SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 5

Překvapení

kapitola 5

Ukradené večerní chvilky v autě a víkendy u Haničky.
To bylo moje štěstí, i když jsem si přála víc a víc, nikdy od Káji neodejít.
S Petříkem si rozuměli a s Hančinými děvčátky taky. Lumpárna následovala lumpárnu.
Bylo vidět, že jako táta by neměl chybu. Ne jenom děti, ale i my jsme byli díky Kájovi věčně rozesmáté.

V té spokojenosti a štěstí jsem si vůbec neuvědomovala, že o něm vlastně vůbec nic nevím.
Na nic jsem se neptala. Snad ze strachu, abych se nedozvěděla něco, co by bolelo. Čekala jsem, až o sobě začne mluvit sám.

Díky mému pracovnímu postavení, a i trochu známostem, se povedlo, že jsem dostala podnikový byt.
I když to bylo vedle paneláku kde bydlel Otta, byl to jiný svět. Nikdo mě nekontroloval, nehlídal minuty kdy se vracím z práce, z jeslí, z nákupu, prostě zmizel stres.

Otta to nesl velice špatně, ale díky jeho ješitnosti a napoleonskému komplexu si nedovolil dělat scény na veřejnosti. Dokonce přistoupil na to, že budeme dělat před lidmi, že je to naše dohoda.

Skutečnost byla ovšem jiná. Prosil, plakal a vyhrožoval.
Bála jsem se. Věděla jsem, že umí uhodit, a to už ve mně zůstalo. A tak jsem při každé takové hádce stála vždycky velice blízko u dveří.
Nakonec bylo vše odstěhováno.

Jedna rozkládací válenda,dvě židle a stolek tvořilo celé naše zařízení. Musela jsem začít znova.

Bylo to moc těžké, ale Kája mi hrozně pomáhal. Ne tím, že by mi něco kupoval, ale svojí rozesmátou přítomností.
I když jsem byla zamilovaná k zbláznění, nechtěla jsem být už na nikom závislá.
Chtěla jsem, aby Petřík měl všechno jenom své
a naše a nikdo už by nám nemohl nic vzít.

Vzala jsem si dost velikou půjčku. Můj podnikový ředitel mi dělal ručitele. Aby mi mohli vůbec něco půjčit, musel to být člověk s vysokým příjmem, a tak jsem si uvědomila, že má obětavost a pracovní nasazení v podniku se vyplatila.

Po dvou krušných letech s Ottou, kdy jsem byla přesvědčená, že milování je za trest, že hezké chvíle jsou jenom ve filmech jsem zjistila, že vracet se domů, připravovat večeři a uklízet může být i příjemné.
Najednou byl svět bez chyb a štěstí bylo na každém kroku.

Až jednou!
Vycházím z bytu. Hned u schodů potkávám starší paní.
Zaskočilo mě to. Ačkoliv jsem znala každého kdo bydlel v okolí, tak tahle paní mezi ně nepatřila.
Byla upravená, oblečená jak z módního časopisu, elegantní.
Výraz v tváři byl příjemný a inteligentní.

„Dobrý den, hledáte někoho?“ oslovila jsem ji.

„Ano. Asi vás, pokud jste Tami.“ odpověděla a zkoumavě se na mě podívala.

„To jsem. Co pro vás mohu udělat? A odkud mě znáte?“
vychrlila jsem ze sebe.

„Jsem Karlovo matka. Pozvete mě dál?“ řekla jen tak, jako by mimochodem.

Polkla jsem, zrudla, cítila jsem jak hořím a hlavou mi blesklo, bože, ta je elegantní a příjemná.
Nic víc mě v ten moment nenapadlo. Ženská intuice se vytratila. Překvapení bylo příliš veliké. A mělo být bohužel, ještě vetší.Vešla do bytu a pátravě se rozhlédla.

Když jsem se vzpamatovala, představila jsem se
a nabídla jí židli, kávu, čaj, limonádu, prostě jsem mlela pátý přes devátý, abych se prokecala k normálnímu stavu.

Najednou mi to dochází. Něco se stalo? Co asi chce? Je to špatně, nebo dobře?

