KDYŽ JSEM BYL MALÝM PASÁČKEM - MÍ NEJVĚRNĚJŠÍ A NEJLEPŠÍ PÁTELÉ

Když se děda přistěhoval do vesnice, udělal ve svém životě jeden osudový krok. Pořídil si ovce.
K domku patřila i rozsáhlá louka se dvěma planými třešněmi a lískovým remízkem a tak materiálu na krmení i podestýlku bylo více než dosti. Nejdříve vše mnohokrát konzultoval s panem Hronem, který ovce choval již mnoho let a měl úspěchy i na poli soutěžním a vlastnil několik ocenění. Přivedl ho pan Fiedler, který dědovi dodával med a všichni společně proseděli několik hodin u pálenky na zahradě a přežvykovali u toho domácí uzený. Zatímco pan Hron nasával slivovičku a konzumoval maso z komína, dědeček nasával atmosféru chovu a konzumoval jeho dobré rady. Děda podle nich postavil chlívek a vybavil ho vším potřebným. Sehnal si velkou zinkovou vanu a speciální zvon na praní ovčí vlny. Zpevnil dřevěný plot kolem švestkového sadu, kde rostla ta správná šťavnatá píce a vydal se pro "základní kameny" budoucího chovu. Postupně, jak se mu začalo dařit, začal mít slušné stádečko a mnohému se od něj naučil. Všechny ovce pečlivě pozoroval, studoval jejich osobité povahy, a aby se v nich vyznal, přiřadil jim ta správná jména. S jakým "klíčem" k tomu přistupoval nevím. Bylo to jeho tajemství.
~ ~ ~
Berouš. Bezrohý beran, který si už jako mladý a perspektivní mládenec zlomil nohu v koleni. Noha bohužel nesrůstala dobře a tak na přední nohu počal kulhat. Přestal působit esteticky, brzdil ostatní a stal se rázem neperspektivním a majitel ho objednal na „léčbu“ do lázní Špalek & syn, řeznictví a uzenářství… Zrovna v té době si dědeček vyhlížel sympatické jedince, kteří by mu dobře posloužili v jeho chovatelském záměru. Beránka si hned všiml, neboť měl laskavý pohled a potměšilý úsměv. Prostě dědova krevní skupina. Jako správnému milovníku zvířat se mu ho zželelo a zachránil ho tak před jistým koncem. Majitel mu to chvíli vymlouval, ale nakonec mu ho prodal za výkupní cenu masa, kterým milý Berouš právě disponoval. Dostal ještě radu, aby na Berouše nikdy nevystrkoval zadek a byl připraven odvézt si ho domů. Beránek totiž k smrti rád trkal do zadních oblin s rozběhem, což mu činilo neskonalé potěšení a ještě se tomu poťouchle usmíval. Problém ovšem byl v tom, že při té veškeré práci okolo člověk často zapomene, že dědečku...au !!!
Belina. Náš milovník zvěře, který veden knihou o katu Mydlářovi raději koťatům usekával hlavy na špalku, než aby je topil, si hned na to vyhlédl ve stádu ještě krásnou ovečku. Postávala u kopřiv a pobekávala, zatímco ostatní před ním běhali jak splašení a skákali jeden přes druhého jako idioti. Hned si padli do oka. Ani prý neví, jak se to stalo, ale křikl k ní „Co tak bečíš, Belino?“ a ona prý k němu přišla a nechala se pohladit a tak jí jméno už zůstalo a odešla i s Beroušem po kamenité cestě až k němu domů. Tam už na ně čekal nově přistavěný chlívek s otevřenými dvířky a voňavou podestýlkou. „Vítejte doma moji milí“ řekl jim děd a bylo to prý jak v pohádce. Prohlídka chléva a očichání všeho co mohlo nějak vonět a pak zřejmě souhlasné beknutí. To bylo prý první, co Berouš udělal. Jeho partnerka však byla obezřetná a pokukovala po tom kulhavým dobrákovi s nedůvěrou. Nakonec i ona nakoukla a vše prozkoumala hnědým pohledem. Hned poté je děda vypustil ke švestkám a oni se po chvíli začali pást a přitom nepohrdli ani okrasnou květenou, na kterou dědeček v tom rozrušení úplně zapomněl.
