ utahuje si z něj Lisa. Roy ji jen probodne pohledem, protože na Tonyho říct nic nemůže. Ten vypadá na každé fotce naprosto úžasně.
„Půjčte mi to taky!!!“ vyskakuje za námi Joe. On jediný se ještě zblízka nepodíval na obrázky.
„Hele! To je moje!“ vytrhne nám ten kousek papíru z rukou Martin.
„Tak to teda ne!“ brání se Tony. „Tys nám to donesl a my si to tu vystavíme!“ Začnou se honit kolem místnosti jako malí kluci.
„Kdepak! Je to jenom moje!“ pokračuje. Rozhodnu se trošku ukázat, že mám na Martina taky vliv.
„Ale mě to půjčíš, lásko, že jo?“
„Až naprší a uschne!“ No tak jsem se přepočítala!
Po chvilce se už honíme všichni včetně Lisy a nakonec skončíme na podlaze a popereme se. Samozřejmě, že jenom tak z legrace, ale je to troška dětského povyražení, která nám vleje do žil novou krev. Jen vítěz jaksi není. Jeden kousek drží Joe, jeden Martin a jeden Lisa. To nám přijde k smíchu ještě víc!
Hodíme tu podivnou kritiku i hloupý rozhovor za hlavu. Je pravda, že nás vychválili, ale opravdu to vypadá jako psané na objednávku.

„Ahoj, miláčku,“ zašeptá mi Martin do ucha, když na něj čekám pozdě odpoledne v parku. Dnes jsme si dali s klukama od zkoušení přestávku. Ale už zítra se do toho kolotoče zase vrátíme. V pátek začíná další festival, tak se musíme dostatečně připravit. Jsem asi blázen, že na to pořád myslím....
Otočím se a políbím ho. Trošku se zarazí. „Čím jsem si zasloužil tu vstřícnost?“ Bože, já jsem fakt blbá! Tak tohle si o mně myslí? Napadne mě jenom jeden způsob, jak ho přesvědčit o opaku.
„Protože tě miluju!“ zčervenám.
„Ty mě co?“ dívá se na mě jako na zjevení. Teď to přehání, to na něm poznám.
„Tak... už ti to nikdy neřeknu!“
„Ne, Sunny, to jsem nechtěl. Ani nevíš, co to pro mě znamená!“ políbí mě zase on. Procházíme se po parku a chováme se jako čerstvě zamilovaní. Ale to přeci jsme, ne?
„Ty tady někde bydlíš, že jo?“ vyzvídám. Zašli jsme opravdu hodně daleko. Nijak jsme si to neplánovali, prostě jsme to nechali osudu.
„Hm...,“ přikývne. Nechápu, proč se tomu tak brání. „Víš co? Já ti teda ukážu svůj byt, ale slib mi, že to nebudeš nijak komentovat.“
Vede mě za ruku asi třemi ulicemi a potom zamíří do dvora. Pochopím, že je tam autodílna.
„Tady pracuju,“ vysvětlí mi vcelku zbytečně. Rozhlédnu se...no... mohlo to být i horší. Po úzkých točitých schodech mě vede do místnosti nad dílnou. V podstatě jediným zařízením je postel a dvě proutěná křesílka, na kterých leží halda oblečení. „Proč mlčíš?“ zeptá se mě.
„Nechtěl jsi, abych to komentovala, tak nic neříkám.“
Rozesměju ho. „Takhle jsem to nemyslel. Já vím, že to není nic moc... Vlastně je to hrůza, ale na nic lepšího zatím nemám.“ Snaží se z jednoho křesla odstranit oblečení.
„A kde je ostatní?“ snažím se poukázat na absenci kuchyně a koupelny.
„Dole vedle dílny máme malou kuchyňku a společný sprchy. Je to problém, Sun?“ podívá se na mě podezíravě.
„Proč, proboha?! Každej bydlí, jak může.“ Sednu si na uvolněné křesílko a Martin seběhne dolů pro něco k pití. Vrací se se dvěma dobře vychlazenými láhvemi limonády. Byl to skvělý nápad, protože venku je příšerné vedro.
Chvilku sedíme jen tak mlčky. Já na křesle a Martin u mě na zemi. Přemítám, jak si zařídit život. Nikdy jsem nebyla schopná dělat víc věcí najednou. Jako třeba rozjíždět svoji kariéru a zároveň prožívat nový vztah. Ale teď cítím, že to chci oboje naráz! Chci se nechat unášet láskou k Martinovi a v extázi pozorovat lidi pod podiem. Chci poslouchat, jak se rozléhá volání Victory a zároveň si nechat Martinem šeptat do ucha ty nejsladší něžnosti. Chci uznalé plácání po ramenou i jemné hlazení, jak to umí jen můj miláček. Kdyby bylo potřeba, za obojím bych běžela třeba až na konec světa!
Cítím Martinovu kolínskou. Ta vůně…. Co jenom to se mnou dělá?! Začínám ho hladit po vlasech a když se nadechnu znovu, rozepnu mu dva horní knoflíčky u košile, abych se ho mohla dotýkat na hrudníku. Mám zavřené oči, ale cítím, jak se na mě dívá. Jsem si jistá, že je překvapený, protože až doteď jsem nikdy nezačínala. Ale teď to chci! Sice je sobecké pořád něco chtít, ale co už. Zvedne ruku a jenom konečky prstů mě pohladí po tváři. Otevřu oči a podívám se do těch jeho. Nejsem si jistá, co všechno v nich vidím. Je to jako pohled do encyklopedie. Tolik hesel a přitom stejný konec. Vědomost. Vědomost, že nikdy nechci nechat tohoto člověka odejít z mého života. Že mu nikdy nedovolím, aby přestal. S hlazením, s polibky, se šeptáním. S tím, co už jsem s ním zažila tolikrát, ale pokaždé je to úplně jiné a nové.
