SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 9

Lásko, promiň…

Kapitola 9

Moje hlava se podobala hučícímu úlu plného včel.
Opravdu jsem si poprvé přiznala, že vůbec nevím co udělám.

Hned druhý den jsem našla ve schránce pozvánku k interrupční komisi. Když jsem viděla ten den a hodinu silným písmem na papíře, zatrnulo mi.
Nejdříve jsem ten hrůzný dopis hodila se vztekem do koše.
Nalila jsem si sklenku koňaku, zapálila cigaretu a koukala do zdi, neschopna se soustředit na to, co se po mně vůbec chce.

Vytrhnul mě z toho zvonek u dveří. Když jsem otevřela, bylo mi o trochu lépe.
Přijela Hanička i s dětmi. Jako kdyby tušila, co přijde. Tolik jsem ji potřebovala vedle sebe.
A jako obvykle hned spustila:

„Položíš ten koňak?! Jsi těhotná, nezapomněla jsi?“

„No, právě, že nezapomněla,“ odpovídám a vytahuji z koše dopis.

„A co jsi čekala? Že máš snad čas? Vždyť nabíháš třetí měsíc. Jak jsi se rozhodla?“

„To právě nevím,“ a pustila jsem se do pláče.

„Přestaň řvát a srovnej si to v hlavě. Čeká tě život možná se třemi dětmi a s nimi ty, sama. Nechceš snad na tom být jako já? Sama vidíš jak je to těžké.“

„Vždyť já vím,“ odpovídám a utírajíc si slzy sleduji přes okno děti na písku a je mi smutno.

„Nakonec,“ říká Hanička, „vždyť bude mít poslední šanci u té komise, tam nejlépe uvidíš, jak se věci mají.“

A tak jsme spolu napsaly vzkaz, který Kájovi pošlu. Asi bych toho sama nebyla schopna.

A bylo to tady.
Byl tady ten hrůzný den, kde na mě zase budou čekat tři ježibaby a rozhodovat o mém životě.

Oblékla jsem si bílé džíny, bílou košili. Červený pásek u džín a červené lemování límečku podtrhovalo mé tmavé vlasy pečlivě upravené, a s dobrým pocitem, že vypadám dobře alespoň zvenčí, jsem se vydala k nemocnici.
Nebylo mi dobře na duši, ale to už tak asi bývá.

Začala jsem se cítit jakoby odevzdaně svému osudu, bez jakékoliv síly se čemukoliv vzpírat.

Byla jsem v té veliké čekárně sama.
Až těsně před desátou hodinou se objevil Karel.
Ztuhla jsem. Krve by se ve mně nedořezal.

Ona, jeho žena šla s ním i s dětmi. Posadili se všichni na druhý konec čekárny, aby neměl šanci se ke mně ani přiblížit.

Takže ne tři ježibaby, ale oni rozhodnou o mém osudu.

Když zaznělo čekárnou mé jméno, odlepili se ze židle všichni najednou a cpali se do té malé místnosti s ježibabami.

Bože, co se to děje? Zešíleli?

Ježibaba předsedkyně to okamžitě vyřešila:

„Vy pani s těmi dětmi zůstaňte venku!“

Kupodivu na Karla se usmála a řekla:
„Prosím, pane, pojďte dál.“
Sotva si sedl tak spustily:

„Ty malé děti jsou vaše?“ a aniž by čekaly na odpověď pokračovaly, „a to se nestydíte?“
A bum, pustily se do mě:

„A vy jste snad nevěděla, že je ženatý?“

Palba otázek a samovolných odpovědí pokračovala. Už jsem nevěděla, čí jsem.
Všechna špína jakoby směřovala na mě a Karel ani nehlesl.

Seděl jako hromádka neštěstí a mně stékaly slzy po tváři. Najednou jsem dostala hrozný vztek a zařvala jsem:

„Co se do mě navážíte, udělala jsem si to dítě snad sama?“

Najednou zmlkly a podívaly se po sobě.
Předsedkyně se zvedla a prohlásila:

„Interrupce se povoluje, nástup máte pozítří!“
Zvedli jsme se a opustili tu hroznou místnost.

Karel se jenom pozastavil, než se k němu přiblížila rodinka, podíval se mi ještě jednou dlouze do očí, které byly lesklé a tupé:

„Promiň lásko,“řekl a odcházel.

Když okolo mě procházela jeho žena prohlédla si mě od hlavy až k patě a jenom utrousila:

„Já věděla proč jsem jela s ním.“

Aby ne, napadlo mě, vždyť vypadala jako selka, ale to už mi je houby platné. Byli silnější.

Když jsem scházela ze schodů, zaslechla jsem jen zvuk jeho auta.

Teď mi teprve došlo, že to bylo naposledy.

Že už tenhle zvuk nikdy neuslyším, a že vždycky když se něco podobného ozve, vyvolá to ve mně ty nejhezčí, ale i ty nejbolestivější vzpomínky.

pokračování zítra.