A zatímco Bůh Adama s Evou po snězení blbýho jabka vyhnal z ráje a oni na to hned za bránou a za prvním keřem vlítli a množili se, dědeček byl chasník moderního typu a milý párek nevyhnal. Naopak. Dal jim najíst a miloval je jako snad ještě nikoho před tím.
Berouš sice nebyl žádný výstavní kousek, ale byl to jediný kanec...pardon, beran v okolí a tak jím Belina časem vzala za vděk a udělali si několikrát navzájem dobře. Tak se jim postupně narodila dvojčata, Baruška a Janíček a pak další a další až celé stádečko čítalo jedenáct kousků. Z Berouše se stal hlavní a nekompromisní šéf a z Beliny jeho oddaná „manželka“ a matka všech jeho dětí. Barušky, Janíčka, Pepíčka, Milánka, Milušky, Bělušky, Jelouška, Lílinky, Dášenky a Lojzíčka.
Všechny ovce se měly čile k světu a dělaly dědečkovi jen radost. On miloval je a ony zase jeho. Jakmile ho spatřily, chtěly být okamžitě všechny co nejblíž u něj a prokazovat mu nehynoucí lásku. A ačkoliv to byla láska plná modřin a polámaných nártních kůstek, nedal na ně dopustit a vypustil by za ně i duši. Bohužel, u jeho Lílinky, ani to nestačilo a prcek po třech měsících nečekaně vydechl naposledy. Zkušený chovatel dědovi řekl, že měla zřejmě nějakou vrozenou srdeční vadu a tak to děd i přijal a u plotu v dolním rohu u švestek jí vykopal jámu a dovlekl z lesa plochý kámen. Do něj pak po odpolednách rezatým, leč ostrým majzlíkem vytesal její jméno a rok. Květiny jí nenosil, neboť rodina by je bez meškání a jakéhokoliv zaváhání okamžitě sežrala. Čas od času si však přišel ke kameni přisednout na trávník, aby Lílince nebylo u plotu tak smutno. Zůstávala stále členem jeho skromného stádečka a nikdy na ni nezapomněl.
Běluška neměla své jméno odvozeno od slova bílá, alebrž podle děvčete jménem Běla, kterou děd znával v Úštěku a tak nějak mu tenkrát přirostla k srdci a magické oči této ovce mu ji neustále připomínaly. Měla je totiž oříškově hnědé a nejsvětlejší ze všech. Jinak to byla ovce velice tichá a odtažitá. Taková zvláštní povaha. Ovčí introvert.
Pepíček byl krásný beránek. Takový seladon. Švihák lázeňský, který byl vždy řádně upravený a očištěný. Nevím, jak to dělal, asi měl nějakou samočisticí vlastnost. Podezříval jsem ho, že si někam zaleze do kouta a olíže se jako kočka. Případně se nechá, za nějakou úplatu, nějakými kočkami olízat. Nikdy jsem ho však ani při jednom nenachytal. Přišlo mi, že tenhle krasaveček si snad ani v chlívě nelehal a spával ve stoje opřen o žlab s vodou, aby se neumazal. Možná měl někde tajně ukryté mýdlo od Elidy, kdo ví. Měl neskutečně bílou obličejovou část. Díky tomu zcela vyčníval ze stáda a byl lehce rozpoznatelný. Vyžadoval častý tělesný kontakt a miloval hlazení po kudrnaté hlavince. Ačkoliv jsem jej miloval, byl to paradoxně právě on, který mi způsoboval nejvíce modřin, když mi neustále dupal po nohách. Mazel jeden.
