SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 11

Stela.
kapitola 11


Najednou se nabízí říct: „Konečně sami,“ ale tak to nebylo. Pavel se snažil uklízet ze stolů špinavé nádobí a sklo, které já jsem začala mýt, pomáhala uklízet, jako už tolikrát u něj v restauraci.
Povídali jsme si o všem možném, jenom ne o svatbě. Jako kdyby vůbec nebyla. Jako kdyby to byl opravdu jenom mejdan.

Když jsme poklidili, sedli jsme si ke stolu, dali poslední skleničku, a že půjdeme.
Zamkli jsme hotel a zavěšeni do sebe jsme šli pomalu k autobusové zastávce.

Já bych měla asi tak v půlce cesty odbočit a jít k Tomášovi, bylo to v podstatě pár metrů, ale vůbec mě to nenapadlo a Pavla také ne.
Došli jsme až na zastávku, jako už mockrát a čekali, až přijede poslední autobus.

Pavel mě držel pevně za ruku a přestal mluvit. Jako kdyby tu chvíli nechtěl ničím narušit. I mně se v tu chvíli sevřelo hrdlo.

Přijel autobus.
Oba jsme se zvedli z lavičky a šli ke dveřím. Dveře autobusu se s šumotem otevřely a my před nimi zůstali stát.
Jenom naše oči se nemohly rozloučit. Všechno se ve mně pralo, tolik bych chtěla jet s ním. Jeho pohled byl pohled raněného zvířete, které čeká na pohlazení.

Najednou se ozval sytý hlas řidiče:

„Tak co, vy dva? Jedete, nebo ne?“

Podívali jsme se na řidiče, znova na sebe a jedním hlasem neboli dvojhlasně jsme řekli:

„Alespoň dnes bychom měli mít rozum.“

Políbil mě na tvář, na oči, na čelo, vyvlékl svou ruku z mé a bez jediného dalšího slova nastoupil do autobusu.

Zůstala jsem tam stát a dívala se, jak odjíždí. Pavel stál u zadního okna s rukou položenou na skle a já věděla, že to takhle asi už zůstane.

Pomalu jsem se vracela domů k Tomášovi.
Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že už to není ten Tomáš, kterému se mohu vypovídat ze svého trápení, ale že to trápení musím nosit v sobě. Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení.
Je dobré udělat z kamaráda manžela?
Umět si tak na tuhle otázku odpovědět….

Předpokládala jsem, že nechá otevřeno, protože klíče jsem neměla. Omyl. Zamknul a na mé klepání se neozýval. Jak jsem ho znala, věděla jsem, že je na mol.
Dobře, že bydlel v přízemí. Musela jsem se přeci vrátit domů. Slušelo se to na nevěstu.

Našla jsem na zahradě žebřík a naším věčně otevřeným oknem do koupelny jsem se dostala bezpečně domů. Je to krása, co? Na svatební noc se vkrádat domů oknem. Bylo mi to najednou hrozně k smíchu.

Když jsem přišla do pokoje, naskytl se mi ještě lepší pohled.
Tomáš ležel v nadýchaných svatebních peřinách, na polštáři nedopitá láhev rumu a obojí něžně objímal.
Nejdříve mi to bylo k smíchu, ale vzápětí hrozně líto.

Potichu jsem vlezla do peřin a snažila se usnout. Nevím, co přinesou další dny, ale to, že Tomáš odjíždí večer na montáž, mě uspokojovalo. Věděla jsem, že snad za ten týden, než se vrátí, si všechno v hlavě a snad i v srdíčku srovnám.

A tak začaly plynout týdny.

S Tomášem jsme se potkávali, jenom když jsem nesloužila víkendy.
Všechno začalo být jiné.
Cizí.
Scházel přítel, který by naslouchal.
Jednou za čtrnáct dní strávený víkend byl sice krásný, ale s manželstvím to nic společného nemělo. Najednou začala scházet slova. Nebylo o čem povídat. Vše bylo jen o práci.

