KDYŽ JSEM BYL MALÝM PASÁČKEM - ČARODĚJKA A PAVOUCI (1 část)

Dědečkův dům byl doslova obsypán pavučinami.
Nebylo to proto, že by se o dům nechtěl nikterak starat, ale byl prostě postaven v místech, kde právě tito členovci měli své hájemství. Měl různé kouty, koutečky, zárubně a zákruty. Přívětivá prkna a prkýnka se škvírami a otvory po sucích. Díky ovcím oplýval i dostatkem potravy v podobě různých much, mušek a otravných hloupých ovádů, kteří jsouce oslepeni vidinou krvavé hostiny, končívali v sítích nejčastěji. Prostě učiněný to ráj pro osminohé soudruhy. Snad proto se tohoto místa drželi zuby drápy. Zuby byly v tomto případě zastoupeny chelicerami, ale to sem teď nebudeme tahat.
Boj s pavučinami, respektive s jejich obyvateli byl vlastně jen takovým bojem s větrnými mlýny. Dědeček, tento don Quijote v manšestrácích, chodil zpočátku okolo s koštětem na tyči, aby dosáhl co nejvýš a vymetal kdejaký kout. Později, po zralém uvážení, svůj boj vzdal a nechal dům pavoukům zcela k dispozici. Tito neúnavní stavitelé tenat a umní tkáči se totiž nikdy nenechali nějakým koštětovým nezdarem odradit a přes noc si stejně vybudovali síť novou a ještě krásnější.
Děd se s nimi nakonec naučil žít a dokonce jich začal využívat ve svůj prospěch. Jen do domu mu žádný nesměl. Tam byli nemilosrdně pronásledováni a potíráni. Veškerá jejich revolta byla hned v počátku nemilosrdně zastavena. Okamžitě byli polapeni do nějaké sklenice a bez slitování vyhozeni ven a to až za plot, aby si pamatovali, že „takhle tedy ne, přátelé!“. A že se nachodil, to mi věřte.
O pavoucích věděla své paní Jůzlová. Bydlela za lesnatým kopcem na druhé straně silnice, kam jsem měl vstup přísně zapovězen. To víte, musel bych svýma vyzáblýma nožkama překonat nebezpečnou silnici, kterou tehdy brázdily „nadupané“ automobily a jen číhaly za zatáčkou, aby vás dostaly. Tedy alespoň podle představ mé starostlivé maminky. Občas tudy totiž divoce projel nějaký ten ukňučený Wartburg nebo se právě z oné zatáčky vyřítil „rozzuřený vysavač“, který na sebe vzal podobu Trabanta. Když jste měli štěstí, tak jste narazili na Embéčko, nebo vás trefil Moskvič. Ve svátek si to pak kolem prosvištěla majestátní šestsettrojka s nějakým předsedou a během žní každou chvíli zahrozila zrním po okraj naplněná Tatra. Ta, s nápisem ANI ZRNO NAZMAR, povětšinu za sebou zanechávala cestičku z drobných zrníček jak Mařenka v temném lese.
Paní Jůzlová se vyznala nejen v pavoucích, ale i v přírodních „vědách“ a okultizmu. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená a tak mi to dědeček převedl do lidštiny a tajemným úsměvem mi sdělil, že se jedná o čarodějnictví.
Paní Jůzlová bydlela v malém domku mezi poli a sbírala různé byliny a lesní plody a míchala z nich léčivé čajové směsi a lektvary na všemožné nemoci. Dědeček sice na svých toulkách s ovcemi posbíral také kdejakou rostlinku s léčivým účinkem, ale pokud ho napadla nějaká vytrvalejší neodbytná nemoc, využíval raději její bylinné směsi, neboť se různě podporovaly a měly vyšší účinek, pokud byly namíchány ve správných poměrech a seskupeních. To vše, podpořeno medem od Fiedlera a slivovičkou, dělalo s tělem divy.