Postaví se na nohy a zvedne mě do náruče. Ani na chvilku se mi nepřestává dívat do očí, snad chce, abych toho poznala o něm ještě víc. Pomalu jde k posteli a jemně mě uloží. Nelehne si ale ke mně, uvelebí se znovu na zemi a začne mi rozepínat halenku. Pod polibky kolem pupíku se jen prohnu. Asi to je ten správný signál. Rukou mi jemně roztáhne kolena od sebe a klekne si doprostřed. Za ruce mě zvedne k sobě, takže mu sedím na stehnech. Dávno bych ztratila rovnováhu, kdyby mě tak silně nedržel. S líbáním přestane jen v okamžiku, kdy mi rozepíná podprsenku. V tu chvíli bych přísahala, že vidím jeho letmý úsměv. Ten patent přece není nic složitého!? Když znovu rukama poznává moje tělo, slasně při tom vrní. Jako kocour, kterého bych si vzala na klín. Položím mu ukazováček do rýhy mezi rty, ale on ucukne. Vím, že to nemá rád, jenže jaksi si nemůžu pomoct. Po chvilce se lehce předkloní a já si zase lehnu. Cítím na sobě jeho váhu, ale klidně takhle může zůstat až do konce světa! Roztáhne mi ruce a proplete svoje prsty s mými. Rád to takhle dělá. Strašně rád! A ty jeho ruce!!! Jsou tak strašně velké a silné, mám pocit, že jsou všude.
Leží vedle mě a klidně oddychuje. Asi usnul. Tak proč já nemůžu? Najednou mám pocit, jako by mě něco chtělo vyhnat. Zvláštní pocit neklidu, který se ve mě uhnízdil, jen stěží překonávám. Nejlepší by bylo vyskočit z postele a jít pryč. Nerada si přiznávám, že mám strach z rána. Při představě, že budu muset scházet po těch točitých schodech a všichni tam dole budou vědět, kolik uhodilo, se jen otřesu.
„Je ti zima?“ otočí se na mě. Zavrtím hlavou, protože zima tu rozhodně není. „Mám hlad, zaběhnu pro něco dolů,“ zvedá se a já si stáhnu z deky prostěradlo a obtočím si ho kolem sebe. Nechci, aby mě teď viděl nahou. „Sunny? Co je?“ reaguje udiveně.
„Nic! Já jen... nedoprovodil bys mě domů?“ Je to jako facka! A co jsem si asi tak myslela, když tohle ze mě vypadlo?!
„Nelíbilo se ti to?“ zeptá se a já z jeho hlasu cítím smutek i výčitku.
„To s tím nemá nic společného... Já bych jen nerada... aby nás ráno...,“ odmlčím se. Tohle nemá cenu vysvětlovat. Proč to musím být zase já, kdo zkazí společnou chvilku??? Martin beze slova vyjde ze dveří a já slyším jeho kroky na schodech. Za malý moment se zase vracejí. To už jsem oblečená a přichystaná odejít. Jen nevím, co mám říct.
„Já tě chápu!“ vyrazí mi dech. „Asi by bylo dost trapný, kdybych tě odsud ráno vedl před plnou dílnou. Už víš, proč jsem tě sem nechtěl brát?“
Přikývnu. Je to skvělej chlap a já hloupá husa.

Znovu pobíhám po podiu. Roztleskávám lidi a chci, aby zpívali Like A Toy s námi. Daří se, takže refrén přidáváme ještě jednou. Ohlédnu se na Joea. S rozkročenýma nohama virtuozně předvádí svoje solo. Vypadá, jako kdyby hrál na elektrickou kytaru. I Tony se po něm udiveně dívá. U publika, převážně u dámské části, má však nečekaný úspěch. V předem domluveném okamžiku mu prim přebírá Roy. Jeho sola na bicí mám asi ze všeho nejradši. To se vždycky otočím a dívám se na něj, jak kolem sebe máchá paličkama. Má to neuvěřitelný rytmus a spád! Pro bicí mám slabost, ale ne pro bubeníka. I když... pro našeho Roye trošku ano.
Ještěže už pomalu končíme, protože v krku mě bolí jako kdyby mi tam někdo zapíchal tisíc jehliček. Minulý týden jsem se trošku nastydla. Byla zima, sychravo, mlha. Typické anglické počasí. Logan měl původně v úmyslu tuto štaci zrušit, ale když viděl, že přišlo dost lidí, samozřejmě si to rozmyslel. Peníze především! Já promokla a nepomohlo mi ani teplé Martinovo objetí. Nechtěla jsem kazit klukům radost, a tak jsem nic neřekla. Byla by škoda odříct účinkování na tomhle festivalu. Pět tisíc lidí, dvě podia, profesionální zvukaři i osvětlovači. Prostě nádhera.
Než jsme šli hrát, objednala jsem si u Martina grog. Musím trošku ulevit tomu zatrápenému krku. Teď ho vidím, jak čeká u schodů a z hrnku, co má v ruce, se jenom kouří. Dnes je zase horko, a tak to vypadá zvláštně. Martin možná něco tuší, ale asi mu to ještě nedocvaklo, protože jinak by mě zpívat nenechal. Prostudoval si spoustu knížek o zpívání a teď mi dělá osobního trenéra. Dokonce i hlídá, jak dlouho zpívám a jak dlouhou mám mít přestávku. Vůbec mu nevadí, že se mu směju, je přesvědčený, že dělá to nejlepší na světě. Možná se jen snaží zamaskovat, že je čím dál nervoznější. Příští týden jedeme už ve středu, ale jenom spolu. Vezmu ho k našim domů. Jedinou úlevou mu bylo, že budeme spát v hotelu, protože k nám se už nevejdeme. Naštěstí jsme si vydělali docela slušné peníze, takže to bude bez problémů. Dokonce jsme dali s Martinem úspory dohromady a koupili si lepší auto. Poněkud spolehlivější spolehlivý vozítko.
