KDYŽ JSEM BYL MALÝM PASÁČKEM - ČARODĚJKA A PAVOUCI (2 část)

Když jsme tenkrát překonali všechny nástrahy místní komunikace a vydali se jakousi stezkou pro zvěř po zarostlé mezi k lesu, byl jsem natěšen na setkání s kouzelnicí jak Janeba na cigaretu. Umanul jsem si totiž, že chci jít s dědečkem stůj co stůj. Mamince se to moc nelíbilo, neboť jako správný skeptik neměla o prapodivných schopnostech kořenářky moc valné mínění. Dědeček však zaúřadoval svým šarmem tři dny neoholeného elegána a tak jen mávla rukou řkouc, že i dítě má právo poznat všechno a udělat si svůj vlastní úsudek.
Brzy nás uchvátil temný les a mně se vybavily všechny mé temné představy, která mne zasáhly při čtení pohádek o perníkových chaloupkách, či ztracených tajemných hradech v temných hvozdech. Oční panenky se mi rozšířily, na těle se postavily všechny doposud vyrostlé chlupy do pozoru a oči těkaly po okolí. Cesta se mírně roztáhla na šířku koňského povozu a dokonale kopírovala pomalý tok lesní říčky s třpytivou chladnou vodou. Jelikož byl opravdu hic a i děd se začal cítit uřícen, navrhnul, že bychom se v ní mohli na chvíli smočit a oddechnout si. Našel místo v mírné zátočině, kde byla trochu hlubší voda s malou tůňkou a já jsem, bez nějakého zbytečného otálení a čekání na povolení, vypadl z kraťasů a stáhnul rudé trenýrky, které jsem míval na tělocvik. Pomalu jsem vnořil nohy do jiskrně čisté vody. Nakonec, když jsem se dostatečně osmělil, jsem si sedl a voda mi sahala po prsa a nesmírně mě osvěžovala. I dědeček si sedl. Ovšem ne do vody, ale jen na plochý kámen, který mírné vlnky občas ošplouchly a zanořil své unavené nohy do bystřiny. Kolem poletovaly vážky či šídla, kdo se v tom má v tak útlém věku vyznat a vybízely mě ke hře na honěnou. Marně. Kamínky mě popichovaly do chodidel a naznačovaly, abych si tenhle nápad hodně rychle rozmyslel a tak jsem to hned v počátku vzdal a tuhle hloupou hru okamžitě utnul. Ještě chvíli mě provokovaly a pak se na to vyprdly a letěly raději někam jinam. Zato mé vlhké tělo přilákalo ovády a ti netrpělivě kroužili kolem jako satelity a jen vyčkávali na mou nepozornost, kdy po mně budou moci skočit a přistát se mi, pokud možno, na odvrácené straně, tedy na zádech. Jelikož jsem většinu času ale proležel opřen o lokty a nechával jsem křišťálovou tekutinu, aby mě krouživě obtékala a pohlcovala kus břicha a nohy, neměli to lehké.
Když jsme celí osvěžení vypadli z lesa do luk a já v dáli uviděl Jůzlovic chaloupku, počaly mi náhle nožky jaksi tuhnout. Přeci jen vidina čarodějnice, sedící blízko své velké pece s bradavicí na nose, mi nebyla zrovna příjemná. Vůbec mě nějak přestal zajímat okolní svět se všemi těmi poletujícími a skákajícími hmyzáky, včetně zdravících rostlin mávajících mi v ústrety. Jak jsme se k domku přibližovali, mé nožky byly stále těžší a těžší a poněkud si setkání s čarodějkou rozmyslely. Ztěžkl i okolní vzduch. Počal jsem podivně lapat po dechu a sledoval bezstarostného dědouška, který se usmíval a pohvizdoval si nějakou odrhovačku stále dokola, protože dál tu melodii asi neznal. Jeho bezstarostnost mě udivovala a o to více znepokojovala.
