Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Kurva i já někdy potřebuju uspět a být vítězem. Tak proč né zrovna teď a u téhle servírky s pěknýma kozama?

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?