„Mám na vás prosbu,“ dojde za námi Logan, když sedíme u hodně pozdní večeře. „Potřebuju, abyste šli na plac už za hodinu a hráli dvouhodinovku.“
„Čím to?“ zajímá se Joe. Ani on Logana nemá příliš v lásce. Ale musíme mu být vděční, protože pro nás hodně udělal. Kdyby nás nevzal na tohle skoro turné, pořád bychom hráli v Dark Rock Baru. Takhle se naše album začalo prodávat, i když to na žebříčky zdaleka není. Jenže... jak se říká, co není, může být.
„No ten jejich kytarista se zpil do němoty,“ vrčí nasupeně. „Ti už si u mě neškrtnou!!!“
Podíváme se jeden na druhého a samozřejmě kývneme. Jak jinak! Doufám, že to zvládnu. Ještě tato dvouhodinovka a zítra vystupujeme už jenom dvakrát. Nezbude mi nic jiného, než to odzpívat a pokud možno nemluvit.
Tak jdeme na to! Domluvíme se, že dáme víc instrumentálních částí. Vymluvím se na únavu a kluci to, zdá se, pochopí. Jenže co čert nechtěl, po dvou písničkách zase začínají blikat blesky. Tentokrát to není jen jeden! Když se kluci vyžívají, seběhnu z podia a namířím si to rovnou k Loganovi.
„Jestli budou pořád fotit, tak končím!“ řvu na něj krk nekrk. „Hrozně mě to oslňuje!! Po podiu je spousta kabelů, nechci se někde natáhnout!“ Aniž bych si počkala na odpověď, utíkám zase zpátky.
No vida, jak je občas prospěšné ukázat taky druhou stránku. Během další písničky se už nic neobjeví, takže zpívám v klidu. No tedy v klidu… Samozřejmě že klidná nejsem. V krvi mám tolik adrenalinu, že mi každou chvíli hrozí exploze. Chvilkami sleduju Roye, jak si pobrukuje. Ve sborech zní jeho hlas přímo fantasticky. Joe a Tony jsou taky dobří. Tak trochu mě mrzí, že zatímco oni ovládají bravurně každý svůj nástroj a ještě k tomu výborně zpívají, já zvládám svůj hlas a trochu klavír. Když si vezmu Tonyho. Je to ten nejskvělejší kytarista, kterého jsem mohla potkat. Strašně se mi líbí, když ho pozoruju, jak procvičuje ruce. Má svoje speciální cviky na protažení šlach, aby se mu dobře hrálo. A když ho vidím, jak poctivě se o svou kytaru stará. Ovšem jen do té doby, než ho zaujme nějaká holka. Poslední dobou je ale v klidu, asi za to může Lisa. Zato Joe na tohle všechno tak trochu kašle. Sice poctivě cvičí, to ano, ale je mu jedno, kde jeho basa skončí a v jakém stavu. Tohle příšerně vytáčí Roye, který se o svoje bicí stará přímo vzorně. Pořád je leští, aby vynikla jejich vínová barva.
Vidím Lisu, jak na nás mává. Stala se z ní moje kamarádka. S Annie si tolik nerozumím, asi hlavně proto, že je o něco mladší a trošku ztřeštěná. Ne že bychom s Lisou nebyly, jen jsme si prostě bližší. Chci jí to mávání oplatit, a tak křiknu do mikrofonu: „Victory zdraví své přátele!“ Nic hloupějšího mě v tu chvíli nenapadlo. A kotel pod námi se rozbouří. U podia zahlédnu Logana, jak po mě hodí nechápavý pohled. No co! Taky si jednou můžu dovolit úlet, ne?
„Myslí si, že chceme skončit,“ přitočí se ke mně Joe. Aha! Tak proto!!
„Tak co si dáme teď?“ obrátím se tedy na publikum.
„Like A Toy!“ křičí jedni. „The Last Chance!“ ozývá se z druhého konce. Nakonec se všechno smísí a je z toho The Like Chance.
„Tak to vidím na Express Of Dream,“ zasměju se. Lidi to naštěstí pochopí a reagují taky smíchem. Tony bere do ruky svou akustiku a já pro tentokrát nechám klavír klavírem. Sedíme na vyšších stoličkách přímo uprostřed podia a v jednu chvíli se ke mně Tony přidává se zpěvem. Je to krása, jak se pod námi mihotají spousty plamínků zapalovačů a vlní se les rukou. Hned na kraji zahlédnu Martina. Moje Because I love you patří jen jemu. A on mi oplácí stejně.
„Jako hrdličky,“ okomentuje náš výkon se smíchem Joe přímo do mikrofonu. Vůbec často dělá podobné věci. Udržuje kontakt s publikem a to je hodně důležité. Někdy se k němu přidá i Tony, ale Roy snad nikdy. Schovává se za svou soupravou a jediná příležitost, kdy ho vidět v celé jeho kráse, je při písničce I Told You, kterou si napsal sám a sám si ji také zpívá. V tom případě ho zase já doprovodím na klavír.

Blížíme se k řadovému domku, kde bydlí moji rodiče a sourozenci. Martin je čím dál nervoznější a mě strašně baví utahovat si z něj kvůli tomu. Nejednou mi pošle pohled plný blesků, jenže to mě rozesmívá ještě víc. Na zadních sedadlech máme spoustu dárků. Pro Marthu panenku s dlouhými vlasy, pro Mikea a Harolda vodní pistole, Tomovi kopací míč a Stewiemu, nejstaršímu, krásný model vlaku. Tahle vášeň ho drží už od dětství. Pro tátu jsme vybrali kubánský doutník, za což nás maminka nepochválí. A pro ni zase máme krásný a teplý přehoz. Martin dorazil s kytkou a láhví whisky, takže to skoro vypadá, jako by šel rodiče žádat o mou ruku.
