B-Bazar

      "No ty vole," uštědřím si.
      Studentská čtvrthodinka rozhodla o mém dřívějším odhodu z budovy školy. Potácím se poloprázdným schodištěm, kde potkávám odcházející spolužáky a ty, kteří jdou pozdě. Zbytečně pozdě.
      "Čest," ptá se jeden, který upaloval po schodech nahoru. "Co je?" dodává, když bere na vědomí odchazející roj studentů.
      "Studentská čtvrthodinka," vydechuju znuděně a pokračuju v chůzi. "Jdem na pivo?"
      "Docela se mě to hodí," říká si, snad sám pro sebe, kolega. "Ne to pivko. Musim bejt dřív doma. Jdeme dung. Sorry. Tak čest."
      Jen mu kývnu na pozdrav, ale neodpovím mu. Sám na pivo? Stejně mě jede bus až za tříčtvrtě hoďky, tak co jinýho mě zbývá, přemluvil jsem se a vyrážím na zastávku tramvají.

      Zastávka Muglinovská skýtala mnohá nebezpečí. Jak pro peneženku ve formě nonstop heren, játra nucené přijmout cirhózu jako daň za skvělé chvíle v místních tavernách a na žaludek zkusit asijskou restauraci se stopadesáti kombinacemi jídel. Skombinovat všechny tři vás buď obrní nadosmrti, nebo vás na místě vypaří.
      Na jistotu si to mířím do červené cihlové brány. Jak procházím cihlovými pilýři, na nichž visí ony zelené vrata, a pod teniskama cítím známý štěrk, vybavuje se mi několik zážitků, kterých jsme si tady užili s kámoši dosytosti.
      Teplo a dusno jako náhle vysušují můj hltan a dutinu ústní a pohled na vjezd mi připomíná chuť piva v pohárcích jazyku.
      "Pavlov?" zamýšlím se nad svou patetičností a připadám si jako uslintaný pes při rozsvícené žárovce.
      Levý roh náměstíčka vjezdu láká velkým nápisem zdejšího baru a 3d reklamou tlustého sládka. Beru za kliku hlavních dveří podniku. Hlavou se mi prohání několik situací, když tak vzpomínám, kolikrát jsem tady přicházel nevinně a odcházel v rázně podroušeném stavu, tak tak stíhající poslední autobus domů.
      "Ne," domlouvám svému seběvědomí i podvědomí," dneska jedno a domů."
      Otevírám dveře a ze slunečních paprsků, pálících do líček a do zátylku, se stává příjemný chládek a klubová tma. Ticho, které prostupuje prostory je vyhovující tak akorát pro tichou nájemnou vraždu beze svědků.
      Na baru sedí dva týpci, kteří tady sedí ve stejnou dobu každej den, oba obědnaný pivka a mezi nimi šlukovka. Sedám vedle nich a všímám si, že fajka je už dávno prázdná.
      "Desítku," poroučím barmance a zneužívám umělého chládku podniku.
      Tahám z kapsy cigarety a jednu rovnou zapaluju. Ještě jeden pohled na šluknici. Najednou je plná až k prasknutí. Kluci se zase začínají oddávat účinkům zeleně natlačené do kotle. Klub krásně voní aromatem spálených listů marihuany a pohodovou atmosféru vyzařující z prostředí téměř zdvojnásobuje.
      Vytahuju si svou skleněnku a přidává svůj vzorek do vzduchu. Sucho v hrdle se mi ještě více prohloubuje, téměř až do žaludku. Žaludeční kyseliny se jako by vypařily a žaludek krabatí jako vyschlá hlína na poušti.
      Barmanka období sucha zachráňuje zlatavým lijákem ve skle. Jeden silný lok mě zbavuje pocitu, že kdybych se nenapil, umřel bych hned na dehydrataci.
      Otevřají se hlavní dveře a do přítmí klubu se zjevuje tunel slunečních paprsků obrysující něčí postavu.
      Muž bez okolků vchází a se štamgasty i s barmankou se přátelsky zdraví.
      "Du pro prázný bečky," začíná nově příchozí na holku za pultem.
      Nepřekvapuje mě ani to, že se frajer zná se servírkou, ale ti dva, co sedí na baru, tu jsou asi dost často, když je zná člověk dovážející bečky piva. Ale třeba se znaj ze školy, z práce... kdo ví odkaď.
      Barmanka mizí do zákulisí výčepu a na rychlost lusknutí prstu se vrací s dvěmi prázdnými bečkami. Předává je dealerovi, který je bere do ruk a klidným krokem si to korzuje zpátky k východu.
      Sleduju, jak odchází, ale vidno nejsem sám. Týpek od baru natahuje hnátu před dealerův obličej s ještě kouřící se šlukovkou. Borec se zastaví, kouká, zaostřuje a přepočítává situaci. Pouští prázdný bečky na zem,sahá po nabídnuté fajfce a nechává si připálit. Monstrózně si potáhne, odevzdá šlukovku. Vypadá, že se vyvrátí, ale jen pokyne jak barmance, tak týpkům a dokonce i mě. Čapne ty dvě bečky a předtím než vykopává dveře, vyfoukává z plic ten kouř plný tetrahydrocanabolu.
      Kluci se mu z židliček u baru smějou. Tak jako já. Chci se zasmát z plna hrdla, ale nakonec to neudělám. Lokám zbytek pivka, platím a balím si všechen vercajk, co jsem si vytáhl. Zapaluju ještě cigaretu a vycházím do tropického pásma ven.
      Mám pocit, že se rozplývám a užívám si to každou vteřinu, kdy se mozek překrvuje a zvětšuje svůj objem pod náporem slunce a venkovního horka.
      Až v řadě lidí, nastupujících do autobusu, odhazuju čiko někde do dálav. Platím, sedám si dozadu, mimo dosah žlutých paprsků, tak agresivně olizujících mojí kůži, vytahuju přehrávač, nasazuju sluchátka a jsem odhodlán se poddat jakýmkoliv zvukům.
      V jednom tracku se ozve zvuk pálení jointu a mně se hned vybaví onen beer-dealer a zasměju se. Spíš se nahlas uchechtnu, protože se pár lidí na mě otočí s opovržlivým pohledem. Ať si myslí, co chtějí.