Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

„Která kráva zakládala snídaně!?“ řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně?

Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace.

„Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?“chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.

„Copak? Vy se snad znáte?“ Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl: „Tak tohle, to děvče zničí.“

Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“

„Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz! A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!“ Vztek a slzy se mísily dohromady.

Nechtěla jsem nic slyšet, a už vůbec nic řešit. Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu. Možná naposledy.

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení. Je dobré udělat z kamaráda manžela?

Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.