U dveří jsou první pětiletá dvojčata, ale hned jak uvidí Martina, schovají se za máminu sukni.
„Sunny, děvenko moje, to jsem ráda, že jsi tu,“ objímá mě máma. Pokaždé, když přijedu a když odjíždím, má v očích slzy. „Tak pojďte dál, pojďte….,“ pobízí nás a já jdu. Jen Martin se jaksi zasekl. Vezmu ho za ruku a zatáhnu dovnitř do chodby. „Už na vás všichni čekáme vzadu na zahradě,“ halasí máma a já nevím, co si mám o tom myslet. Vůbec Martina nepřivítala. Že by to bylo tou úzkou a tmavou chodbou a chtěla by si ho poprvé prohlédnout na světle?
„Dobrý den,“ pozdraví Martin vzadu na terase docela nahlas. Táta dělá, jako by nevěděl, že si přivezu přítele. Zvedne oči od novin a když si Martina prohlédne, postaví se a jde mu podat ruku.
„Ahoj, chlapče. Kterej pak ty seš?“ pokouší se o vtip. Je mi jasné, že má v úmyslu hned na začátku Martina znejistit.
Ten mu ruku řádně stiskne a s vydolovaným úsměvem odpoví: „Martin Cross, pane Thomsone.“ Podává mu láhev, jako by to mělo být na usmířenou.
„No koukám, že to bereš zhurta,“ kárá ho, když už objímá mě. Asi chce předvést, kdo z nich má na mě větší nárok.
„To není všechno, tati,“ vytahuju trumf. „Ještě jsme ti s Martinem vybrali dobrotu, ale nesmíš to ukazovat mámě, jo?“ Tátovi se jen zajiskří v očích a rychle doutník schová, protože se maminka blíží.
„To je Martin, mami,“ snažím se svého miláčka ušetřit dalšího představování. Máma na něj kouká taky trochu nedůvěřivě, ale mile se usmívá. Nakonec se i rozplývá nad kytkou, co jí dal. Když ještě ke všemu vytáhnu ten přehoz, je štěstím bez sebe.
Dvojčata se pořád ometají kolem tašky, co jsme donesli sebou, určitě jim došlo, že tam pro ně taky něco máme. Tak začne velké nadělování.
„A co poděkovat taky Martinovi,“ volá na Mikea a Harolda máma. Jenže ti dva se stydí až za roh a podobně je na tom i moje osmiletá sestřička Martha. Ale Tom, kterému bylo minulý měsíc čtrnáct roků, a už skoro dospělý osmnáctiletý Stewie se chovají naprosto vybraně. Co jsem taky jiného mohla čekat. Máma jim určitě dala ty správné instrukce. Jenže to bych je nesměla znát, aby mi nebylo jasné, že jim to vydrží sotva přes oběd.
„Je to opravdu výborné, paní Thomsonová,“ snaží se udělat Martin dobrý dojem. I když má pravdu. Máma je výborná kuchařka a tohle kuře se jí opravdu povedlo.
Snažím se usměrnit tátu, který by nejradši Martina stáhl z kůže. Pořád se ho na něco vyptává, až mám pocit, jakoby ho chtěl nachytat na nějaké špatnosti. Jenže jeho zachrání jen prázdné talíře a Tom.
„Půjdeš si se mnou zakopat na zahradu, Martine?“ S očividným ulehčením se můj miláček zvedne.
Když s maminkou uklidíme její sváteční jídelní servis, nachystáme pro všechny sklenici studené limonády a vyjdeme ven na zahradu, nestačíme se divit. Martin si se všemi kope Tomovým novým míčem a táta jim dělá rozhodčího. Na jedné straně Martin a dvojčata, na druhé Stewie, Tom a Martha a táta mezi nimi lítá s píšťalkou. Já na ně koukám jak z jara, za to máma se jenom směje. Vůbec se nedivím, když táta tak trdluje.
Sedneme si do starých proutěných křesílek. Pamatuju si je ještě jako dítě. Od té doby už jsou hodně otlučené, několikrát spravované, ale pořád stejně pohodlné.
„Je to ale fešák,“ pronese ke mně jakoby mimochodem maminka. Na tohle se nedá než kývnout. Když ho tak pozoruju, jak tam běhá v béžových kraťasích a bleděmodrém tričku, mám chuť honem rychle nasednout do auta a uhánět do nejbližšího soukromí.
Všechny je ten rádoby fotbal hrozně baví. Dvojčata se nakonec válí po zemi, až mají od trávy zelená kolena. Ale řehtají se jak kobyly. Tom a Stewie na tom nejsou o nic líp, jen naše zamklá Martha má na tváři mimořádně široký úsměv. Táta se taky směje a tomu se divím asi ze všeho nejvíc. Petera jsem našim ukázala jenom jednou a potom už jsem se domů přijela vyléčit z modřin. Táta tenkrát přísahal, že jestli uvidí u mě nějakého chlapa, radši ho rovnou zastřelí! Takže i já jsem sem jela trošku nesvá. Ne že bych věřila, že to opravdu udělá, ale přece jenom…
„A je na tebe hodnej?“ vytrhne mě z myšlenek máma.
„Je, mami,“ souhlasím zase. „A jak! Je to ten nejlepší chlap, jakýho jsem mohla potkat.“
„No jen aby ses nespletla!“ dodá významně, ale mně už se na to nechce reagovat. Vidí Martina poprvé a možná pod dojmem mého předchozího vztahu je k němu nedůvěřivá.