Pavel se sem tam zastavil, ale i to bylo jiné. Plížil se k nám vždycky potají, aby ho nikdo neviděl přicházet, ale hlavně odcházet.
Vím, je to hrozné, ale prostě tohle nezvládáme ani jeden.
Být alespoň jednou za čas spolu bylo tak nutné jako uhasit žízeň na poušti.
Přesto se ke mně doneslo, že Pavel má známost. Dívka z bohaté rodiny, ale ne valné pověsti.
Co jsem asi tak mohla čekat. Bylo to taky vysvětlení, proč jeho návštěvy už nebyly tak časté jako dřív.

Pak přišel zásadní zvrat.

Zjistila jsem, že jsem těhotná. Asi tak třetí měsíc. Začala jsem počítat a nic.
Nedopočítala jsem se. Pavel? Nebo Tomáš?

Měla jsem tenhle můj srdíčkový zmatek tak důkladný, že jsem si nakonec řekla: „A není to jedno?“

Musela jsem se ode všeho nějak oprostit, abych se mohla soustředit jen na jedno. Na miminko. Měla jsem hroznou radost.
Když přijel v pátek Tomáš domů a po večeři jsme si sedli k televizi, začala jsem takticky vyzvídat.

„Tomáši, co by jsi tomu řekl, kdybychom si pořídili miminko. Už jsme spolu přes rok, je mi dvacet dva, nemyslíš, že už je čas?“ a trochu se strachem jsem čekala na reakci.
Podíval se na mě dlouze, jako kdyby chtěl z mých očí vyčíst, co se děje, obejmul mě a říká:

„Tami, byl bych moc rád, bylo by to krásné.“
Vzal mi hlavu do dlaní tak, jak to dělával Pavel, a povídá:

„Ty potvůrko, ty mi něco tajíš, znám tě.“ Neudržela jsem se.

„Ano, tajím, jsem ve třetím měsíci, tak a teď už to víš, tak co s tím uděláme?“ zeptala jsem se s úsměvem a tím nejnevinnějším pohledem.

„Co by jsme dělali, přestavíme byt, koupíme postýlku, kolébku a ty si hlavně lehni, nic nedělej…“

A tak běhal po bytě jako ztřeštěný a plánoval a plánoval, až mě rozesmál ke škytavce. Byla jsem v tu chvíli šťastná. Všechno začalo jít jiným směrem. Třeba teď už se dá vše do pořádku. Jenom mi dělá trochu starost, jak bude reagovat Pavel.
Hluboce jsem se mýlila.

Pavel mě předešel. Jednoho krásného dne mi jen tak přišel říct, že se bude ženit.
Bylo to, jako když do mě uhodí hrom! Nebyla jsem schopna slov. Ale měl taky nárok žít svůj život.
Prý musí. Ona dívka nevalné pověsti jménem Stela je prý těhotná. A s ním.

Bylo mi to trochu divné, protože po městě jako vždy šla fáma, že už s ní spal snad každý, jenom Pavel ne.
Bála jsem se o něj, ale on jako vždy stál tvrdošíjně za svým.
A tak jsem nepokládala za rozumné o svém těhotenství mluvit. Je čas. Vidět to ještě není, a já budu mít čas se vypořádat s novými skutečnostmi.

Bylo vidět, že to Pavel myslí vážně. Přestal mě vyhledávat, prostě řešil problémy po svém.
Všichni z party mu to rozmlouvali, ale jak ho všichni už známe - zbytečně.

Dělalo mi radost, že ona Stela, kterou jsem vůbec neznala, ze mě měla strach. Nechala jsem se slyšet tak, aby se to k ní doneslo, že pokud se dozvím, že Pavlovi jakýmkoli způsobem ubližuje, bude mít co dělat se mnou. Padlo to na úrodnou půdu.
Potvrdilo se to hned tím, že Pavel požádal Tomáše, aby mu šel na svatbu za svědka, ale beze mě. Jednoduše, já na svatbu nesměla. To bylo přání nevěsty.
Bylo mi to k smíchu. To opravdu měla strach, že jí ho z té svatby mohu odvést???

pokračování příště.