Paní Jůzlová kromě sběru bylin vyráběla také všemožné amulety a škapulíře. To byly takové podivné váčky, které obsahovaly bůhvíco, ale člověka to mělo chránit proti zlým silám. Nosila na sobě různé náramky, přívěšky a korále. Na rukou měla spoustu mohutných prstenů, které svým blyštivě zlatým třpytem připomínaly drahocenné skvosty a vzbuzovaly tak pocit výjimečnosti a neskutečné hodnoty. Na hlavě měla perleťovou čelenku, která jí mírně nadzvedávala rusé vlasy, takže působila dojmem, že je vyšší, než ve skutečnosti byla. V uších se jí pohupovaly velké kruhové náušnice a v ústech se jí blýskal pravý zlatý zub. Ty náušnice připomínaly gymnastické kruhy, na kterých by jistě nějaký zdatný cvičenec dokázal vyfiknout dechberoucí sestavu, plnou obtížných figur.
Vyráběla různé vonné tyčinky, dokázala číst z čajových lístků i kávové sedliny. Potulovala se v okolí s mošnou v různých denní i večerních časech, objímala stromy a platila v kraji za podivínku. Přesto si k ní mnozí našli cestu, aby jim zvěstovala, co je nemine, nebo jak se bude v tomto roce dařit dobytku a polím. Zato ji samozřejmě hned při první příležitosti pomluvili, aby to před sousedy nevypadalo, že jí jako nějak fest věří a že ji potřebují. Ona to věděla, ale stejně jim své znalosti předávala dál a ráda.
Člověk by očekával, že bude vykládat třeba i karty, ale to ona nedělala, neboť o kartách tvrdila, že jsou to falešnice falešné, ale spíš si myslím, že to prostě neuměla. Také o cibuli neměla zrovna dobré mínění. Tvrdila, že lže. Snažila se určovat podle slupek, jaká bude zima, ale velice ji slupky zklamaly. Často se zima totiž projevila jako pěknej prevít a na slupky cibule prostě zvysoka kašlala. Nedbala ani jejich tvarů, ani síly. Asi jí nikdo nevysvětlil, jak se má podle slupek chovat.
„Copak nešlo o tu zimu, ta ať si dělá, co chce, že?“ říkala.
„Ovšem Jůzlová pak vypadá jako debil!“ a tak na cibuli, toliko oblíbenou mým dědem, nadosmrti zanevřela.
Ovšem v čem se dokonale vyznala, to byla různá zákoutí pavoučí dušičky. V pavoucích se vyznala jako nikdo a dokázala podle nich určit nejen, jaké bude počasí, ale přímo jaký bude rok a urputnost místních zim. Dědeček se o tom dozvěděl na jednom z pravidelných kázání od lékárnice Průšové. Ta ho navedla správným směrem a zanedlouho už kmet seděl tváří v tvář čarodějce a poslouchal její poutavá vyprávění o osminohých přátelích. Vysvětlovala mu jejich povahy. Kreslila tužkou podivné tvary sítí, a co která z nich představuje a znamená. Učila ho podivná chování rozličných druhů a jak se v nich vyznat. Upozorňovala ho na nevšední pohyby po sítích a na jejich tkaní. Samozřejmě ho neopomněla upozornit, že vše je také závislé na druhu prostředí, v kterém se ten který pavouk zrovna nachází. A tak si děd užíval opakovaná školení a s otevřenými ústy nespouštěl z „pavoučí mámy“ oči. To vše probíhalo u bezového likéru, který zážitek ještě umocňoval. Ten si také jednou odnesl domů pro příjemné chvilky, ale jak říkal, slivovička je slivovička. Čarodějka mu pokaždé prozrazovala další a další tajemství koutníků a slíďáků a byla vděčná za to, že našla v panu Františkovi vděčného posluchače a vynikajícího žáka. A když pak u ní na půdě a poté ve sklepě složil pavoučí maturitu, byla štěstím bez sebe.