„Paní Tami, vy máte mého syna asi ráda, že ano?“
Ptá se a sama si odpovídá:

„Vím to, poznám na něm, když se něco děje a musím přiznat, že jenom září. Už jsem ho dlouho neviděla tak šťastného.“

„To jsem ráda,“špitla jsem a čekala, co bude dál.

„Předpokládám, že o něm víte vše,“zeptala se a její pohled mě přímo provrtával.

„Abych pravdu řekla,“odpovídám,
„tak jediné co vím, je to, že ho mám moc ráda a je mi s ním dobře.“

„Jak jsem vyrozuměla, jste se synkem sama,“ konstatuje a já pořád čekám, co bude následovat.

„Posaďte se sem, ke mně, musíme si velice vážně promluvit.
Podle mého odhadu jste velice rozumná dívka, a tak předpokládám, že mě správně pochopíte.“

„Budu se snažit,“ odpověděla jsem, a už jsem začala být nervózní.
Dlouhý úvod nic dobrého nezvěstoval.
Nabídla mi cigaretu, zapálila krásným, elegantním zapalovačem a když zřejmě usoudila, že jsem dost v klidu, řekla:

„Karel je ženatý. Má čtyřletou holčičku a manželku v pátém měsíci těhotenství. Věděla jste to?“

„Ne, nevěděla,“ špitla jsem, protože hlas větší sílu neměl.
Řítil se na mě celý svět, před očima se mi zatmívalo a slzy se roztekly bez jediného vzlyku.

„Ona,“ elegantní paní si přisedla ke mně, vyndala kapesník a beze slova mi začala stírat slzy.
Nechala jsem ji. Nebyla jsem schopna jakéhokoliv odporu. Ochably mi snad i všechny svaly. Nemohla jsem se zvednout, ani promluvit, ani křičet.
Připadalo mi, že upadám do nějakého bezvědomí.
Že jsem jenom ve zlém snu.

Najednou se zvedla, zamířila do kuchyně a vrátila se s lahví koňaku, kterou jsem tam měla pro zvláštní příležitosti.
A tahle příležitost opravdu zvláštní byla.
Nalila pořádnou sklenku sobě i mně se slovy:

„Pojďte, napijeme se, potřebujeme to obě. A prosím na ex. Jinak to nepomůže.“
Nemusela to ani říkat. Kopla jsem to do sebe, zalapala trochu po dechu a nastavila sklenku na další dolití.
Nalila ještě jednu a láhev vrátila do lednice.

„Víte alkohol to nevyřeší, to musíte vy, ale trochu to uklidní,“ řekla a pohladila mě.

„Bože, proč já?“ to bylo jediné, co jsem byla schopna říct.

„Pokud se vám udělalo alespoň trochu lépe, chtěla bych vám vysvětlit, proč jsem tady zrovna já. Co říkáte, mohu?“

„Jistě,“ odpovídám, protože není na světě vysvětlení, které by mou bolest zmírnilo.
A začala:

„Víte, Karlovo manželství neklape, to já vím. I přesto, že jsou tam děti, a to si ještě nejsem jistá, jestli to budoucí vnouče je vůbec jeho.
Vychovávala jsem ho sama s dalšími čtyřmi sourozenci. Byli malé, když jim otec umřel a já jsem jim obětovala vše, co jen matka může. Pouze Karlovi se povedlo oženit se do bohaté rodiny. Mají veliké hospodářství a jedinou dceru. Jako matka určitě chápete, že si přeji, aby se měl lépe než já, když jsme tloukli bídu.
Vím, že těžko mohu dát příkazem kdo s kým bude, ale mohu vás jen požádat.
Jste žena a matka. Zkuste mě pochopit. Nechte ho jít. On si časem zvykne, jeho manželství se ustálí a vy taky určitě nezůstanete sama. Pokud ho máte opravdu ráda, myslete na jeho dobro.
Nemusím vám říkat, že nikdo neví, že jsem tady. Bylo by dobré, kdyby to tak i zůstalo.
Teď už je to jenom na vás.“

Ukončila svůj věcný monolog a já nebyla schopna ani slova. Taky na odpověď nečekala. Pohladila mě po vlasech, a řekla,

„nevstávejte, trefím sama.“

Nechala mě tam rozpolcenou, plačící a zoufalou.
Proč mi nic neřekl? Proč se všechno spiklo proti mně? Co mám dělat? A co hlavně nedělat!


