Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

„Která kráva zakládala snídaně!?“ řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně?

„Copak? Vy se snad znáte?“ Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl: „Tak tohle, to děvče zničí.“

Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“

„Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz! A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!“ Vztek a slzy se mísily dohromady.

Nechtěla jsem nic slyšet, a už vůbec nic řešit. Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu. Možná naposledy.

U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení. Je dobré udělat z kamaráda manžela?

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí.

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

ZAVEDU VÁS DO ZÁKULISÍ HOSPOD, HOTELŮ A BARŮ. POJĎTE SLEDOVAT PŘÍBĚH MLADIČKÉ LENY, JEJÍ KARIÉRU, LÁSKY, TRAPASY, RADOST I NEŠTĚSTÍ.

„No, víš,“ ujal se slova Jára, „tady se totiž scházejí úplně jiní lidé. Většinou se sem schovávají slavné osobnosti s milenkami, nebo různé celebrity, ale také hodně lidí ze západu."