JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 22. SETKÁNÍ.

Setkání.
Kapitola 22

Začala jsem si připadat jako poradna, ale sama si poradit? To byl vždycky problém.

Večer přišel vedoucí s Eliškou. Oba spokojení a zářící.
Měla jsem radost, když jsem ho viděla spokojeného. Takový šťastný výraz měl naposledy, když viděl poprvé Mikyho.

Vedoucí ji všem představil, a my jsme získali nového člena naší hospodské rodiny.
Co na tom, že místo piva nosila baletní střevíčky.
Její arogance zmizela a stala se z ní fajn holka.

Bylo pár dní před Novým rokem, když přiběhla recepční Janička do kanceláře:

„Leny, Machovi se vracejí. Prý se tady setkají se synem, ale syn bude bydlet u vedoucího na hotelu.“

„Proč tam? Proč ne s rodiči?“ zeptala jsem se.

„Nevím, oni se doma nějak minuli, tak jenom telefonovali. Třeba proto, že je tam vinárna. Taky jsem to moc nepochopila.“

„Hlavně, že se sejdou. Hotel od nás není nějak daleko,“ řekla jsem a hlavou mi problesklo, „to je ale blázinec.“ Sama nad sebou jsem se usmála, a pokračovala dál ve fakturách, neboť konec roku byl na dohled.

Zatímco já jsem se topila ve fakturách, uzávěrce a přípravách oslav Nového roku, začaly se okolo mě dít věci.

Vedoucí na svém hotelu jako obvykle kontroloval večer knihu hostů. Jméno Lukáš Mach, které tam viděl mu bylo silně povědomé. Než stačil cokoliv domyslet, recepční vzrušeně spustila:

„Všiml jste si, že přijel ten Lukáš co chodil s naší Leny? No, ten, Mikyho táta,“ dodává, když vedoucí nechápavě třeští oči.

„No, tak toho si teda podám! Ten má ale drzost! “
Jenom jeho pevně sevřené rty prozrazovaly míru vzteku.

„Já jsem mu neřekla ani slovo,“ bránila se rychle recepční.

„To je v pořádku,“ odpověděl a podle tušení, si to namířil rovnou do vinárny.
Bylo brzy, hosté se teprve scházeli.
Lukáš zrovna usedal za bar, udivený nad jinou barmankou, než očekával. Než se stačil zeptat, vedoucí ho předešel s poklepáním na rameno:

„Tak vás tu vítám, Lukáši,“ řekl ostře a ironicky.

„Dobrý večer, pane vedoucí. Kde je Leny, potřeboval bych s ní mluvit.“vyhrkl Lukáš.

„A nemáš náhodou trochu zpoždění? Nečekala tě dřív?“

„Já vím, trochu se mi to vymklo, ale rád bych ji alespoň viděl.“zaškemral.

„Ale tady už nepracuje,“ důrazně stál vedoucí na svém.

„A kde ji najdu?“

„Ty? Ty nikde!“ rozčílil se až do nepříčetnosti a pokračoval, „víš, že jsi tu nenechal jenom ji? Klidně se oženíš a místo vysvětlení pošleš svatební oznámení.“

„Jak jenom ji?“ zpozorněl Lukáš.
Vedoucí si uvědomil, že řekl něco, co ani nechtěl, spíše neměl.

„Ale, škoda řeči,“ mávl rukou a vztekle odešel. Na schodech celý rozčílený málem vrazil do Elišky.

„Tati, stalo se něco? Jsi úplně bledý.“

„Ale nic děvče, jeden syčák mi hnul žlučí,“ řekl už klidněji a obejmul ji.

„Tati, pojď, dáme si kávu, a pak bych ti chtěla představit svého už skoro exmanžela. Měl by jsi vědět, že jsem ta léta nestrávila s žádným lumpem,“ řekla a usmála se na něj tak, jak to umí jen dcery. Nedalo se odmítnout.

