JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 18 Lukáš píše...

Lukáš píše.
Kapitola 18

Do rozesmátého výčepu dorazil vlající, bílý plášť vedoucího a jeho zakaboněná tvář nevěstila nic dobrého.

„Leny, budeš muset asi skončit ve vinárně a vy, co jste tady hledejte náhradu!“ rozhlédl se po všech přísným pohledem a bylo po smíchu.

„Šéfe, vy jste se snad zbláznil, nikde končit nebudu,“ rozčíleně jsem vyhrkla.

„Zdenička taky musela…“

„Co, musela! Chtěla! Já nechci!“ skočila jsem mu do řeči, „jsem těhotná, ne chromá a nemocná.“

Třískla jsem dveřmi a v slzách vzteku utíkala na pokoj. Je to přeci moje rozhodnutí, co budu a nebudu dělat!
Přeslechla jsem i zaklepání na dveře. Když jsem zvedla hlavu, vidím zrzavou kštici ve dveřích.

„Můžu dál?“ )
Na odpověď samozřejmě nečekal. Sedl si ke mně na postel a vzal mě okolo ramen.

„Leny, já tě tam teda nechám, ale při nejmenších obtížích mi to řekneš? Platí? Doktor říkal, že máš být opatrná. Chceš přeci zdravé miminko?“

„Jistě že ano, Spolehněte se.“ zajásala jsem a radostí ho políbila na tvář.

„No, no, zase to s těmi díky nepřeháněj.“ pohrozil prstem, pohladil mě po vlasech a s hlubokým vzdechem odcházel.
Zalilo mě teplo, jako kdyby to byl opravdu táta.

Jenomže každá radost někdy skončí. Ani tahle neměla trvat dlouho.

Ranní nevolnosti ustoupily a bříško se začalo kulatit.
Všichni prorokovali, že budu mít chlapce, protože děvče bere mamince krásu.
Mimořádně mi to slušelo.Celá jsem se rozsvítila, jak říkal vedoucí.
A tak v té pohodě a s dobrou náladou sedím na recepci a třídím poštu.

Najednou držím v ruce modrou obálku s barevným lemováním. Bože, to je letecká obálka, a je pro mě. Srdíčko se mi rozbušilo. Otočím ji na druhou stranu.
Ano, jistě, je to od Lukáše. Slzy mi vlítly do očí a s obálkou v ruce lítám po hotelu a doslova křičím:

„Lukáš píše, Lukáš přijede. Slyšíte? To je od Lukáše.“
Vedoucí vyběhl z kanceláře a chytil mě za tu mávající ruku.

„Zadrž děvče, nebo se zblázníš. Co kdybys ten dopis nejdříve otevřela.“ smál se a vypadal spokojeně.

„No jasně, to víte že jo. Asi nejsem normální.“ smála jsem se taky a rychle s třesoucíma se rukama jsem otvírala to očekávané psaní.

Vytahuji z obálky divný, skládací pohled.
Nechápu. Co to je? Rozkládám ho a zlaté písmo mi oznamuje:

„ELIZA A LUKÁŠ BYLI ODDÁNI V PAŘÍŽI, DNE… „

Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy.
Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“
Pomalu otvírám oči. Nade mnou kulaťoučká tvář doktora.

„Ty nám dáváš,“ slyším jeho laskavý hlas a nevím co se děje.

„Co se stalo? Pane doktore,“ ptám se a vzápětí nechci slyšet odpověď. Můj pohled zavadil o modrou obálku na stole a všechno mi došlo.

„Omdlela jsem? Asi ano.“ ptám se, a zároveň si odpovídám.

„Jsem v pořádku. Nechte mě prosím samotnou.“ zažadonila jsem.

„Nechám, ale za dvě hodinky se na tebe přijdu podívat.“ Zkontroloval ještě puls, pohladil mě a odešel.

Teď mi teprve začalo všechno docházet.
Rozplakala jsem se nahlas a usedavě. Slzy už promáčely polštář, mně se neulevovalo a pláč nechtěl přestat.

Proč mi to jenom udělal? Co jsem udělala špatně, že na mě tak rychle zapomněl?
Kdy už mě konečně potká něco pěkného až do konce?
Najednou jsem zpozorněla. Co to je? Co se děje? Pane bože, moje dítě se pohnulo! Ono mě snad koplo?
Neupravená, s oteklýma očima jsem vklouzla do bot a letěla dolů.

„Lído, Járo, kde jste všichni. Pojďte si honem sáhnout, moje dítě kope...“

Modrá obálka mi byla ukradená. Tohle bylo to štěstí, které bude trvat do konce. Byla jsem uprostřed lidí, kteří mě měli rádi a jeden přes druhého křičeli:

„Pusť! Uhni! Taky si chci sáhnout.“

V dušičce to sice bolelo, ale drobeček, který dával tak mohutně najevo, že je tady se mnou, mi dával neuvěřitelnou sílu.

Uplynulo pár měsíců.

Zrada a stesk po Lukášovi, zaháněla příprava výbavičky pro miminko. Přátelé vyloučili, že by se měla narodit holčička, a tak dali chlapci i jméno. Začali mu všichni říkat Miky.

Stalo se to tím, že místo těhotenských chutí, jsem měla změnu hudebního žánru.
Trempské písně vyměnil tvrdý rock. Od rána do večera jsem dokola pouštěla singly Mikyho Volka.
Bylo to tak sugestivní, že ani já už jsem nepřipouštěla narození něčeho jiného, než chlapce jménem Miky.

Předpokládané se stalo pravdou.

Nesnášela jsem bolest jakéhokoliv druhu, a tahle si dala opravdu záležet. Žádné hrdinství a ješitnost!
Ječela jsem na celou porodnici jak píchlý tele.
Jekot střídala nevybíravá slova na adresu všech chlapů na světě.

Po dvanácti hodinách utrpení byl na světě.
Tříapůlkilový, blonďatý, modrooký s tvářemi jako broskvičky. Žádné pomačkané, červené mimino, jak mi každý říkal. Nikdy jsem neviděla tak malé miminko, aby bylo tolik podobné svému otci.

Žal a smutek!
I v té nejšťastnější chvíli si tě najde.

Dívám se do té krásné Mikyho tvářičky a z očí mi tečou slzy. Samovolně. Jako kdyby tam byly už dlouho schované a musely ven.

Jedna láska na dvě noci, druhá na jedno léto. Miky navždy.
To bylo konstatování skutečnosti.

Dívám se z okna porodnice, pod kterými postávají tatínci a mávají na své milované. Jen pod mým oknem je prázdno!

„Ale maminko, neplačte, mohla byste mít problém s mlíčkem. Radujte se. Váš Miky se stal okamžitě miláčkem celé porodnice,“ usmívala se sestra a upravovala mi postel.

„Ano, miláčkem to on bude, tatínkovi to taky šlo.“ řekla jsem smutně a slzy se znova roztekly.

„Pošlu pana doktora,“ řekla sestra znepokojivě.

„Ne, ne sestři, nikoho nevolejte. Už je dobře.“

Vzala jsem Mikyho z postýlky a jeho našpulenou pusinku přisunula k prsu. To bylo ono, teď mi bylo dobře.
Nejkrásnější pocit na světě.

Do tváře se mi zase vloudil úsměv. Tak tenhle chlap už u mě zůstane napořád. Krásná myšlenka.

To, že mi ho za dvacet let odvede úplně cizí ženská, mě ani nenapadlo. Proč taky. Na to je spousta času.

pokračování zítra.