Abych otočila list, zvednu se a zavolám: „Pojďte se napít, než vám to zteplá!“ Marná snaha! Musím to ještě dvakrát zopakovat, aby to s nimi hnulo. Poslední se přišourají Mike a Harold.
„A strejdo,“ žvatlají jeden přes druhého. „Půjdem si ještě hrát?“
„To víte, že jo, kluci. Tady máte pití a pak jdeme znovu na to,“ nadšeně souhlasí Martin. Možná proto, že sám sourozence neměl, naše rodina se mu asi začíná líbit. „Nate... Miku... Harolde,“ podává jim skleničky. No samozřejmě! Spletl si je!! Všichni se smějeme na celé kolo, jen on na nás nechápavě kouká.
„Ale strejdo! Ty sis nás zase spletl. Já jsem Harold,“ napomíná ho můj nejmladší bráška. Narodil se dvě minuty po Mikeovi. Martin se plácne dlaní do čela a s úsměvem mu odpovídá.
„No jo, jsem já to ale ťulda!“ Na ťuldu se Mike i Harold klokotavě rozesmějí z plných plic a Martin musí svoje gesto opakovat snad desetkrát. To se všichni zase smějeme s nimi, protože smích dvojčat je šíleně nakažlivý.
„Tak co, chlapi!“ zaburácí táta při zákusku. Máma nás nezřízeně cpe. Ale všichni musí být najezení a napití dosyta. Je zázrak, že všichni vypadáme až vychrtle, hlavně starší bratři, ale ti jsou v pubertě, takže se to dá vlastně pochopit. “Zajedeme zítra na ryby?“ Dvojčata se hned předhánějí, kdo z nich uloví jak velikou rybu a Martin viditelně pookřeje.
„Vy chodíte na ryby? No to mi Sunny neřekla!“ Jo jo! To jsem si mohla myslet! Martin se narodil u moře, takže je to taky rybář, jako můj táta, který ale chodí jenom k řece. Teď bych mu klidně mohla oplatit to jeho ´No potěš, budu mít doma učitelku!´. Ale nechám si to na jindy, teď neřeknu ani popel.
„Jooo! Jooo!!“ křičí kluci. „Martin s náma pojede na ryby!“ A máme po žížalkách, protože ti dva uličníci to vyřešili za nás. Martin pošle tátovi tázavý pohled a on jenom přikývne. Bodejť by ne! Taková báječná příležitost, jak si proklepnout přítele své dcery, se hned tak nenajde!

Probudím se a zjistím, že Martin už v pokoji není. Jak by mohl být, když na ryby se chodí brzo. Na polštáři mi zase nechal krásnou červenou růži. Vstanu a vlezu si do sprchy. Takhle po ránu je to to nejlepší, co si člověk může přát. Kapky vody si nechám dopadat na obličej a se zavřenýma očima vzpomínám na včerejší den. Sourozenci si Martina hned oblíbili a i on měl viditelně lepší náladu, než při příjezdu. S tátou si potom až do večera povídali o rybářských prutech, návnadách a všech těch hloupostech, co k tomu patří. Mám pocit, že tátu si už získal, ještě uvidíme, jak dopadne jejich dnešní výlet. Jenom máma je zdrženlivější, ale to se určitě taky poddá. Večer mi už nenápadně špitala, že je to „docela milej kluk“.
Nakonec jsem ještě vytáhla naši desku a pustila ji. Táta to po půl minutě vzdal, že takový randál poslouchat nemíní a „Proboha, Sun, cos to udělala se svým hlasem???“. Máma mu hned odporovala, že se jí to docela líbí, protože písničky mají melodii a pěkný text. Dvojčata lítala po celém pokoji a Tom se Stewiem všechno zhodnotili jednohlasným „To je ale nářez!“. Martha se už trošku otrkala, a tak si mi přišla sednout na klín a dala mi velikou pusu na tvář.
Doufám, že až přijdu k nám, bude doma aspoň Martha. Ale kdepak! Najdu jenom mámu, jak sedí na zahradě a vychutnává tu chvilku ticha v domě.
„Kde jsou všichni?“ ptám se celkem zbytečně.
„To bys nevěřila!“ začíná udiveně. „Jindy by s tátou nejeli, ale jak před domem zastavil Martin, už stáli všichni nachystaní u dveří! A začalo zase obrovský dohadování, kdo kde pojede. A světe div se, oni všichni chtěli jet s Martinem! Dokonce i Martha! Táta tam stál, drbal se ve vlasech a přemýšlel, jak do vašeho auta naskládat šest lidí. Nakonec se mu podařilo přemluvit Stewieho, aby jel s ním, že zpátky pojede zase Tom.“
„No vidíš, mami, jak je Martin najednou oblíbenej,“ zubím se na ni.
„To máš pravdu, je to vážně milej kluk. Jenom doufám, že s ním budeš šťastná,“ pohladí mě.
„Ale, mami!“ reaguju přehnaně. „Ještě si ho neberu!! A nedělej předčasný závěry, vždyť ho vidíš prvně.“ Vím, že tohle jsem nemusela. Měla bych říct Ano, určitě s tím šťastná budu! A taky to vím, ne? S nikým mi nikdy nebylo tak krásně, jako teď s Martinem. Nikdy jsem nikoho tolik nemilovala. Nikdy jsem neměla pocit, že bez někoho nemůžu žít. Nikdy jsem si nemyslela, že budu svůj život řídit i podle někoho jiného. A Martin tohle všechno způsobil. Nejsem si jistá jen jedinou věcí. Jestli bych kvůli němu nechala zpívání. Vzpomenu si zase na Roye, Tonyho a Joea. Pokud se týče zpívání, cítím se zodpovědná vůči těmto třem bytostem. Dali jsme se dohromady a dohromady teď bojujeme a dohromady bojovat budeme!