Cítila jsem, že této dámě budu muset vyhovět. Že budu muset nechat jejího syna svému osudu.
Ale jak to udělat, to ještě nevím.

Už jsem nemohla ani plakat. Jenom jsem cítila, jak mě vzpomínky na rozesmáté chvíle s Karlem trhají na kousky.
Hlava nebrala, co říkal rozum a celkový stav odpovídal obrovské vlně tříštící se o skály.

Neúnavně zvonící domovní zvonek mě probral. Sousedka mi vedla domů Petříka, který s rozzářenýma očima křičel:

„Maminko, mamí, pojedeme se strejdou na kolotoč?“

Do vesnice vedle nás přijel kolotoč.
Pomalu mi docházelo, že bude problém. Petřík si na Karla zvykl, a já neznala odpovědi.
Vzala jsem ho do náruče a se slovy:

„Pojď napustíme vanu,“ snažila jsem se odvést hovor jinam.

Povedlo se. Petříka jsem uložila, požádala sousedku o hlídání a čekala až přijede Karel.

Co mu vlastně řeknu? Jak mu to řeknu? Tyhle otázky ve mně budily nepředstavitelnou nechuť se s ním vůbec setkat.
Zvládnu to?
Ať mu jeho žena provedla cokoliv, neměl by se řešit problém tímto způsobem. Je to jeho vina, nebo její? Nebo jsme se my setkali jako dvě opuštěné duše v nesprávný čas?

Otázky mě pronásledovaly jedna za druhou, ale ani na jednu jsem neznala odpověď.

Hluk řvoucího motoru mé myšlenky přerušil.
Bylo to tady!
Když jsem přicházela k autu, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a srdce vyskočí z těla.
Musela jsem nabrat všechny síly, které ve mně zbyly.

Jeho úsměv a polibek mě odzbrojily a měla jsem chuť to nechat na jindy. Ale než jsme dojeli kousek za město věděla jsem, že když to neudělám dnes, jindy už nebudu mít sílu vůbec.

„Kájo, byla za mnou tvoje matka,“ povídám tiše, doufajíc snad, že mě neuslyší.

„Moje máma? Co prosím tě chtěla? Nechápu to? Jak tě našla?“ Chrlil na mě otázky, které nebraly konce.

„Poslouchej mě,“ zarazila jsem ho a pokračovala,
„nevím, proč jsi mi všechno neřekl sám, třeba by jsme nějaké řešení našli. Teď zbývá jenom jediné. Ty se vrátíš domů, necháme si hezké vzpomínky
a každý se s tím vypořádáme jak to jen půjde.“

Musela jsem se nadechnout, abych mohla vůbec pokračovat. Karel jenom zíral a jeho modré oči se začaly zalévat slzami.

„Prosím ne, to nemůžeš, vše ti vysvětlím.“
Snažil se vysvětlovat, ale přikryla jsem mu ústa dlaní a řekla:

„Mám tě ráda, nic nevysvětluj. Prostě se to stalo, ale tvé děti jsou přednější. Odvez mě prosím domů.“

Znal už mě dobře, věděl, že v tuhle chvíli se mnou žádná řeč nebude.

Políbil mě, nastartoval a rozjel se takovou rychlostí, až jsem dostala strach. Bezpečně zaparkoval před vchodem a jenom jeho vlhké oči prozrazovaly, že nic není v pořádku.

Vystoupila jsem a bez otáčení jsem šla ke schodům. Věděla jsem, že když se otočím, bude zle s námi oběma.

Rozburácel se motor. Ve mně se zatajil dech, roztekly se mi slzy proudem, podlomily se mi nohy a vrávorajíc a vzlykajíc jsem usedla na schody.

Co teď jenom budu dělat? Jak se s tím srovnám? A srovnám se vůbec?

Teď to na mě všechno dolehlo. Teď jsem si teprve uvědomila, co se stalo. Teď se dostavila ta krutá realita.
Jeden jediný den a láska byla v pekle. Nebo snad je ještě něco horšího?

pokračování zítra.