SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ.II kapitola 4

Co teď? Co říct?

kapitola 4

Přítelkyně Hanička, která se setkala s tím samým problémem jako já, je dnes se třemi krásnými děvčátky na vesnici, která má dle mého úsudku asi patnáct čísel i s hrobama.
Je to vesnička padesát kilometrů od nás, má tam baráček od nějakého výrobního družstva a je tam šťastná.

Ne, že bych chtěla zmizet na vesnici,
ale strávit tam víkend, byl docela dobrý nápad.
Ráno jsem sbalila pár věcí pro sebe a pro Petříka, abych mohla hned z práce odjet.

Tím, že na víkend beze slova odjedu, by Ottovi mělo dojít. Že na to, jestli mě pustí, nebo ne, se ptát nebudu!
Byla jsem pevně rozhodnutá tento vztah ukončit.

K mému překvapení a zklamání ráno Karel nepřijel.
Střídal ho kolega.
Nic neříkal, byl to starý mrzout a já se ptát nechtěla.

Petříka mi vyzvedla sousedka a přivedla do obchodu.
Odtud to byl jen kousek na nádraží.
Petřík si hrál s bednami od mléka na vláček a já se chystala pomalu zavřít obchod.
Když už jsem brala klíče do ruky, že zavřu, slyším ten známý zvuk motoru. Srdíčko se mi rozbušilo a ruce rozklepaly. Bála jsem se otočit. Co když to není on?

„Tami, to je dobře, že jsem tě zastihl. Dali mi dnes volno, už jsem se bál, že tě neuvidím.“
Ozvalo se mi za zády a já měla slzy v očích štěstím.

„Jsem ráda, že tě vidím, ale my teď s Petříkem spěcháme,“řekla jsem a nechala se objímat až jsem ztrácela dech.

„Jé je, to je krásný kluk, jak se jmenuješ?“
Sehnul se k Petříkovi s úsměvem, vzal ho do náruče a vyhodil do vzduchu tak jak to mají děti rádi.

Petřík se začal téměř okamžitě smát a vypadalo to, jako když se znají léta.
Byl na ně hezký pohled, až mě zabolelo u srdce. Najednou jsem si hrozně přála, aby mohl jet s námi.
Najednou se Karel zarazil:

„Proč je Petřík tady? Jak to, že není v jeslích? Je snad nemocný?“

„Zadrž s těma otázkami, nic mu není,“ odpovídám a směji se jeho starostlivosti.

„Víš, Karle odjíždíme na víkend. Musím si vyřešit své problémy a to doma nedokážu a za chvíli nám jede vlak.“
Karel se sehnul k Petříkovi a povídá mu:

„Tak co, Péťo, co myslíš, vezme mě maminka s sebou?“
Vzal ho opět do náruče a otočil se ke mně rovnou s prosbou:

„Tami, mám volno, můžu být celý víkend s vámi, vem mě s sebou.“

Jeho úsměv a modré, šibalské oči mě jenom ujistily, že jsem na to čekala. Čekala jsem na to, až se nabídne sám a on to udělal. Snad jsem udělala dobře, když jsem kývla.
Navíc cesta autem je pohodlnější.
Cesta byla plná smíchu a zpívánek. Šťastnější jsem v danou chvíli ani být nemohla.

Když jsme s řvoucím motorem zastavili u Haničky před barákem, vyběhly děti a volaly:

„Maminko, maminko teta přijela.“
Hanička vyběhla před dům a jenom zakroutila hlavou:

„To se mi jen zdá, jsem moc ráda, že jsi tady.“

Předpokládala, že mě jenom někdo přivez, ale když jsem ji pošeptala, že je to trochu jinak, nepřekvapilo jí to.

Znala můj vztah s Ottou a řekla:

„Tami, vždyť jsem ti říkala, že je to jen otázka času, než skončíš jako já.“
Přišlo jí to k smíchu. Byla vždycky takový smíšek a já se najednou začala cítit jak v sedmém nebi. Měla jsem okolo sebe klid, smích a byla jsem nadmíru šťastná.

