„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Sbohem moji milí a odpusťte mi

vím že se o mrtvých má mluvit jen v dobrém ale tahle vzpomínka je semnou spjatá na celí život...

Pavouci spoustě lidem vadí. Můj dědeček je miloval...

Napsáno pro Fuck cancer. Osobní příběh. Velmi osobní.

Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl...

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

„Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“

Byla to krása, ale jeho účelu to moc nevyhovovalo. Našel proto raději velký modrý šátek a vyměnil ho za klobouk. Pečlivě ho uvázal, upravil a pak si sednul, zapálil si a obdivoval ten malý „dřevěný“ zázrak. V duchu si tleskal a poklepával na rameno. „Seš dobrej, Fando, fakt seš dobrej.“

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

"No, to mě podržte!" rozpřáhl dědeček ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a běžel vstříc jeho náruči.