Máma mě nakonec smířlivě obejme a už se o tom nebavíme. Dnes ani nemusíme vařit, protože ten náš zájezd určitě doveze nějakou tu rybu a táta si jistojistě neodpustí udělat svou specialitu na grilu. Takže si hovíme na sluníčku a vyhříváme se jako dvě kočky.
Chvilku po desáté se ozve z domu nějaký lomoz a za pár vteřin už Mike a Harold lítají po zahradě.
„Mamííííí, mamíííí!“ překřikují se. „My jsme jeli s Martinem, heč!“ Tak už to není strejda? Už je to Martin? To jsou mi teda pokroky!
„Ahoj, zlatíčko,“ přivítá se se mnou Martin. Máma na něho kouká trochu udiveně, tohle asi nečekala. Je pravda, že jsem nikdy nepochybovala, že se s tátou mají rádi, ale na veřejnosti se vždycky oslovovali jenom jménem, maximálně zdrobnělinou. Za to Martin je pořád samé zlatíčko, srdíčko, lásko, miláčku. To jsem zvědavá, jak dlouho mu tohle vydrží!
„Tak jak jste se měli?“ vyzvídám. Nemůžu popřít, že bych tam byla ze všeho nejradši s nimi. I když spíš jako pozorovatel, abych slyšela, o čem se baví. Jak by se mi tady hodily dveře, napadne mě a musím se tomu zasmát.
„No, Sunny, to sis dovolila hodně, že jsi sem přivezla tohohle kouzelníka,“ svalí se do křesílka táta. „My nechytili skoro nic a jemu pořád zabíraly. Stáli jsme tam jako totální pitomci!“ ulevuje si naoko naštvaně.
Na Martinovi je vidět, že ho to těší, natřásá se jako kohout. Pomalu upíjím ze své sklenice, když se ohradí: „Ale no tak, Harry, zase tak dobrej nejsem.“ Cože??? Harry ?!?! Voda se mi tlačí ven i nosem, nemůžu to vůbec polknout. Vyprsknu všechno na trávník a zakuckám se.
„Co se děje, Sunny?“ vezme mě Martin za ramena. Ještě se bude ptát, co se děje!! Tyká si s mým tátou a všechno je vlastně naprosto v pohodě!
„Vy dva si….,“ znovu se rozkašlu, a tak mezi tím jenom ukazuju prstem z jednoho na druhého. „Vy dva si…. Tykáte?!?!“ vyrazím ze sebe nakonec.
„No jo, Sunny, co je na tom tak divnýho?“ dělá nechápavého táta. Kde jsou ty jeho předsevzetí, že každého chlapa, který se ke mně přiblíží, zastřelí?!

Večer už se u hotelu setkáme s kluky, Jeremym, Annie a Lisou. Všechny samozřejmě zajímá, jak návštěva u nás doma dopadla.
„Rodiče jsou fajn, i když maminka je ke mně ještě trošku nedůvěřivá, co, Sun?“ líčí Martin.
„Jo, hlavně s tátou už si tyká!“ neodpustím si. Nechápu, proč mi to trošku vadí. Martinova babička je pro mě přece taky Dorothy.
„A co sourozenci?“ vyzvídá Lisa. O své rodině jsem jí toho už spoustu navyprávěla, tak se asi chce přesvědčit, jak to vidí Martin.
„Největší legrace je s dvojčaty, ti pořád něco vymýšlí. A já si je pořád pletu!“ směje se můj miláček. „Jinak Tom a Stewie jsou správní puberťáci. Jen Martha je taková uzavřená, moc nemluví.“
Joe na to nemůže nereagovat: „Aspoň ti švagrová nebude moc kecat do života,“ zubí se na nás. Ještě on může začít mluvit o našem společném životě a asi to vážně udělám. Radši ho plácnu, ať moc nerozumuje.

Dnes zpívám pro speciální diváky. Samozřejmě se na nás přišla podívat celá moje rodina. Jsou to skvělí fanoušci, hlavně kluci. V jednom kuse křičí, mávají. Máme co dělat, abychom nepřestali hrát a jenom se nesmáli, když vidíme, jak dvojčata předvádějí Tonyho. Jsou to opravdu hrozní raubíři!
Rodiče si, zdá se, rozumí se všemi. Především táta se o všechno zajímá a vypadá to, že změnil svůj názor na naši hudbu. Máma je stejně jako já fascinovaná Royovým bubenickým uměním.
„Bude zase solo?“ ptá se, když jdeme podruhé na podium.
Roy se zapýří a potěšeně se k mámě nahne. „Bude… a o hodně delší speciálně pro vás, paní Thomsonová.“
Jak slíbí, tak taky udělá. A mám pocit, že nejenom máma a já jsme v sedmém nebi. Prostě nádhera. Lidem se to taky strašně líbí a dávají to znát. Samozřejmě se nedá zahanbit ani Tony a Joe. Ještě nikdy se takhle nevyšvihli! Tohle jsme měli mít na albu!
Rodiče se jaksi zapomněli a vestoje křičí a tleskají s rukama nad hlavou. Co dodat? K tomuto už nic. Náš nejkrásnější, nejúspěšnější večer! Je jasné, že nikdo z nás, ani Logan, ani Fielding, ani všichni šéfové nahrávacích společností, ani všichni producenti, ani všichni diskžokejové v rádiích a v televizi, prostě nikdo nemůže pochybovat o tom, že jsme dobří! K sakru dobří!!! Teď nám můžou být všichni Queen, Pink Floyd, Beatles, Who, všichni Elvisové a Eltonové Johnové ukradení! Teď a tady jsme to my, komu tleská přes pět tisíc lidí! S námi lidi zpívají! Při našich písničkách drží nad hlavou plamínek zapalovače! Jestli jsem někdy na sebe, na nás byla hrdá, tak právě tady a teď.
