JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 15. A je to tu znova!

A je to tu znova.
Kapitola 15

To je provokatér, pomyslela jsem si a pomalu zjišťovala, že ho mám plnou hlavu.
Byly tři hodiny ráno, Lukáš kupodivu střízlivý a hostů už jen pár. Rozhodla jsem se, že zavřu. Zkasírovala jsem poslední hosty, a čekala až dopijí. Lukáš už zase seděl na baru.

„Předpokládám, že na pokoj mě nevezmeš, ale na tu procházku bychom mohli, uvidíme východ slunce. Co ty na to?“ začal znova dorážet.

„To máš pravdu,“ na pokoj tě nevezmu, ale východ slunce? Tak jo, půjdu.“

Pořád jsem cítila ten letmý polibek. Bože, kam se to zase řítím! Noci už byly teplé a ranní, ostrý vzduch přímo zahlcoval plíce, které byly celý den v prostředí kouře.

Lukáš mě vzal za ruku a obejmul. Bylo to příjemné. Rozsvícené náměstí a za ním ještě v pološeru místní park. Sundal si koženou bundu a položil ji přes lavičku.

„Pojď, posadíme se, odsud je krásně vidět na obzor a nohy tě musí bolet,“ řekl skoro šeptem, posadil mě, dal mi nohy na lavičku a hlavu k sobě do klína. Hladil mě po vlasech a líbal na tváře a čelo.

Byl něžný, a krásná slůvka zněla jako rajská hudba. Najednou jsem chtěla, aby tu pusu konečně zavřel a pořádně mě políbil. Ale on ne. Ruce mu sklouzly na boky a dál mě jenom hladil. Přivádělo mě to k šílenství. Cítila jsem, jak se celá třesu.
Ale to už asi bylo moc i na Lukáše. Po prvním vášnivém polibku následoval další a další. Vzájemné hlazení nebralo konce. Nechybělo moc a první milování by se odehrálo v parku na lavičce.

Ranní chodec, který si krátil cestu přes park, mě vrátil opět na zem. To byla rychlost! Asi jsem se zbláznila. Je to tady znova. Vždyť ho znám pár hodin.
„Nenech si zase zlomit srdce,“ varoval mě vnitřní hlas. Problém je v tom, že nevím, jestli ho poslechnu. Alespoň se o to pokusím.

„Lukáši, musím domů. Chci se trochu vyspat, doprovodíš mě?“ Pomalu a nerada se vymaňuji z jeho objetí.

„Jistě, chápu,“ odpověděl, vzal mi hlavu do dlaní a dlouze se mi zadíval do očí.

„Zítra zase přijdu, chceš?“ a pevně mě tisknul k sobě.

„To víš, že chci,“ špitla jsem a poslední silné obětí před hotelem mi začalo znova rozpalovat krev.

„Už prosím běž.“
Jemně jsem ho odstrčila a běžela po schodech na hotel. Ani jsem si neuvědomila, že jdu přes recepci. To bylo něco pro naší recepční Janičku.

„No prosím tě, kde jsi byla? Myslela jsem, že už dávno spíš.“

„Bolela mě hlava, tak jsem se šla projít,“ odpověděla jsem a pokračovala po schodech.
Zakroutila hlavou a dál se neptala.

Svalila jsem se na postel a myšlenky mi běhaly v hlavě maratón. Nic nedávalo smysl. Všechno bylo popletené. Vůbec jsem se nevyznala sama v sobě.
A tak pomalu a zmatená, pociťujíc ještě tu vášeň z jeho obětí, jsem usnula.
Co asi bude zítra? Pozítří? Za měsíc?

