Moje „vysněné" Vánoce

Dívám se do zpětného zrcátka, v jehož odlesku běží němý film, který mne míjí.
Rozjímám a jasný fakt, že se blíží Vánoce, ve mně vzbuzuje vidinu rozvleklého ledového oceánu. Budou to moje první Vánoce v ústraní, daleko od rodiny, v objetí ještě nevyzrálých stěn nového domova. Ta představa mi vlévá do žil úzkost, v očích se zalesknou slzy a hruď svírá jakási neznámá tíha.

"Jak budete trávit Vánoce?"... táže se muž, kterého ráda potkávám. Je urostlý a působí sympaticky. Od první chvíle mi byl blízký, měla jsem dojem, jako bych ho už dávno znala. Je to až magické, ale v tom se úplně nevyznám. Ta otázka mi svírá hrdlo.
"Ještě nevím", špitnu a nesměle pohlédnu do jeho tajemných očí.
Jsou laskavé, smějí se a v tom se v nich zatřpytí hvězdy. Nic podobného jsem ještě neviděla. Mluvíme spolu o možnostech, tradicích a vzpomínkách na dětství. Ty dávné obrazy se vzájemně mísí, je to tak obohacující. Z muže sálá neobyčejná vlídnost, jež navozuje pocit bezpečí. Je mi s ním hezky. Vnímám ho jako útulný dům, který prohřívají tradiční kachlová kamna. To rozpoložení ve mně přetrvává, i když se později naše cesty rozejdou.

Na Vánoce za mnou přijede syn... krátká věta přinášející dotek osvobozující lehkosti, který mi připíná křídla. Gejzíry probíhajících myšlenek se snažím usměrnit a nastolit jim nějaký řád. Je to jako bych se pokoušela holýma rukama zkrotit divokého koně, jehož hustá hříva plápolá v nárazech silného větru. Přesto se mi to začíná dařit. Hlavou mi plují nejrůznější nápady, které spřádají plány na vánoční výzdobu, pečení a vše co k Vánocům patří. Neuvěřitelné! Ještě před malou chvílí jsem pod tíhou strachu tomu vznešenému slovu čelila. Nyní, světe div se... já se začínám na Vánoce těšit.
Vnitřním zrakem vidím přesný postup, kterého se držím. Stříbrno-růžový věnec už zdobí stůl v obývacím pokoji… třpytí se jako hvězdy v jeho očích. Ale nebudu odbíhat, chci žít tady a teď. Alespoň tak mi to všichni radí. Slova lehce plynou z úst, jejichž srdce jsou zavřená. U mne je to jiné. Vlastně o tom nechci mluvit. Musím to zvládnout sama.

Zdobím malý stromeček, který jsem tak pečlivě vybírala a raduji se z něj. Přesně takový jsem viděla v představách. Je zvláštní, že se některé sny plní už před Vánocemi. Pokojem se line pronikavá vůně vánočního cukroví. Nemohu se nabažit vanilkového aroma s oříškovým závojem. Ještě dárek pro syna, lehký úklid a přípravy budou u konce. V tom volá syn a zeptá se co si přeji k Vánocům. Nerozumím tomu, nikdy mi dárky nedával. Brala jsem to tak automaticky. Že by snad další zázrak?
Zbývá dost času, tak hledám píseň, která vystihuje to, co cítím. Probírám se řadou bezduchých odrhovaček a snažím se najít něco důstojného. Už, už to mám! Předvánoční nostalgii zpřetrhá hvězdný hlas, kdysi tak populární rockové zpěvačky. Píseň „Za vše můžu já" má hloubku a dokonale se mnou souzní.
Ale raději zpět k Vánocům. Jsou za dveřmi a těším se, že si je náramně se synem užijeme. V mé mysli se rozkrývají výjevy a cítím, že se dívám do brzké budoucnosti. Moje tělo halí vínově červené šaty, na čele září stříbrná hvězda a z hloubky smaragdových očí sálá pocit štěstí, které je tolik vzácné. Syn sedí vedle mne a naše ruce se dotýkají. Naplno prožívám láskyplnou vřelost jedinečného okamžiku. Jsme propojeni tělem i duší. Dlouho jsem nic tak silného nezažila a vím, že moje představa je skutečná. Nepochybuji o tom, že právě nahlížím do křišťálové koule jedné z budoucích realit. Z toho opojení se mi zatočí hlava a čísi kosa mne sráží k zemi. Tělem prochází tupá bolest a díky ní si uvědomuji každý atom svého těla, přesně tak, jak se píše v knihách Josepha Murphyho. Pokouším se zvednout, ale tělesná tíha to nedovolí. Bože, co se to děje? Kam se vytratil ten nádherný pocit štěstí? Byl to jen sen?
Jakoby zázrakem zvoní telefon a na druhém konci mne někdo zdraví. "Ahoj Leni...proč mi neodpovídáš? Jsi v pořádku?" Ustaraný mužský hlas vlévá do mého bezmocného těla léčivou energii.
Mám pocit, že z dáli slyším anděla. Je tak skutečný, až z toho mrazí. Dodává mi sílu a společně zdoláváme to, co mi právě ochromilo tělo. Alespoň na chvíli jsem si to myslela. Zmítám se v návalu horkosti a čelím bolesti, která sužuje všechny mé kosti. Zřetelně vnímám, že se do nich něco vrývá. Stále ale věřím, že jde o špatný sen, ze kterého se co nevidět probudím.
Probudila jsem se, ale s myšlenkou na opuštěné Vánoce. S hrůzou zjišťuji, že nic necítím. V panice se potácím do koupelny a liju na sebe oblíbený parfém. Ještě nedávno tak pronikavá vůně se ztrácí v mlze zapomnění. Opravdu nic necítím! Vzrušeně vymáčknu do sklenice citron a hltám jeho šťávu. Zase nic... jako bych pila vodu.
Ó běda...je to On! Před časem se o mne ucházel a já ho odmítla. Stáhl se do ústraní... věříla jsem, že je to navždy. Nyní se ale vrátil, je statnější, sebevědomější a neoblomný.
Zřejmě se rozhodl, že letošní Vánoce bude trávit se mnou. Je mu fuk, že moje představy a přání jsou jiné. Je tady, v plné své síle, rozhodnutý vzít si vše, po čem touží. Marně v sobě hledám tu nezávislou rebelku, odhodlanou vzdorovat a čelit všemu co se jí příčí. Kdepak jsou mé osobité básně, citáty a fejetony s nádechem progresivní opozice? Najednou postrádám jejich význam a v totálním oslabení stojím tváří v tvář neviditelnému nepříteli. Dává o sobě vědět poněkud jiným způsobem. Dnes už vím, jak zákeřný dovede být. Psí věrnost je jeho výsadou. S každým večerem se mnou uléhá a nad ránem se probouzí. Pokorně mu dávám rozkoše, které si žádá. Je vášnivý a nenasytný. Jsem jeho děvkou, kterou s pohrdáním odhodí, jakmile se jí nabaží. Přesto každá moje myšlenka patří jenom jemu... vnímám ho v kterékoli buňce svého těla.
Mám ho plnou hlavu a jen stěží si vzpomenu na své milované děti, mámu, sestru, přítele s andělským hlasem, muže s tajemnýma očima a všechny ty, které mám ráda.

Protože právě teď... o Vánocích, jsem Lenička D. Covidová