Když scházíme z podia, Joe popadne nejbližší židli a praští s ní o zem. Dřív bych za to na něj asi vyjela, ale teď? Je mi to naprosto a totálně ukradené! Ještě si do ní kopne. No... nakonec z ní zbydou jenom třísky.
Taky bych se potřebovala nějak vybít. O tomhle stavu už jsem slyšela. Naši milovaní Queen jsou přece známí svými bouřlivými večírky po koncertech, kdy místnosti často končí dokonale zdemolované. Ale já nemám chuť ničit. Vidím, jak Tony chytí Lisu za loket a táhne ji pryč. Mám pocit, že on se chce uklidnit sexem. Na to ale taky nemám chuť. A tak jdu. Jdu rychlou chůzí a je mi jedno kam. Prostě jdu, chvilkami běžím. Nemyslím na nic, jen sleduju, jak mi pod nohami utíká země. Chvilku jdu po rovince, ale potom se terén začíná zvedat do docela vysokého kopce. Prodírám se křovím a občas mi pěkně ujedou nohy. Sem tam mě nějaká větev pěkně šlehne, ale já si z toho nic nedělám. Zastavím se až nahoře. Zhluboka oddechuju a cítím, jak mi po zádech teče pot. Já, sportovní antitalent, jsem vyběhla takovouhle horu!
Nejsou tu stromy, a tak mám krásný výhled po setmělém okolí. Jasně jsou vidět světla areálu festivalu a až sem je slyšet hudba. Nemám vůbec představu, jak dlouho jsem pryč, ale ještě si sednu na kámen a chvilku to pozoruju. Docela jsem se uklidnila, ale euforie mě drží pořád.
Napadne mě, že jsem odešla a nikomu nic neřekla. Minimálně Martin se už po mně určitě shání. S úsměvem si pomyslím, ať si ještě chvilku počká. Ale nakonec se přece jenom zvednu a jdu dolů. Cestu si moc nepamatuju, ale vím směr, kterým se dát, tak se snad neztratím. Najednou nechápu, co mě to popadlo, takhle sama odejít.
Už jsem skoro dole, když uslyším volání. „Sunny! Sun!! Kde jsi!!!“ Asi to je Martin, který mě hledá. Když dojdu blíž, podle hlasu poznám Roye.
„Tady, Royi!“ hlásím se. Když se sejdeme, docela zprudka mě obejme. Co to?
„No kde jsi? My tě tady sháníme už víc jak dvě hodiny a ty nikde! Kdes byla???“ Prstem ukážu nahoru na tmavý flek a udělám psí oči.
„Co??? Tys vylezla sama po tmě až tam nahoru?“ vyvaluje na mě ty svoje kukadla. „Ty nejsi normální, Sun!“ sdělí mi svoje hodnocení. Asi nejsem, pomyslím si vesele. „Martin se může zbláznit!! On šel na druhou stranu. Tak pojď, ať ho neklepne,“ pobízí mě.
Teď už to není daleko, ale v polovině cesty mě najednou napadne: „Ty, Royi? Proč jsi tenkrát na Martina tak vystartoval?“
„Ještě se ptej!“ odpoví podrážděně, ale hned se uklidní a začne vysvětlovat. „Já si ho všiml už víc než dva měsíce před tím, než jste se dali dohromady. Nikdy si nás nenechal ujít a vždycky stál vzadu, popíjel nějaký pití a nemohl z tebe spustit oči. Počkal si, až dohrajeme a potom tě ještě pozoroval, jak balíš věci a tak. Prostě se mi zdál nějakej divnej, tak jsem měl o tebe strach, no!“
Vlepím mu pusu na tvář. „Díky, Royi. Jsi strašně hodnej.“ Asi jsem vážně slepá, když nevidím ani to, co Roy za hradbou své vínové soupravy!

Už jsme nachystaní na odjezd. Celá moje rodina stojí u našeho auta, abychom se rozloučili. Máma zase brečí a táta mě plácá po zádech. Je na mě ohromně pyšný. A já jsem mu za to šíleně vděčná! Dvojčatům ani nepřijde, že odjíždíme, pořád někde lítají. Objevili zvukaře a líbí se jim jejich mixážní pult. Kupodivu si naše prťata oblíbili, a tak jim nevadí, že se jich pořád na něco vyptávají.
Martin mi včera pěkně vynadal za můj útěk, ale když přestal, hned mě zase objímal a šeptal, jak mě miluje. Chápu, že měl o mě strach, a tak mě ani nenapadlo bránit se. Teď se loučí s tátou. Pevně si tisknou ruce a táta ho zve na další návštěvu. Jsem ráda, že si rozumí, mám zase o jednu starost míň. Máma Martina obejme a Martha ho rychle chytí kolem pasu a hned zase ucukne. Musím se tomu usmát.

„Co budeš dělat přes týden, Sun?“ ptá se, když vyjedeme zase zpátky k Londýnu.
„Musím se učit, příští úterý mám zkoušku,“ vysvětlím otráveně. Vůbec se mi do toho nechce! Ale musím to udělat, byla to moje blbost, že jsem si to takhle naplánovala.
„Brzo v tom nebudeš sama,“ pronese významně a já k němu vyšlu nechápavý pohled. „Přihlásil jsem se zase do školy a od září začínám dálkově studovat strojárnu.“ Ne, že by mě ten nechápavý pohled přešel. A on se začne smát. „No co na mě tak koukáš? Když toho zvládneš ty tolik, tak já taky! Mám za sebou čtyři semestry, takže když to půjde dobře, budeme promovat spolu.“ Takže Jeremymu se to nakonec podařilo! On přece chtěl, aby si Martin školu dodělal. A vlastně je mi to celkem jedno. Kvůli mě to dělat nemusí, ale kvůli sobě by mohl. Jak říkal Jeremy, mohl by z něho být špičkový konstruktér. Čemuž já nerozumím ani za mák, ale věřím tomu.