„Dobře, dobře, ale nejdřív dám panáka, myslím, že ho potřebuji.“ Panáka vypil jedním douškem a kávy jenom usrkl. Z nepřítomného pohledu ho Eliška vyrušila:

„Půjdeme tati? Máme sraz tady ve vinárně.“

„Jistě, holčičko,“ řekl a pohladil ji po vlasech. Je to fajn, že je tady, pomyslel si.

Lukáš už neseděl u baru, ale u stolku, který v noci obsazovali karbaníci. Vedoucího polilo horko, když ho Eliška vedla přímo k němu.

„Tati, chtěla bych ti představit Lukáše. Lukáši to je můj otec.“
Oba dva naprázdno polkli. Eliška se nechápavě dívá z jednoho na druhého:

„Copak? Vy se snad znáte?“
Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl:

„Tak tohle, to děvče zničí.“

„Tati, koho to zničí? Proč? Vysvětli nám to, prosím.“

„Ne, omlouvám se, ale nemohu. Nemám právo vám cokoliv vysvětlovat. To musí někdo jiný. Teď mě omluvte, musím si jít odpočinout.“ Když byl pár kroků od stolu, otočil se a řekl:

„Máš pravdu Eliško, není to až takový lump, on jenom nic neví.“ Oba zůstali sedět jako opaření.
Když se Eliška vzpamatovala, uhodila rovnou na Lukáše:

„Nechceš mi náhodou něco říct?“

„Nevěděl jsem, že je to tvůj táta. Tak jako nevíš ty, kdo jsou moji rodiče. Vzpomínáš? Nechtěli jsme se tím zabývat. Samozřejmě, že se známe.
Jezdil jsem na tenhle hotel denně. Chodil jsem tady s barmankou. Pak jsem služebně odjel a zbytek už znáš.“

„Asi ne celý,“ zaječela Eliška hystericky, „to by táta takhle nevyváděl. Tak to vybal celé.“

„Je to jednoduché. Ta barmanka byla jeho miláček, staral se o ni jako o dceru. No, a já ji opustil. Bez vysvětlení. Poslal jsem jenom to naše rádoby vtipné svatební oznámení, kde byla jenom křestní jména, vzpomínáš?“

„Aha. Takže táta ho viděl taky, aniž by věděl, že jde o mě.“ pronesla zamyšleně Eliška.

„Tak nějak,“ řekl Lukáš a zadíval se do prázdna.
Eliška si poručila panáka a rychle se napila:

„Lukáši, jak se ta holka jmenovala?“

„Leny, všichni jí říkali Leny, proč? Eliško, teď to nevyřeším, mám sraz s rodiči. Snad něco vymyslím.“
Vzal si bundu ze židle a zamířil ke dveřím.

„Počkej Lukáši,“ zavolala Eliška, protože jí konečně došlo, jak se věci mají a proč je táta rozčílený.

„Potom, Eliško, potom,“ odpověděl mezi dveřmi a zmizel. Do háje, pomyslela si Eliška, ani nevím, kde má s těmi rodiči sraz. Musím za tátou. Musíme něco vymyslet.
Eliška vyběhla po schodech rovnou do tátovo pokoje. Zaklepala, ale na pozvání nečekala.

„Pojď dál Eliško,“ řekl, aniž by se otočil od okna.

„Čekal jsem, že přijdeš!“

„Tati, vím proč jsi rozzlobený, vím o koho jde. Můžu prosím nějak pomoct?“

„Tak to je to, co nevím.“ řekl vedoucí a prohrábl si vlasy.

„Musí být nějaká možnost. Lukáš se po ní ptá a my se rozvádíme. Neměl by v tom být tak veliký problém.“

„To si jenom myslíš. Leny je hrozně paličatá a hrdá. Nejsem si jistý, že mu odpustí. A navíc je tu Miky, a o tom Lukáš neví.“

pokračování zítra.