SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLI. II kapitola 8

Komise!

Kapitola 8


Návštěva u lékaře mě jenom přesvědčila o tom, co jsem již tušila.
Jen jedno jsem netušila, že podle velikosti dělohy, bylo podezření na dvojčata.
To mě úplně položilo.

Tady se už nic riskovat nedalo. Jediné řešení byla interrupce. Jak se s tímhle srovnám, netuším.

Přišel ten zvláštní den.
Nikomu jsem nic neřekla a hned jak jsem odvedla Petříka do jeslí, jsem šla do nemocnice

Ano! Přímo před interrupční komisi, která se skládala ze tří žen pokročilého věku, nepříjemného vzezření a s přísnou, téměř kamennou tváří.

„Posaďte se, prosím,“zaznělo z úst té, co seděla uprostřed, zřejmě předsedkyně.

S rozklepanými koleny jsem byla ráda, že jsem na tu dřevěnou, ohavnou židli usedla.

„Vaše jméno, vaše bydliště, kolik máte dětí, jste vdaná, co dělají vaše rodiče?“

Tato palba otázek byla jako když se vám někdo strefuje do očí a ne, a ne se trefit.
Pořád ještě vidíte a musíte odpovídat, protože každá další otázka vám vypálí zrak.
A pak padla otázka poslední.

„Jméno otce?“ a všichni tři se na mě zadívaly pohledem, který by vám vypálil díru až do mozku.

„Nevím,“ špitla jsem.

„Prosím? To si snad děláte legraci?“ zvýšeným hlasem zaútočila ona předsedkyně.

„Víte, byl to takový večírek, něco jsem vypila a víc si nepamatuji,“ řekla jsem zkroušeně.
Nechtěla jsem do toho nikoho tahat, chtěla jsem si tuhle záležitost vyřídit sama.

Dívaly se na mě jako na přízrak a já jsem cítila jak padám na dno. Na dno plné bahna a špíny.

Bože, co jsem to za matku? Co jsem to za ženu? Co jsem vůbec zač?
Začal se mi zvedat žaludek, bylo mi na zvracení, hlava se mi motala jako na kolotoči.
To vše přerušilo zlostné zavrčení předsedkyně:

„Prosím, běžte ven, musíme se poradit!“

Chci se zvednout a nejde to. Nohy mi ztěžkly, jako kdyby byly přivázány olovem k podlaze.

„No, slyšela jste? Běžte na chodbu!“ už zvýšeným hlasem řekla jedna z přísedících.

Povedlo se mi zvednout, ale byla jsem si jistá, že nejdu, ale táhnu své tělo za sebou.
Za dveřmi se mě ujala paní a povídá:

„Pojďte, děvče posaďte se, jste bílá jako křída.
Nic si z toho nedělejte. To jsou babizny. Žádná z nich děti nemá, neví, co je to zodpovědnost.“

Úplně cizí člověk mě konejší v mé největší bolesti. Hrůza! Ale byla jsem ji za to hrozně vděčná.
Netrvalo to dlouho a zavolaly mě zpátky.

„Tak jsme se mladá paní usnesly, že budete muset toho tatínka najít. Jinak vám interrupci nepovolíme.“

Všichni tři se na sebe podívaly s úšklebkem vítězných čarodějnic.
A to si nejsem teď momentálně jistá, jestli ty opravdové čarodějnice neurážím.
„Prosím?“ Ptám se, protože jejich verdikt postrádal jakoukoliv logiku.
„Jak ho asi mám najít, když si nic nepamatuji.“ Stála jsem za svým. Když už jsem se do toho bahna namočila, tak ať se v něm taky vymáchám. Ať to má aspoň probůh smysl.

„Tím jsme mladá paní skončily! Nashledanou.“

Sklaply svoje desky i podpatky a nechaly mě
stát v místnosti samotnou a procházejíc okolo mě jenom utrousily:

„Ven, doufám trefíte.“

Zbývalo mi tak čtrnáct dní do rozhodnutí.
Taky rozhodnutí, jestli říct nebo neříct tuto novinu Karlovi.
Všechno bylo tak těžké, tak zoufalé, že jsem se nedokázala na nic soustředit.

Vzala jsem si ještě týden dovolené a odjela k Haničce.
Musela jsem to někomu říct, s někým se poradit, muselo to ze mě ven.
Když jsme dorazili na vesnici, Hanička se jenom divila, že se plahočíme autobusem, a kde že máme Karla?
Když jsem ji vše povykládala, bylo po veselé náladě, která tam vždy panovala.

