JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 16 Pepíček a karban.

Pepíček a karban.
Kapitola 16

A bylo to tady.

Děvčata se zvedla od stolu a vycházela z vinárny. Pepíček kontroloval už spícího Němce, culil se na mě a byl v klidu. Začala jsem tušit co se děje.

„Lukáši, chceš něco vidět? Pojď se mnou,“ vzala jsem ho za ruku a táhla ho k zadnímu vchodu z hotelu. Bylo odtud krásně vidět na parkoviště.

„Co je? Co se děje?“ ptá se vyděšeně Lukáš.

„Jenom se dívej, a buď potichu,“ odpověděla jsem a ukázala k mercedesu.

Naše atraktivní děvčata odemykala kufr mercedesu, a tahala z něj podle velikosti, obraz. Hned na to otevřely kufr druhého auta, jehož značku jsem neznala a obraz jednoduše přemístily.

„Nezavoláme policajty?“ šeptal vyděšeně Lukáš.

„Zbláznil ses? A co jim řekneš? Že je v kufru kradený obraz? A to ještě nejspíš z kostela? Okrádají jenom zloděje. Pusť to z hlavy.“
Zatáhla jsem ho zpátky do vinárny.

Děvčata už opět seděla na svých místech. Tohle byla Pepíčkovo klasika.
Obraz takhle prodal alespoň třikrát. Žádný z okradených Němců si nepůjde stěžovat, že mu vzali obraz. Kupodivu Pepíčka nikdo z nich ani nepodezíral. Vždycky jenom nadávali, jak ti komunisti kradou. Byla pravda, že jsme jim to přáli. Stejně sem jezdili jenom levně nakoupit, pobýt s holkami a dobře se najíst.

Blížila se třetí hodina ranní.

„Pepíčku, budeme zavírat,“ volám na něj od baru, protože už tam zůstali sami. Pepíček vstal, přišel k baru a políbil mi s jemným úklonem ruku.

„Leny, přeložíme skopčáka do auta. Tam to dospí.“ Vyndal z náprsní kapsy balíček stokorun, a se slovy díků odcházel.

„On je to opravdu sympaťák,“ prohodil Lukáš, ale tvářil se všelijak.

„Neboj, pokud s ním nebudeš hrát karty, tak tě neokrade. Na to má jiné lidi,“ zasmála jsem se jeho udivenému pohledu.

Pepíček pokračoval na privát hned vedle hotelu, aby to mohl s děvčaty náležitě oslavit. Že se uměli pěkně zřídit, to jsem věděla, proto bylo příjemnější, když to bylo mimo hotel.
Vzpomněla jsem si, že jednou, když se řádně opili, tak usnul na lavičce před vinárnou, kde se stihnul ještě nezřízeně pozvracet. Ráno, když šel okolo vedoucí a začal mu nadávat, tak mávl rukou a řekl:

„To je vaše vina šéfe, to je z toho, jak tady vaříte.“
Takový byl prostě Pepíček.

Byla jsem značně unavená. Sedla jsem si do boxu, dala Lukášovi hlavu do klína, a nechala se vískat ve vlasech.

„Leny, lásko, usínáš, nechceš si jít lehnout?“

„Chtěla bych, moc bych chtěla, doprovodíš mě?“
Podívala jsem se mu pevně do očí a hledala odpověď, která mě zároveň děsila.

„Jasně, že chci,“ ale prosím, chvíli na mě počkej. Vyběhl z vinárny a oči mu zářily. Je to blázen. Co zase vymýšlí? Usmála jsem se a poklidila plac. Za dvacet minut byl zpátky se svým krásným úsměvem.

„Omlouvám se, jenom jsem potřeboval zařídit, aby na mě doma nečekali.“

„Dobře Lukáši, můžeme jít, ale prosím potichu, ať nás neuslyší vedoucí.“

Měla jsem druhý den volno, tak proč toho nevyužít? Když tě nehoní absence spánku, je to balzám. Nahoru jsme šli opravdu jako myšky.
Když jsem chtěla rozsvítit hned za dveřmi, chytil mě za ruku.

„Nerozsvěcuj, prosím,“ zašeptal a vzal mi ruku z vypínače. Otevřel dveře dokořán a já jsem jen s úžasem koukala na svůj pokoj.
Stolek byl celý pokryt malými, krásnými kvítečky, mezi nimi stála láhev sektu, skleničky a krásný svícen mihotavě osvětlující celý pokoj. Kvítka různých barev pokrývala i polštář na posteli.

„Proboha, kde se to tu vzalo?“ ptám se s výrazem dítěte před vánočním stromečkem.

„No, víš, trochu jsem přemluvil recepční Janičku. Ostříhal jí dva květináče a zbytek vyhrabala ze skříně v recepci.
Já jí ty kytky zase koupím, slíbil jsem to. Jo, a ještě tohle,“ došel k poličce s knihami a pustil magnetofon. Krásná muzika skupiny „KTO“ mi tlačila slzičky do očí. Zbožňovala jsem tyhle písně.

„Lukáši, víš o tom, že jsi opravdu cvok?“

„Vím. Zatančíme si?“ Přitiskl mě k sobě a já už byla schopna vnímat jenom jeho objetí a hudbu. Najednou jsme nepotřebovali slova. Jen horké polibky a něžné hlazení. I láhev zůstávala netknutá.
Ale přeci něco bylo špatně.
Byla jsem pořád ještě v pracovních, i když hezkých šatech. Ráda jsem vždycky to zakouřené šatstvo co nejdříve sundala.

„Lukáši, dej si skleničku, já si zatím skočím do sprchy a převléknu se, ano?“

„Jistě,“ pomalu a nerad mě pouštěl z náruče.
Alespoň trochu vychladnu, pomyslela jsem si. Moc jsem ho chtěla, ale byl tak krásně zdrženlivý a já nechtěla být ta aktivní. Jen bůh ví, jak tato noc skončí.

Nestihla jsem ani domyslet, co se bude dít, když jsem ucítila jeho ruce na svých bocích. Pomalu mě otáčel k sobě, líbal, sprcha nám stékala po těle a mně se zatočila hlava. Umáčenou a třesoucí si mě odnášel v náručí do pokoje.

Byla to nejhezčí neděle jakou jsem zažila. Asi bych se měla stydět, ale celou jsme ji strávili v posteli. Jenom hlad nás navečer vyhnal do restaurace.

Dozvěděla jsem se, že pracuje u ministerstva zahraničních věcí někde jako poradce na ambasádě. Víc mi říct nechtěl, nebo nemohl. Nevím.
Jenom mě ubezpečil, že když tady dva až tři měsíce nebude, není to proto, že by mě nechtěl, ale že pracuje. Posmutněla jsem, protože to bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Nevyzvídala jsem i když bych velice ráda. Spoléhala jsem na to, že se časem dozvím víc.

Muselo se to stát.
Přišel den, kdy musel odjet. Zbylo i pár hodin na rozloučení. Ještě dlouho mi v uších znělo:

„Miluji tě, víš to? Moc tě miluji. Mysli na to.“ Dlouho jsem cítila vůni posledního polibku.

pokračování zítra.