Teď už mi jenom scházelo být alespoň na chvíli s Karlem sama.
Hanička, jako vždy pochopila. Byla úžasná.

„Děti, přijela pojízdná prodejna. Jdeme pro zmrzlinu a nakoupíme,“zavolala na děti, mrkla na mě, popadly nákupní tašky a nechaly nás o samotě.

Bylo to jako když se urvou stavidla.
Objetí, hlazení a polibky nebraly konce. Nemuseli jsme promluvit ani slovo, všechno jako kdyby znalo svůj čas.
Najednou jsem si uvědomovala, že víkend bude náročný. Začala tady fungovat zvláštní přitažlivost.
Nemohly jsme okolo sebe projít, abychom se nepolíbili, nebo neobjali.

Vůbec jsem tenhle stav neznala. Bylo to něco nového.
Něco, co jsem si myslela, že je jenom ve filmech.

Večer jsme seděli u ohně, opékali špekáčky a popíjeli víno.
Po dlouhé době v klidu a pohodě. Byla jsem šťastná a plná touhy.
Blížila se chvíle jít spát.
Hanička uložila všechny děti do pokojíku a nám připravila pokoj pro hosty.

Šla jsem se osprchovat a čím dál tím víc, jsem dostávala strach, trému a srdce opět až v krku.
Tenhle stav jsem naposledy cítila s Pavlem, jen tak se mi mihlo hlavou.

Nemohla jsem najít odvahu z té koupelny vůbec vyjít.
Přijde naše první společná noc a naše první milování.
Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Vše bylo, jak má být.
Bleděmodrá košilka s výstřihem, lemovaná bílou kraječkou dělala krásný kontrast s tmavými vlasy.

Vejdu do pokoje a zírám. Na stolku svíčky a uprostřed stolu obrovská hromada sena ze seníku, která vypadala jako čapí hnízdo.
Je blázen? Chce to tady snad podpálit? Pokoj byl dost veliký osvětlený pouze světlem svíček, když se najednou ozvalo:

„Pojď dál ty moje hvězdičko, v seně máš moje srdíčko.“
Usmála jsem se. Je to ale komik. Kdepak je asi schovaný?

Pomalu se blížím ke stolu, uprostřed toho sena leží krásný, veliký leknín a uprostřed květu je rudé srdce z obyčejné bižuterie.
Polkla jsem, zatajil se mi dech a hlavou mi blesklo: „Blbá večeře, ale krásná.“
Co teď? Co říct? Jak se zachovat? V hlavě to bylo jako blesková smršť, která neměla žádný hromosvod.

Najednou se otevírá okno, otáčím se ke dveřím jestli není průvan a při pohledu zpátky jsem propukla v smích, který jsem si pamatovala snad jenom z dětství.

Celé okno zakryla kvetoucí, voňavá, veliká větev jasmínu a uprostřed přímo narvaná Karlovo hlava, která říkala:

„Prosím jasmínová paní, pusťte mě k ní.“
Rozesmátý s jiskřivýma očima skočil do pokoje, obejmul mě a povídá:

„Tami, lásko, už je ti lépe? Chtěl bych, abys na vše zlé zapomněla. Moc tě miluji a zůstane to tak. Věř mi. Jé, už vidím jak se ti začínají smát oči…“
Kdybych ho polibkem nezastavila, povídal by ještě teď.

Neměla jsem odpovědi, jenom mě zaplavilo štěstí.

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.
Ano! Přesně takhle vypadalo naše první milování.
A bylo k zešílení.

Už jsem v životě něco zažila, ale takhle jsem si to nikdy neuměla ani představit.
Nevím, co se dělo se mnou nebo s chemii v mém těle, ale jedno bylo jasné.
Bylo to celou noc a když byla chvilka i přes den a další noc, a další…
Nebýt chvilek hladu a žízně, nevím jak by to dopadlo. Umřeli by jsme hlady a dehydrovaní.

Naším heslem se stalo:
„Už nikdy bez sebe!“

pokračování zítra.