Sedíme u mě v bytě. Já na posteli obložená skripty a Martin si u stolu prohlíží nějaké časopisy, které si donesl. Nemluvíme, protože mě nechce rušit, ale chce být v mojí přítomnosti. Což mi zrovna teď docela vadí. Nemůžu se na učení absolutně soustředit! Ale dělám, že ano. Občas obrátím stránku, ale do textu se vůbec nedívám. Zase přemýšlím. Asi bych s tím měla brzo skončit, jinak to špatně dopadne!
Snažím se vydumat, co se za poslední měsíce stalo. Ne, že by se mi to podařilo. Sice si poprvé vychutnáváme větší úspěch, ale to je jenom špička ledovce. Já šla z extrému do extrému. Napřed skličující samota a teď mám vedle sebe v jednom kuse Martina. Každou volnou chvilku trávíme spolu. Když jsme s ostatními, nejvíc si rozumí s Royem, což je k podivení při vzpomínce na začátky.
Jako jsem měla pocit, že si jsme s klukama o hodně bližší v těch pěti týdnech, co jsem byla bez Martina, dnes se mi zdá, že jsme si mnohem vzdálenější. Jaksi jsme se rozprchli. Já jsem s Martinem, Tony s Lisou, Joe má Annie. Každý utíkáme k tomu svému a společně strávené chvíle jsou teď raritou. Myslím tím společně strávené volné chvíle. Jinak zkoušíme pilně a na podiu nám to klape. Jen Roy zůstal sám a mně je ho líto. Cítím jisté signály, že přebral Tonyho úlohu a nikdy neodchází sám. A tohle je mi líto ještě víc! Ráda bych mu nějak pomohla, ale asi to nepůjde.
Pořád nemůžu uvěřit té náhodě, co nám všechno přihrála do cesty, takže jsme nakonec skončili na skoro turné po festivalech. Je to skvělé, ale... Chtěla bych vlastní turné. Jinak jsem docela skromná, co? Jenže kdybych se smířila s málem, nikdy bych se nikam nedostala. A to myslím, i když jsme začínali. Vůbec mimořádný úspěch byl, že jsme dostali relativně stálé angažmá v Dark Rocku. Danny byl asi náš první fanoušek. Pamatuju si, jak jsem mu poprvé navrhla, že mám kapelu, se kterou bychom u něho mohli vystupovat. Jednoduše na to kývl. I když už měl celkem zavedený podnik, kde se hudební skupiny střídaly každý den. Tehdy s klidem řekl, že má volno příští pátek, a tak nás bude čekat.
Znovu se ohlédnu na Martina. Pořád je zaujatý svými časopisy. Nejradši bych se teď zvedla a řekla mu, ať jde domů. Jenže ho nechci ranit. Určitě by to pochopil špatně. Já mám ale plačtivou náladu a nerada bych, aby mě při tom viděl.
Stejně jsem blbá! V sobotu takový úspěch a dneska tady sedím a nejradši bych se zavrtala do peřin a bulela a bulela a bulela. A proč? Nevím... Prostě se mi chce! Je to taková emoční horská dráha. Teď mám zase pocit, že ta moje láska k Martinovi není až tak horká. Ale přijde zítřek a já se nebudu chtít od něho hnout. Je tohle normální? Ne! Není!! Bože, co to s tebou je, Sunny??? Taková jsi nikdy nebyla! Asi rostu...
Už mám prolistovaná celá skripta, ale nepřečetla jsem z toho ani písmenko. Jestli to takhle půjde dál, tak mě ze školy vyhodí. A že bych měla zase tak bezmeznou důvěru v to, že brzy nezapadneme v zapomnění, to ne. Věřím nám, jenže poslední dobou se objevuje stále víc skupin, nebo zpěváků, kteří mají svůj jediný hit a víckrát už o nich nikdo neslyší. Při téhle myšlence se mi chce znovu brečet. Popotáhnu, protože u sebe nemám kapesník a nechce se mi vstávat.
Martina to vytrhne ze čtení a otočí se na mě: „Sun? Děje se něco?“ Jenom zavrtím hlavou, protože kdybych promluvila, bylo by všechno jasné. Tak se zase obrátí ke své práci a já taky. Teda jestli se nimrání ve vlastních chmurách může považovat za práci. Najednou jako bych toužila mu říct, že mezi námi je konec. Snažím se dopídit správných slov. Zdá se, že neexistují. Ale určitě musí být nějaká věta, která řekne všechno v pár slovech. Zase zvednu hlavu a kousnu se do rtu. Musím, protože jinak by to ze mně vypadlo. Vím, že je to jen dočasné pomatení mysli, a tak nechci všechno zkazit.
Začínám mít tohohle bytu plné zuby. Je tu tak strašně málo místa! Vypadá to, že si budu muset jít sednout na záchod, abych byla sama. A proč vlastně chci být sama? Protože jsem kráva! Co by za to jiná dala, kdyby měla takového chlapa, jako je Martin! A mně se to ještě nelíbí. Madam je nespokojená!!
Tyhlety úvahy opravdu nestojí za nic! Rozhodnu se, že dál v tom pokračovat nemá cenu. Zvednu se a jdu do kuchyně. Vezmu tašku a peněženku.
„Zajdu pro něco k snědku,“ prohodím k Martinovi už skoro u dveří. Ani nečekám, jestli mi na to něco řekne. Jeho ,Nemám jít s tebou?´slyším už na chodbě. NE!!!