„Krásný den vám vinšuju paní Jůzlová!“ křičel už z dálky směrem do předzahrádky, která oplývala roztodivnými druhy květeny a bylin a kolem poletovali motýli ruku v ruce s včelami a čmeláky.
Z celé té pestrobarevné krásy se pomalu napřímila postava vcelku hezké ženy s přívětivým úsměvem na líci.
„Dobrý, dobrý, pane Františku. Copak to máte s sebou za malýho kocourka?“ očistila si ruce ve džberu s vodou a utírala si je do květinové sukně. Podali si ruce a já jsem byl představen a pohlazen po tváři hebkou rukou.
„Vy si dozajista jdete pro ten ledvinový čajíček, že?“
Tak tohle moc na čarodějnici nevypadalo. Hned mi bylo lépe, a jak jsem potom zjistil, že jejich kočka Róza má koťata a já si je mohu pochovat a poňuchňat, byl stres ten tam. Já byl v sedmým nebi a víc jsem nepotřeboval. Róza si mě sice měřila svým přirozeně podezíravým zeleným pohledem, ale svolila bez vytažení drápků.
V domku to vypadalo zajímavě. Všude visely svazky rostlin, které se sušily a krásně voněly. Na pití jsem dostal citronádu a nestačil se divit, čím vším jsem byl obklopen. Hledal jsem pořád někde nějakou křišťálovou věštící kouli, ale jedinou kouli, kterou jsem objevil, bylo „sněžící“ těžítko se sněhulákem a malým stromečkem. Moje oči na vrch hlavy mě prozradily.
„Klidně si ji puč a zatřep si,“ smála se bylinkářka a já toho využil hned několikrát. Hrozně mě to bavilo a okamžitě jsem zatoužil vlastnit něco takového i doma. Přání jsem si splnil až v dospělosti, kdy jsem neodolal a jedno velké se zimním kostelíčkem si dovezl z cesty po Itálii. Vždycky, když s ním zatřesu, jako bych znovu cítil tu vůni léčivek.
Když si oba povyprávěli pár historek z okolí a já byl důrazně přesvědčen, že si opravdu to strakaté kotě nemohu vzít s sebou, dostal jsem od ježibabky ... ehm ... paní Jůzlové, hrníček se zelenou usměvavou žabkou a do ní na cestu ještě trochu skvělé vody s citronem. Ten hrníček jsem měl po mnoho let, než mi ho rozbil synek, když si hrál s plastovým pendrekem na Hvězdné války, nebo na co.
Když se blížila zima, či naopak léto, začal být děd jak na jehlách. Věděl, že musí navštívit své kamarády mezi kompoty i ty v podkroví, neboť každý z nich věděl něco jiného (aspoň si to myslel) a tím mohli všichni přispět svou troškou do mlýna a vytvořit algoritmus pro výpočet co největší pravděpodobnosti, že předpověď bude přesná jak švýcarský hodinky. A tak začal chodit po sklepení, nakukoval těm chlupatým tvorům do kuchyně, sledoval a přeměřoval jejich sítě. Zvědavě hledíval do jejich vytřeštěných očí, a že jich měli, a snažil se z nich vyčíst co nejvíce informací. Ty si zapisoval do paměti nebo později už i na papír a nahoře v pokojíku je za temných nocí rozkresloval a podroboval podrobné analýze. Činil tak dlouho, dokud nenabyl přesvědčení, že už má dostatek indicií, které mu jasně hovoří o čase budoucím a mohl být se svou prognózou spokojen. Poté ji nabídnul několika svým věrným. A ti později tajně zase svým věrným a tak dál. Nutno podotknout, že pavouci, nebo spíš dědeček, byl ve svých analýzách hodně přesvědčivý a lidi na něj i dali. A on se opravdu nemýlil. Což bylo dobře, ale o to víc to vyznívalo až děsivě.
Jo a ještě něco. Než jsme opustili chaloupku mezi poli, pošeptala rusovláska dědovi, ať na mě dává pozor, že cítí něco jakoby divného okolo mě. Jako kdyby na mě útočila nějaká nemoc.
O týden později, jsem si zlomil ruku.