JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 19 Penzion.

Penzion.
Kapitola 19

Kolegové telefonovali, posílali kytky po taxikářích a porůznu blahopřání.

Hospodský život je jako závazek u oltáře, „v dobrém i ve zlém.“ Teď to bylo vidět nejvíce. Museli se podělit o moji práci, než najdou kvalitní náhradu.
Trochu proklaté povolání pro soukromý život.

Jeden stálý host, který nás každoročně navštěvoval, byl bývalý hoteliér. Nebyl moc sdílný, ale jednou si mě zavolal se slovy:

„Jste moc šikovná, ale pamatujte si, hospoda, to je jed do krve, jak se vám tam jednou dostane, je to navždy. A vám tam ten jed už pěkně koluje.“

Dnes už jasně vím, co tím myslel.

Asi je dobře, že zůstanu s Mikym sama. Kde by se našel tak tolerantní partner, aby respektoval hospodu jako druhou rodinu. Být věčně v práci, brát šichty za nemocné a v neposlední řadě i nějaký ten neplánovaný mejdan?

Do mého přemýšlení o životě, se ozvalo zaklepání. Otevřely se dveře a zrzavá kštice ve dveřích mě jenom přesvědčila o tom, že mé přemýšlení se ubíralo správným směrem.

„Leny, nesu ti peníze,“ říká vedoucí a podává mi obálku.

„Jaké?“ ptám se nechápavě.

„No, přeci ty tvoje výplaty, které jsem ti celou dobu dával do trezoru.“

„Ježíši,“ vyjekla jsem, „já bych si na to ani nevzpomněla.“

„To jsi celá ty. Jo, a taky jsem ti domluvil u tvoji bytné, že ti přidá jednu místnost. Postýlku už tam máš, a Lída ti tam udělala generální úklid.“

„Děkuji,“ špitla jsem a roztekly se mi slzy.

„Nebreč, nemáš proč a koukej mi ukázat toho malého zbojníka. Víš, jakou mi dalo práci, aby mě sem pustili?“ směje se a podává mi kapesník.

„To nic, to hormony,“ směji se přes slzy, a to už sestra přináší Mikyho.

„To je opravdu celý Lukáš. Nezapřel by ho, ani kdyby chtěl.
A vůbec, copak jsi uvedla do rodného listu?“

„No, no…“ začala jsem koktat, „řekla jsem, že nevím.“

„Cože?“ začal se rozčilovat.

„Vždyť se na tebe budou dívat jako na nějakou běhnu.“
Použil výraz, který se mi vůbec nelíbil, ale měl pravdu.

„Už se stalo,“ pane vedoucí, „pár takových sestřiček chodí okolo mě se zvednutým nosem. Ale je to takové opatření, že Miky bude opravdu jenom můj.“

„Chápu to, ale jestli jsi udělala dobře, to nevím. No, teď se tím nezabývej, zítra jdete domů, tak se občas přijeďte ukázat. Ano?“ Dal mi pusu na čelo, dlouze se podíval na malého a dodal:

„A nemysli si, že se nedozvím, co děláte? Pořád budeš pod mým dohledem.“ zasmál se a tiše za sebou zavřel dveře.

Konečně doma.

Návštěva střídala návštěvy. Všichni jak slíbili, tak mi pomáhali a čas běžel.

Miky už začal chodit a bylo ho všude plno. Otce by opravdu nezapřel. Vkradly se mu do očí i ty jeho šibalské jiskřičky. Nic se mu nedalo odmítnout, což jeho tatínkovi tehdy taky ne.

Miky rostl, a mně už začala scházet práce.

Jednou při podvečerním sezením na dvorku u pískoviště, přišel sám velký šéf, zrzavá kštice. Chodil zřídka, a teď byl nějaký zasmušilý. Jedině já jsem mu mohla říkat „šéfe“, kdy se mi zachtělo, aniž by ho to vytáčelo.

„Zdravím, šéfe, co se děje?“ říkám s úsměvem a sleduji jak Miky trhá krabici s autem, které mu přinesl.

„Mám trochu starosti, čekám, že by jsi mi mohla pomoct.“

„Já?“ ptám se vyjeveně.

„Ano, Miky už by mohl do školky, ne?“ zeptal se nejistě.

