SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 6

Nechtěl jsem být bez tebe…

kapitola 6

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Nepřipadalo mi to tak. Moje ráno bylo jako když vstávám do džungle ze které není návratu.
Nebýt Petříkovo úsměv a jeho bezstarostné povídání, asi bych ani neměla proč vstávat.

Do obchodu jsem dorazila dříve.
Nevím, jestli mě popoháněla touha Karla aspoň vidět, a nebo strach, že už ho neuvidím. Zmatek v sobě samé, co vlastně cítím, mě ubíjel.

Zvuk skládajících beden mi rozechvěl i konečky prstů.
Zjištění, že nemám vůbec sílu se vzepřít sama sobě mě přivádělo k zoufalství.

„Zdravím šéfová, už jsem tady zase já. Karel má volno. Na můj vkus nějak často,“ hulákal opět onen mrzutý kolega, který ho minule zastupoval.

Celý svět jako by potemněl.
Co jsem vlastně čekala?
Má rodinu a já mu dala jasně najevo, že je konec.
Tak proč se divím, že se mě tak lehce vzdal?
Do háje, vždyť jsem to po něm chtěla.

Den nestál za nic. Bylo hrozně těžké se se vším smířit.
Přesto všechno jsem pořád čekala na řvoucí motor.

Nedočkala jsem se.

Každý den byl horší a horší.
Karla pořád střídal kolega, až mi to začalo být divné.
Intuice mi říkala, že se něco děje, ale co?
Nedalo mi to!
Nebyl zase takový problém, zjistit jeho adresu.
Musím se tam podívat, alespoň okolo bydliště. Snad se něco dozvím.


Přemluvila jsem souseda, aby mě odvezl a zároveň se na něj zeptal přímo u něj doma. Já jsem tu odvahu neměla, a ani by se to nehodilo.

Když jsme přijeli před panelák, kde bydlel, zjistili jsme vchod a zaparkovali o kousek dál.

Zůstala jsem v autě a soused vyrazil na průzkum.
Když vešel do vchodu, nedalo mi to a šla jsem za ním.

Stoupla jsem si ke schránkám a čekala, jestli něco zaslechnu.
Bydleli v prvním patře, takže ta možnost něco zaslechnout tu byla.
Slyším souseda jak říká:

„Dobrý den, potřeboval bych mluvit s Karlem, je doma?“

„Je doma, ale spí! Ten syčák si kvůli nějaký káče podřezal žíly! Tak si teď líže rány,“ vztekle začala ječet na celý panelák.

„Dobře, paní tak ho nerušte, najdu si ho jindy,“ prohlásil soused a mizel po schodech dolů.
Bouchnutí dveřmi zaznělo celým panelákem.
Před vchodem jsem se připojila k sousedovi a beze slova jsme se pomalu šourali k autu.

„Potřebuji pořádného panáka, zastavíš mi někde
u hospody?“ zažadonila jsem a soused rád vyhověl. Věděl, že jsem všechno slyšela a nebylo co k tomu dodat.

U nejbližší restaurace jsme zastavili.
Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace a dovnitř přímo vletěl Karel.
Když mě uviděl, rozběhl se ke mně.

„Tami, lásko moje, já jsem věděl, že mě nenecháš. Že si pro mě přijdeš. Vždyť to přeci nemůže jen tak skončit? Že ne? Prosím. Zůstaneme už spolu, ano?“

Zůstali jsme stát v objetí. Slzy mi stékaly po tváři a já se nechtěla od něj za nic na světě odloučit, ale věděla jsem, že budu muset.
Lidi už se po nás otáčeli. Celá restaurace si špitala a my jsme pořád stáli v objetí jako sochy.
Nakonec jsme se přeci jen posadili.

„Kájo, já si všechno musím rozmyslet, dej mi čas, hlavně mi slib, že už nikdy takovou hloupost neuděláš,“ povídám a beru jeho ruce do svých.

Hladím jeho zavázaná zápěstí a pokračuji,
„jak jsi mi něco takového mohl udělat?“

„Nechtěl jsem bez tebe být. Všechno pro mě ztratilo smysl,“odpověděl a v jeho očích byl smutek.
Rozesmáté oči byly tytam.

Najednou se ve dveřích objevila jeho maminka. Krásná elegantní paní. Nevím proč, ale nepřekvapilo mě to.
Kája ji neviděl, seděl zády ke dveřím.

Zvedla jsem se a šla k ní. Stála jsem vzpřímená,
s pohledem směřujícím jí přímo do očí.

„Omlouvám se, že jsem nedodržela slib. Bála jsem se o něj. A jak vidíte, tak právem.
Vím, že chcete pro něj jenom to, aby byl šťastný, ale je tohle to pravé?“
Říkala jsem to klidně a bez emocí.
Ta žena mi dávala zvláštní sílu, kterou jsem neuměla vysvětlit.
Podívala se dlouze na Karla, pak zase na mě a povídá,

„milá Tami, v konečné fázi života vypadá štěstí úplně jinak. Vím, že se vám to teď nezdá, ale rodina jeho ženy ho sedře z kůže.
Myslíte, že z takového štěstí se dá žít?
Věřte mi, že dá, ale jenom chvíli.
Budou vás pronásledovat tak dlouho, až se jim povede z vás udělat ty nejhorší nepřátelé. Ale jak už jsem řekla, je to na vás.“

Pohladila mě opět po vlasech, ještě jednou se dlouze podívala na Karla, který zkoprněle seděl, a s grácií odešla.
Vypadalo to, jako když jí začíná docházet, že by radši viděla svého syna v bídě a šťastného, než bohatého, ale zoufalého.
Ale ani ona už teď nemohla nic dělat.
Bylo to jako rozjetý vlak.

Soused už začínal být nervózní, a tak jsem se snažila najít nějaké rychlé a hlavně alespoň trochu normální řešení.
Být pokud možno neustále nohama na zemi, byla jedna z mých velikých předností, i když bolestivých.

„Kájo, musím, domů, Petřík na mě čeká. Prosím, uzdrav se a potom vymyslíme, co dál, ano?“
Nic jiného mě v ten moment nenapadlo. Chtěla jsem jen získat čas.
Zvedla jsem se od stolu, když tu Karel vyhrkl:

„Pojedu s tebou, prosím, dovol mi to.“

„Ne, Kájo, nejdříve se uzdrav a vypořádej se s věcmi, s kterými se musíš vypořádat. Zhroutila by se nám láska jak domeček z karet. Pochop to, prosím,“ povídám tiše, ale důrazně.

„Jistě, chápu to,“ odpověděl a oči se mu zaleskly. Byla v nich najednou bolest, strach a utrpení.

Já jsem se necítila o nic lépe. Bylo mi zoufale těžko a jen s námahou jsem udržela slzy.
Doprovodil mě k autu a stál na místě až do té chvíle, než jsme zmizeli za první zatáčkou.

„Držela jsi se dobře, až mě to udivuje,“ poprvé promluvil soused, a tím jako kdyby uvolnil stavidla.

Sebeovládání bylo pryč. Začala jsem usedavě plakat a nešlo přestat. Co si jen počnu? Jen myšlenky na Petříka mě začaly trochu zklidňovat.

pokračování zítra.