„Víš, Tami, já bych z toho takové drama nedělala, podívej se na mě? Taky jsem se třemi dětmi sama.“ pronesla Hanička úsměvem.

„Já vím,“ odpověděla jsem, „ale asi nejsem tak silná jako ty.“

„No, tak půjdeš před komisi,“ dodala a s jejím laskavým úsměvem to vyznělo, jako jít nakoupit.
Obě jsme se zasmály a šly dětem připravit ohýnek na opékání špekáčků.

„Prosím tě, jak to, že vám tu ještě tak pozdě pracují kombajnisté, nebo co je to za zvuky co se ozývají ze silnice?“

„Někdy se vracejí z pole pozdě, stává se to,“ řekla Hanička a dál se věnuje napichováním špekáčku na klacky.

„Mami, maminko, jdeme se podívat na kombajny,“ křičely děti a běžely k brance.

„Mami, maminko, to není kombajn, to je strejda.“

Trhla jsem sebou a nevěřícně se otočila.
Bylo to tak.
Děti držíce Karla za ruce z obou stran, ho táhly k ohništi.
Jako kdyby srdíčko čekalo až se to stane. Najednou jsem ho měla až v krku, jako knedlík.
Neschopna promluvit ani slovo, jsem mu jenom padla do náruče a plakala.

Nechtěla jsem nic slyšet, a už vůbec nic řešit.
Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu. Možná naposledy.

Hanička odvedla děti brzo spát a nechala nás u ohně samotné.
Nebe plné hvězd a já věděla, že tu krásnou chvilku budu muset pokazit zprávou, která už opravdu odklad neunese.

Moc jsem se té chvíle bála. Jak jenom začít?
U té komise stejně musí být, není vyhnutí.
Rozhodla jsem se jít přímo bez vytáček na věc. Ať už to dopadne jakkoliv.
Seděli jsme u ohně mlčky, ani jeden nevěděl co říct. Jenom těsné objetí napovídalo, že za normálních okolností nebylo slov zapotřebí.

„Karle, musím ti něco říct, něco moc důležitého, tak mě prosím nepřerušuj, „povídám důrazně, když vidím, jak se nadechuje a pokračuji, „víš, tak nějak se stalo, že čekáme děťátko, možná i dvě.“
Teď můžeš mluvit, pokud znáš nějakou odpověď.
Ticho bylo jen pár vteřin, ale já jsem měla dojem, že je nekonečné.

„Tami, zlatíčko, ale já bych hrozně chtěl mít děti zrovna s tebou, zvládneme to, uvidíš,“ řekl a jeho hlas byl pevný a vážný.
Zase jsem to musela být já, kdo bude stát pevně nohama na zemi.

„Kájo, ty víš, že tě miluji jak nikoho na světě, ale je vůbec možné, abychom byli šťastní? Je vůbec možné, abys měl dvě děti tam, tři tady, málo placenou práci a z toho mála ještě platil alimenty, žil v garsonce, kde by nás bylo pět?
Ne! Nezlob se to nejde. Tvoje maminka měla pravdu. Musíš se vrátit.“

Ukončila jsem svůj monolog a věděla, že jsem jenom nahlas vyslovila to, čeho jsem se nejvíce bála i já.
Díval se mi do očí, hladil mě po tváři a tiše řekl:

„Kdy mám odjet, vidím, že už jsi rozhodnutá. A taky už tě znám natolik, že vím, že když se rozhodneš, není v mých silách tě přemluvit.“

Zůstala jsem jako opařená, i když jsem nic jiného nečekala. Zabolelo to až k smrti. Všechno ve mně pomalu odumíralo, ale musela jsem zůstat pevná ve svém rozhodnutí.
Už jenom kvůli Petříkovi i kvůli jeho dětem.
Nikdo z nás by nebyl šťastný.

„Zůstaň ještě tenhle víkend s námi, prosím,“zažadonila jsem.

„Rád zůstanu, bude to poslední víkend, viď?“

„Ano, bude poslední a tak si ho užijeme tak, abychom na něj nezapomněli, souhlasíš?“

„Zbývá mi snad něco jiného?“ řekl s úsměvem, který zdaleka nebyl veselý.

Byl to víkend plný vášně, laskání a slz. Dlouhých pohledů do očí a hledání odpovědí, které jsme znali.

Když jsme se loučili před barákem a dali jsme si poslední polibek, řekla jsem jenom:

„Datum té komise ti vzkážu, prosím přijď.“

Zabouchla jsem dveře od auta, Petřík zamával a jenom zvuk motoru jeho auta nás doprovázel po schodech.

pokračování zítra.