„Hele šéfe, na rovinu, o co jde? Tyhle okolky nemám ráda, víte to.“

„No, přidali mi na starost ještě jeden hotel, teda spíše penzion a sám to nezvládnu. Potřeboval bych tam spolehlivého zástupce.“

„A to mám být já?“ nevěřícně se ptám.

„Ano, ať jsem to probíral jak chtěl, nikdo jiný mi nevyšel. Jsi jediná, která si poradí v jakékoliv situaci i beze mě. A to je přesně to, co potřebuji.“

„Jo, ale taky to vždycky slavně nedopadlo,“ podotkla jsem.

„To je pryč. Jsi starší, zodpovědnější, věřím ti, dokážeš to.“
Díval se při tom na mě tak sklíčeně, že jsem se nemohla nechat dál prosit.

„Tak jo. Jak si to představujete?“ ptám se a beru do náruče Mikyho, aby si uvědomil jeho přítomnost v mém životě.

„Neboj, myslel jsem na něj. Vedle penzionu jsou jesličky i školka. Budeš dělat samé ranní. Na večery v podniku dohlédnu já, a když to bude nutné pomohou kmotři, ne?“
Jasně. Jára s Lídou se na něj jen třásli. Pro ně by to opravdu problém nebyl.

„Kdy si představujete nástup?“ zeptala jsem se opatrně.

„Do týdne.“ odpověděl a předstíral kolik má práce na pískovišti. Co jiného jsem asi mohla čekat. Vždycky to tak u něj bylo. Zasmála jsem se:

„Víte, že se už docela těším? Zastavím se v týdnu a domluvíme to přesně. Nejdříve si prohlédnu tu školku.“

„Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí, děkuji.“

„Prosím, prosím,“ řekla jsem trochu pichlavě abych ho rozesmála.

„Tak jo, dávejte na sebe pozor,“ a s úsměvem odcházel.

Školka, jesličky, no pohoda. Bylo mi jasné, že tam vedoucí už byl. Co všechno zmůžou peníze, pomyslela jsem si.

„Dobrý den, tak tady máme toho kloučka jako sluníčko,“ přímo zašvitořila ředitelka školky.

„Ano. Jistě.“ odpověděla jsem sebevědomě, překvapená jejím přístupem, ale ne zase tak moc. Nakonec bylo dobře, že tam vedoucí byl.

Jako servírka a samoživitelka, jsem se v naší společnosti pohybovala na dost tenkém ledě.

Ale stejně. Nezačíná to s tou péčí vedoucí přehánět? Co se vlastně stalo s jeho dcerou? Nikdy o ní nemluvil. Věděla jsem jenom, že se jmenuje Eliška a studuje jazyky.

Penzion.
Byl to spíše menší hotel. Měl dvacet pokojů, restauraci, salonek, pochopitelně recepci a deset lidí co by personál. Nikdy jsem nikomu nevládla, a tak se opět dostavoval ten pocit, že to taky nemusím zvládnout.
Jaké bylo mé udivení, když v recepci vidím elegantní Janičku a z placu mi jdou naproti Lída s Járou.

„Nestůj s otevřenou pusou, to vedoucí nás přemluvil, abychom tu byli s tebou, že prý na hotel už si někoho najde“ jako mluvčí prohlásila Janička.

„Tak to zvládneme všechno,“ zajásala jsem a objala je všechny najednou. Stýkali jsme se sice pravidelně, ale v práci, to bylo něco jiného.

„Moc se mi stýskalo,“ už jsem dodávala v slzách, „ale něco mi tu nehraje,“ říkám, a prohlížím si je jednoho po druhém,
„cítím nějakou kulišárnu.“

„No, víš,“ ujal se slova Jára, „tady se totiž scházejí úplně jiní lidé. Většinou se sem schovávají slavné osobnosti s milenkami, nebo různé celebrity, ale také hodně lidí ze západu. Proto tady chtěl vedoucí personál, který umí držet pusu a na nic se neptat.“

„Tak jo, ale mohl mi to říct.“

„A proč? Vždyť víš, že tě vždycky postavil před hotovou věc. Proč by to najednou měnil?“ řekla Lída a společně jsme se zasmáli.
Trochu jsem z toho měla vítr, ale známé tváře po boku mi dávaly naději, že to zvládnu.
Mikymu se v jesličkách líbilo, a to bylo v tuhle chvíli to hlavní.

pokračování zítra.