SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 3

Ukradené chvilky.

kapitola 3

Potichu jsem odemkla a čekala na křik a zlostné nadávání, kde že jsem to, a s kým zase byla.
Jenomže Otta pořád seděl u televize a ani nehlesl.
Nevím, co se dělo, ale já zamířila do koupelny pod studenou sprchu a rovnou k Petříkovi do pokojíku.
Najednou se prudce otevřely dveře a Otta povídá,

„Tami, ty už do ložnice nepůjdeš? Vždyť jsem se omluvil a snažím se změnit, vždyť vidíš, že ani nevyvádím. A to jsi byla pryč přes hodinu.“

A je to tady, blesklo mi hlavou. Teď přijde přemlouvání.
Ale já nemůžu. Ta facka bylo to poslední, co mohl udělat i kdyby žádný Karel nebyl.

„Ne Otto, do ložnice se už asi nevrátím,“ řekla jsem dost stroze, aby ho přešla chuť mě přemlouvat.

Nepřemlouval. Věděl, že jsem paličatá a teď navíc uražená. Tušil správně, že teď by bylo veškeré naléhání zbytečné.
Usínala jsem vedle Petříka a před sebou jsem měla pořád ty hluboké modré oči.
K spánku mě provázel z dálky znějící hlas: „Bude líp.“

Ráno jako každé jiné. Petříka do jeslí a já do práce. Otta už byl pryč a tak mi bylo po ránu i do zpěvu. Připadala jsem si jak puberťák. Nemohla jsem se dočkat až budu v práci.

Čím víc jsem se blížila k obchodu, tím víc jsem byla v rozpacích. Jak se asi bude chovat? Znamenal ten včerejšek vůbec něco?

Z dálky vidím, že modrá Avie je už před obchodem.
Srdíčko se mi rozběhlo jak splašený kůň. Nejradši bych se rozběhla a skočila mu přímo do náruče.
Karel vystoupil z auta a volal:

„No pani vedoucí, kde to vázne, už na vás čekám půl hodiny.“
se smíchem vyndaval bedny z auta a nosil je k obchodu.

„Dělám co mohu,“ odpovídám a smích už se mnou lomcuje také. Jeho smích je hrozně nakažlivý.
Jen jsem odemkla a postavila vodu na kafe, přistoupil ke mně ze zadu a políbil mě na krk.

„Jsem do tebe blázen, víš to?“ vypadlo z něj jedním dechem.

„Vím Kájo, jsem na tom stejně a nevím co s tím,“ otáčím se k němu a pískající konvice je nám úplně lhostejná.

Netušila jsem, co mě to vlastně ještě čeká. To, co jsem prožívala v každý moment s ním, bylo jako když vypukne požár, který nejde uhasit.
Těch pár polibků a pohlazení, to byl pro mě lék na celý den.

Když odjel, došlo mi, že se ani nezmínil, jestli přijede, jestli ho ještě dneska uvidím. Neuměla jsem si představit, že budu zase čekat až do rána.
Bylo to silnější, než já.

Když přišla chvíle, kdy mám zavírat obchod, pořád jsem čekala, jestli neuslyším auto.
Nepřijel.

Co jsem vlastně mohla čekat. Bylo to moc rychlé, než aby to byla pravda. Asi jen poblouznění a konec. Ale i tak těch pár chvil stálo za to, že je život taky o něčem jiném, než o mrňavým žárlivci.

Přišla jsem domů a vše bylo jako vždy. Po večeři jsem dala Petříka spát a šla na balkon. Bylo to mé oblíbené místo. Nikdo mě tam nerušil.
Otta nedotíral, jen mě pořád nějak divně pozoroval.

Když už jsem odcházela z balkonu, slyším auto. Zkoprněla jsem. Věděla jsem, že je to Karel, ale jak se dostat ven.
A přišel nápad. Rychle jsem schovala všechny cigarety a znechuceně jsem řekla:

„Zase jsem zapomněla koupit cigarety, skočím naproti k sousedce.“

A než stačil Otta odpovědět, hodila jsem na sebe svetřík a vyběhla ven.
Byl za tou samou zatáčkou jako včera.

Jeho náruč a slůvka: „Buď jen mojí,“ mě přiváděla k nepříčetnosti.

Ty ukradené chvilky v autě se nedaly přežít bez toho, aby nám pomalu nezačalo být těsno jak na těle, tak na duši. Oba jsme cítili, že potřebujeme víc prostoru, jinak se touhou udusíme.
Opět ukradená hodinka.
Co bude doma? Vydrží Otta pořád hrát shovívavého, a nebo konečně vybuchne.

Zase potichu odemykám. Otta je pořád u televize a volá:

„Tak co, měla cigarety?“
Kristepane, já na cigarety úplně zapomněla. Co teď?
A najednou ze mě vypadlo:

„Ne neměla, tak jsem vykouřila pár cigaret u ní.“

Reakce žádná!
Jenom přišel za mnou do kuchyně, vzal mi hlavu do dlaní, dívá se na mě a já cítím jak hořím.

„Tak moje milá, ta tvoje sousedka byla totiž tady, taky ji došly cigarety, tak kde jsi teda byla?“
Pustil mi hlavu a viděla jsem jak brunátní.
Ztuhla jsem jak dobře udělaná huspenina a taky jsem se tak třásla. Už to horší být nemohlo.

Rozhodla jsem se s pravdou ven, ať se už děje co chce, ale přesto jsem byla opatrná.

„Víš, Otto, já už s tebou být nechci, proto chodím každý večer ven se projít. Dávám si dohromady myšlenky a to v tvé přítomnosti dost dobře nejde.“

„Tak dámě se zachtělo odejít kvůli jedné facce? To snad přeháníš! Nikam tě nepustím! Ještě jednou odejdeš a nebude ta facka jenom jedna!“
A to už řval na celý panelák.

Bála jsem se, a tak jsem utekla k Petříkovi do pokojíku. Věděla jsem, že tam si nic nedovolí. Alespoň doufám.

Zamkla jsem se a ještě chvíli poslouchala, jak vyhrožuje. Bylo zle. Teď už jsem musela něco vymyslet, abych se dostala z jeho blízkosti pokud možno bezbolestně.

Zítra bude pátek, a tak jsem se rozhodla, že víkend musím strávit mimo domov, aby se zklidnil, než na něco přijdu.

Ráno jsem opět počkala až odejde do práce a pak jsem vylezla s Petříkem z pokojíku.
Petřík byl bezpečně v jeslích a Karel už čekal u obchodu.

„Copak lásko, jseš smutná, stalo se něco?

A tak jsem mu vyprávěla včerejší fiasko. Jenom o mém plánu někam na víkend zmizet, jsem mu neřekla.
Byl to jenom můj problém a vyřešit ho tedy musím sama.

pokračování zítra.