JAK SE PIJE ŽIVOT. kapitola 17 Viroza.

Viróza.
Kapitola 17

Bylo mi smutno, ale to už podle mých zkušeností vždycky vyřešila práce.
Vymýšlela jsem nové jídelníčky, zaskakovala přes den v kuchyni a hlavně trápila kuchaře s neustálým řevem mixéru, kde jsem vymýšlela koktejly. Neuvěřitelné! Pár kapek alkoholu, pár ingrediencí, trochu šťávy a smetany.

Povedly se mi úžasné nápoje, ale nepsala jsem si, co jsem tam dávala, a tak byl vždycky každý nápoj jiný. Na baru se pochopitelně místo mixeru používal šejkr, ale na zkoušení byl mixer rychlejší.

„Ládíku,“ požádala jsem kuchaře, „prosím, nemůžeš někam čmárat, co tam dávám? Nemůžu tvořit a zároveň psát!“

„To víš, že jo,“ odpověděl se smíchem a dodal něco o čarodějnicích.

A tak vznikaly nové nápoje pro vinárnu, mně nová náplň práce a vzpomínky na Lukáše se dostavovaly až před spaním.

Zavřela jsem oči a obraz Lukáše s kyticí různobarevných tulipánů, a náruč, ve které mě odnášel ze sprchy, mně s kanoucími slzičkami uspával.

Byl konec léta a Lukáš se ještě neukázal. Bylo to dlouhé čekání. Nevím, jestli to bylo z počínající nervozity, že se Lukáš neozýval, nebo se o mě pokoušela nějaká choroba, ale cítila jsem se hrozně unavená. Občas mě chytaly křeče do žaludku, až na zvracení. Někdy se to i povedlo. Hlavně ráno.

„Leny, dojdi si k doktorovi,“ řekl vedoucí, když mě viděl po ránu zelenou a průsvitnou jako svačinový papír.

„To určitě! S mastičkářema nekamarádím,“ pohrdavě jsem odpověděla a hodila hlavou s tím, že si půjdu ještě na chvíli lehnout.
Jen jsem vylezla na první schod, volá recepční Janička:

„Pojď sem ještě na chvíli.“

„Copak je? Budeš mě také posílat k lékaři?“

„Ale ne,“ řekla, „jen mi ukaž oči.“

„Oči? Co má být s mýma očima?“
Dlouze se mi do nich podívala, usmála se, a jen jako by mimochodem prohodila:

„Být tebou, tak k tomu lékaři zajdu. Dám na to krk, že jsi těhotná.“

Ale ne! Pomyslela jsem si, mávla rukou a zmizela na pokoj. Asi se nám Janička zbláznila.
Sekla jsem sebou na postel, ale červíček v hlavě začal vyrábět své. Co když má pravdu? Vlastně všechno na to ukazuje.
Menstruovala jsem vždycky nepravidelně. Jeden měsíc jo, druhý ne, vždycky bylo nakonec vše v pořádku. Proč by to teď mělo být jinak? Ty příznaky!

Tak jo! Na oběd do restaurace chodí pravidelně místní gynekolog, tak se ho zeptám.
Když jsem si něco umínila, chtěla jsem to hned, nejpozději včera, a tak jsem sešla dolů do restaurace.
Byl čas oběda a doktor už spolehlivě seděl na svém místě. Byl to kulaťoučký doktůrek s bodrým výrazem, který pořád dával najevo, že je šťastný.
S respektem, který mu náleží jsem k němu přistoupila.

„Zdravím, pane doktore, mohu vám chvíli dělat společnost?“

„Jistě, ty můžeš všechno, copak tě trápí?“ řekl s úsměvem a jeho malá očička si mě prohlížela od hlavy k patě.

„Hm, hm, těhotná by jsi mohla být,“ řekl po mém vysvětlení a dodal, „nejlépe by bylo, kdybys šla hned se mnou. Mám tam sice naobjednané pacientky, ale pro tebe si čas udělám. Vidím, jak tě ta nejistota užírá.“

„Děkuji, pane doktore, počkám na vás v recepci,“ řekla jsem, a se studem odcházela do recepce.
Ano, styděla jsem se. Těhotné mají být vdané, a ne jako já. Na hotelu, bez muže, ani nevím kde Lukáš je? Co tomu řekne?

Snad to nebude pravda. Snad jenom zbytečně zmatkuji. Třeba je to opravdu jenom nějaká viróza.
Poliklinika byla šedivá a dveře do ordinace ještě víc.

„Tak co? Pane doktore, jenom nějaká viróza, že ano?“ a lezu ze stolu jako ze žebříku. Hrůza!

„Jistě, děvče moje, ale té viróze jsou tak tři měsíce a je velice živá.“

„Prosím? Co? Co to znamená? Nerozumím?“ koktám vyděšeně. Kouknul na mě přes brejličky a usmál se:

„No, jednoduše, jsi tři měsíce těhotná.“

„Tak vám teda pěkně děkuji,“ a bez pozdravu jsem odcházela z ordinace jako v mátohách. Za sebou jsem jenom zaslechla:

„A co těhotenský průkaz? A tak já ti ho přinesu, až půjdu na oběd.“

Jako ve zlém snu jsem došla na hotel. Hlavu prázdnou a myšlenky rozhozené všemi směry. Když jsem procházela okolo kanceláře vedoucího, slyším jeho hlas:

„Hele mladá, co se děje? Viděl jsem tě odcházet s doktorem?“ Cukla jsem sebou. Co mu mám tak asi říct? Jako vždy mi to ulehčil.

„Že ty jsi opravdu těhotná?“
Vzdala jsem to. Stejně by to ze mě vymámil.

„Ano,“ hlesla jsem skoro neslyšitelně.

„No, moc pěkné, co takhle antikoncepce? To ti nic neříká?“ začal pomalu brunátnět.

„Ale jo, šéfe,“ odevzdaně pokyvuji, „ale není to úplně moje vina. Jako mladá jsem prodělala ošklivé záněty a lékaři prohlásili, že se mám smířit s tím, že děti nikdy mít nebudu.“

„No, nazdar! Tak to aby se ti chytráci teď pustili do výchovy, ne?“ To už řval na celou kancelář. Začala jsem se jeho konstatování situace smát. Začal se smát se mnou, a tím se i trochu zklidnil.

„Co budeš dělat? Kde je vůbec Lukáš?“

„Nevím, nevím, co budu dělat, ani kde je Lukáš,“ řekla jsem už zase sklesle a bylo po smíchu.
Jedno jsem ale věděla určitě. Pokud jsem i přes lékařské prognózy otěhotněla, tak si dítě nechám, ať se děje cokoliv.

Zpráva se po hotelu rozlétla rychlostí blesku.

Někdo mě pomlouval, někdo záviděl a někdo přál. Přesně tak, jak to u těchto situací bývá. Jenom ten Lukáš chyběl, a nebylo kam, mu dát zprávu. Jára s Lídou to už slavili panáčkem a já vodou. Měli velikou radost.
Sami děti mít nemohli, o to víc jsem si jejich přátelství a podpory vážila.

„Neboj, Lukáš se vrátí, a my vám uděláme velikou svatbu,“ řekla Lída a Jára ji doplnil, „a taky půjdeme za kmotry. Budeme hlídat, vozit, všechno co budeš chtít.“
Rozesmáli mě. Cítila jsem, jak se mi dělá dobře, jak se zklidňuji, jak odchází strach a přichází radost.

pokračování zítra.