Dášenka. Ovečka, která ačkoliv nebyla nejmladší, byla tou nejmenší ze skupiny. To ovšem neznamenalo, že by byla nějaká uťápnutá a skupinou šikanovaná. Děda o ní tvrdil, že je to beran v oveččí kůži. Nade všechno milovala trkání. Jak mohla, hned se přetlačovala s jinochy a neměla před nimi žádný respekt a už vůbec ne špatné skóre. Dokonce to párkrát zkoušela i se mnou, ale to jsme si rychle vyříkali a stali se z nás velcí kamarádi. Taky mi pomáhala shánět dohromady občas dosti roztažené stádo. Několika šťouchanci jim domluvila a po chvilce už se všichni pásli bok po boku. Pak většinou přišla a očekávala poděkování. To jsem jí vždycky ohnul nějaký mladý jeřáb, kterých na okraji lesa rostly desítky a počkal až si otrhá pár lupenů a stromek jsem zase vrátil do vzpřímené polohy. Byla vždy ke stromku něžná a větve nelámala. Musel jsem ale nenápadně a jen na chvilku, neboť to milovali všichni a jak by spatřili, že jí nadržuju, byli by u mě natotata a ušlapali by mě. Měla také mnohem výraznější oči než ostatní. Jen jí přilepit dlouhé řasy a mohla by z fleku do ovčího Playboye. Prostě, krasavice. Inteligentní!
Miluška byla taková Dášenka ve větším provedení. Energická ovce, která velice rychle okoukala, za co se rozdávají pamlsky a odměny. Častokrát jsem byl překvapený, když z ničeho nic začala pokřikovat a běhat kolem ostatních, shánět je do kupy a ti se semkli v jeden šik, ačkoliv k tomu nebyl žádný důvod. Miluška pak nakráčela ke mně a upřeně se mi dívala do očí, jako by říkala: „Jako odměna - nebude?“ A tak jsem neodolal těm velkým hnědým kukadlům a taky stáhnul jeden ze stromků. Vrhla se na něj jako by několik dní neměla ani stéblo i když měla břicho jako kouli a náležitě si to užívala. Na rozdíl od ostatních ohrnovala při demontáži listí své pysky mnohem víc než ostatní a jako jediná ze stáda mlaskala. Čuně jedno.
Milánek zase nadevše miloval tvrdý chleba. Když se rozdával, byl jako lítá šelma a bez skrupulí se na něj vrhal jako tygr na kýtu. Byl tak urputný, že by neváhal a porazil by vás ve svém umanutí chlebem do kamení na cestě a postupně by vyjedl celý koš a pak by se vrhnul na vás, neboť by z vás ten chleba cítil. Zuby měl jak z oceli a na kámen ztvrdlý chleba mu mezi nimi v chlebárně jen zvonil. Jak ho tak zuřivě chroustal, tak se mu z mezizubí až prášilo a kousky chleba mu z huby nekontrolovaně létaly jak šrapnely z granátu.
Baruška s Janíčkem byla opravdová dvojčata. Nehnuli se od sebe a neustále se doprovázeli, ať se šlo kamkoliv. Byla to snadno zapamatovatelná zvířata i pro cizího člověka. Když jste uviděli dvě ovce u sebe, byl to Janíček s Baruškou. A ještě jedna indicie je prozrazovala. Všude chodili pozdě. Poslední šli do chléva, poslední z chléva. Ke chlebu, k listí jeřábu i na stříhání vlny. Když jsem je hnal na pastvu, šli poslední a vartovali, aby se nikdo nezdržel nebo se nezatoulal hluboko do lesa. Prostě takoví dva posledníčci. Asi si vynahrazovali to, že se narodili první. Možná jenom prostě a nezištně jistili situaci jako ti nejzkušenější. Kdož ví ...
A ještě dva poslední. Jeloušek (pro mě opravdu prapodivné a hodně záhadné jméno, kde se vzalo, tu se vzalo) a Lojzíček. Oba mi však tak nějak splývají. Narodili se jako poslední a já je už ani příliš nezaznamenal.
~ ~ ~
„Mí nejvěrnější a nejlepší přátelé, co mě nikdy nezklamali a měli mě rádi…“,
napsal si dědeček do ovčí kroniky, ve které přechovával malé fotografie svých miláčků s vlnkovanými okraji a zaznamenával o nich důležité informace a mezníky v jejich chovu, byť nebyly vždy veselé. Musím jen dodat, že nejen že ho jeho ovce nikdy nezklamaly, ale ani nikdy nezradily jako někteří z jeho dřívějších věrných „přátel“. Snad proto se pak lidí více stranil a uzavíral se před nimi, neboť k nim ztratil jakoukoliv důvěru.