Vinárna běžela jak po másle, tržba stoupala a hosté byli fajn. Tržbu jsem díky kuchyni, kterou jsem tam zavedla, zvýšila o padesát procent.
Byla sice dřina mít na jídelníčku neustále čabajky, uherák, uzený losos a kaviár, ale vedoucí to dokázal sehnat, a já prodat.
Vedoucí, jako by mi viděl do hlavy, jednoho dne přišel a řekl:

„Poslouchej, Leny, vedeš si dobře, ale taky už musíš být unavená. Uděláme v neděli zavírací den. To znamená hned zítra, tak si udělej hezký den.“

Zajásala jsem. Bylo toho opravdu už moc. Pomyšlení, že zítra mám volno, mi nalilo novou energii do těla. Hosté se pomalu scházeli a Lukáš nikde. Asi bude lepší, když nepřijde vůbec.

Strach a zmatek, který mi v hlavě kraloval, byl pořád dost silný. Jenomže to horké obětí taky.
Jak z toho se ctí ven? Jo, babo raď.
Z myšlenek mě vytrhla partička karbaníků. Hazard byl sice zakázaný, ale u mě měli v koutku za výklenkem box, kde mohli hrát třeba o auta.

Ať někdo vyhrál, nebo prohrál, já jsem z toho nikdy nevyšla škodná. Z každé výhry šlo nejméně deset procent do takzvané „pinky“, což byl vypulírovaný půllitr.
Někdy byla na stole taková hromada peněz, že by se dal koupit i barák. Někdy se tam i prohrál. Policajti to sice hlídali, ale pokud nebyl malér, přivírali obě oči.
Jenomže dnes přišla úplně jiná sestava.

Pepíček, jak jsme mu říkali, byl takový vůdce těchto partiček. Byl to vysoký, asi čtyřicetiletý prošedivělý elegán. Pravá představa gentlemana.
Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí. Divná sestava.
Z toho nekoukalo nic dobrého.

Pepíček byl i známý šmelinář s obrazy a uměleckými předměty. Nikdy ho nechytili, byl opravdu chytrý, a na všechno si najímal lidi, a to ještě přes třetí osobu. A tak mu policajti nikdy nic nemohli dokázat.
Cítila jsem, že tady půjde o něco podobného, ale co to bude? Nezbývalo než být ostražitá, aby se nic neodehrávalo ve vinárně, ale to snad Pepíček věděl také.

Najednou se ve dveřích objevil uřícený Lukáš.

„Běžím jak o závod, abych byl s tebou,“ chrlil ze sebe, „zdržel jsem se v klubu na fotbale.“

„Dobře, dobře, vždyť nehoří,“ směji se a odstrkuji ho od sebe. Políbil mě alespoň na tvář a sedl si k baru.

„Lukáši, jestli mi chceš pomoci, dívej se občas k tomu stolku za rohem. Kdyby se dělo něco divného, tak mi řekneš, ano?“

„A co divného,“ ptal se nechápavě.

„Neboj, až se to bude dít, poznáš to,“ odpověděla jsem se smíchem. Když jsem se vrátila z placu Lukáš hlásil:

„Ten Němec je na šrot, sotva drží hlavu, za chvíli ti tady usne.“

„A co ostatní?“ chtěla jsem vědět, měla jsem naspěch, protože bylo úplně narváno.

„Ostatní jsou kupodivu střízliví, ale na stole mají láhev whisky, to tady nemáš, kde se tam vzala?“

„Nedělej si s tím starosti, už asi vím, o co jde,“ řekla jsem a šla se k nim podívat.

„Pepíčku, copak kujeme?“ ptám se s úsměvem.

„Dívko našich snů, neboj se, ostudu žádnou neuděláme, znáš mě,“ odpověděl s šibalským mrknutím Pepíček.

„No, právě,“ odpověděla jsem a mrknutí opětovala.

Byl to sice karbaník a zlodějíček, ale byl úžasně chytrý, šarmantní a hlavně alespoň k nám, férový.
Byl tak oblíbený, že by nikoho ani nenapadlo ho prásknout policajtům. Naopak, všichni mu fandili.
Dokonce i někteří policajti.

pokračování zítra.