Boží vůle

Boží vůle

K mému seznámení s Danou došlo zdánlivě úplně obvyklým způsobem, na obvyklém místě. Na infekčním oddělení krajské nemocnice, kde jsem byl spolu s dalším členem posádkového útvaru dočasně ubytován jako bacilonosič spály.
„Otočte se na pravý bok, trochu to píchne,“ byla její první laskavá slova, která jsem od ní slyšel. Potom jsem již jen cítil, jak mě potírá dezinfekčním roztokem a následně vpichuje jehlu do levého boku. Přežil jsem to bez umrtvení, aniž jsem omdlel.
Po desátém vpichu a nočním rozprávění o životě jsme si již tykali. Na první schůzce po propuštění z nemocnice jsme se zamilovali. Naše láska vzplála a hrozilo nebezpečí, že bude poškozena dřevěná lavička na soutoku Malše s Vltavou.
Byli jsme normální dvojice. Dva zamilovaní, stydliví, neobratní, chtiví, zdráhaví. Při naší opatrnosti, kdy jsme se líbali až k omdlení nehrozilo, že by Dana otěhotněla. Chodili jsme na procházky a do kina. Stále jsme byli dvojice toužící, slušná, upřímná, chtivě se dotýkající, roztřesená, vzrušená, oddalující styk, až jednou!
Věděl jsem, naše dotyky a hlazení, líbání nemůže cílit jinam než k milování, které nám zatím nevycházelo.
Nedlouho po návštěvě u rodičů Dany, kdy naše známost dostávala jasné obrysy nevyřčených slibů a perspektiva sňatku byla naznačena stejným náboženským vyznáním, již nebylo možné odolat.
Přišel jsem Daně večer k nemocnici naproti po její denní službě. Došli jsme kousek za nemocnicí, kde byl plácek na břehu Vltavy, porostlý křovinami s pahrbky. Na jeden jsme ulehli. Mazlili jsme se, spokojeně, až skoro šly kalhotky dolů. Nešly, ale něco začalo urputně štípat a svědit.
Leželi jsme na pahrbku s mraveništěm. Stydlivost byla překonána. Dotyky ustaly. Vyskočili jsme a v tanečním rytmu samby jsme se začali svlékat a setřásat ty štípající potvory, ze všech, i nejintimnějších zákoutí těla. Na obdiv tělesných měr druhotných pohlavních znaků nebylo ani pomyšlení. Mlaskavé poplácávání a stírání mravenečků pokračovalo zběsilým tempem.
Zasmáli jsme se a její poslední slova tehdy byla: „Petře, to bylo boží znamení, že jsme to neměli dělat.“
„Tak proč nás Pán Bůh před tím pahrbkem nějak nevaroval,“ namítl jsem pochybovačně.
„Možná varoval,“ tiše prohlásila Dana, „víš, že jsme místo pěknou chvíli hledali, ale vášeň nás přemohla. Nemělo k tomu asi dojít. Chovali jsme se hříšně.“
Víra v Boha pomohla omluvit a vysvětlit krásně se začínající milování, přerušené kyselinou mravenčí v nevhodnou dobu na nevhodném místě.
„Řeknu ti Dano, že se té všemocnosti Boha skoro bojím,“ čímž jsem se projevil opravdu odvážně, protože jsem čekal, že s tím nebude Dana souhlasit. Věděl jsem, že Dana je ve víře pevnější a opravdová oproti mně, že já se jen snažím přizpůsobit, protože ji začínám mít rád a nerad bych ji ztratil.
„Miláčku, to je asi tím, že si nechceš připustit, že bychom tím mohli zhřešit,“ odpověděla trochu bojácně, ale bez zaváhání, „to zni ale jako pýcha a ne obavy. Přestaň být pyšný, milujeme se. Takový hřích jsou schopni spáchat všichni lidé. Bůh přece odpouští.“
„Toho se bojím nejvíc,“ namítl jsem.
„Čeho?“
„Že mi odpouštěno nebude,“ zdůvodňoval jsem svoje vyřčené obavy. Ve skutečnosti jsem jen cítil trapnost té situace, ke které nemuselo dojít.
„Když pochybuješ o možnosti dostat Boží odpuštění, tak stavíš svůj názor proti Božímu a děláš ze sebe vlastní modlu. To není správné. Chceš si sám odpustit?“
„Kdepak, to nemyslím. Asi jsme to doopravdy neměli dělat. Máme přece před sebou ještě mnoho času.“
Přivinula se ke mně a políbila. Nebyl to pocit vášně, ale jakéhosi usmíření. Dokonce jsem si začal myslet, že dostala Boží vnuknutí mě ospravedlnit a utěšit, že to nebyl jen můj nápad, ale naše spojení a touha. Normální touha, jen překrývaná nejistotou, možnými důsledky, které jsme již těžko překonávali.
„Stejně je mi furt trapně,“ tentokrát jsem to myslel doopravdy, protože svým způsobem to trapné bylo. Když si vzpomenu na tu chvilku, kdy v tom šeru se blýskal její kulatý zadeček, na který si při poskocích pleskala rukama. Dokonce bych tomu řekl svatokrádež. Vzpomínka na spatření toho všeho poprvé ve mně vyvolávala jakousi slast. To by byl vlastně další hřích. Začínám se do toho nějak zamotávat.
„Prosím tě, proč se k tomu pořád vracet,“ začala mírnit moje obavy, „jestli se Bůh rozhodl nebo nerozhodl odpustit už teď není důležité. Zapomeňme, a víš co, dej mi pusu, ať se tomu můžeme zasmát.“
Začali jsme se vášnivě líbat a objímat, jak jsme byli zvyklí při našich rozloučeních před domem. Stáli jsme opřeni o nahnutou vrbu a takřka na sobě leželi. Zavřené oči. Vždy jsme přitom měli zavřené oči. Tentokrát jsem je otevřel a k té vůni jejich vlasů a těla jsem najednou viděl, jak křepčí s nahatým pozadím a zmocnilo se mě velké vzrušení. A bylo to. Jasně jsem to cítil. Mám za to, že jsme to ucítili oba, protože jsme zůstali v takovém těsném objetí, kdy něco s námi zacukalo a Dana mě kousla do ucha.
„Já jsem hroznej,“ vyhrklo ze mě rozechvěle,“ já hřeším nepřetržitě, to snad ani není možné, já z toho nevyjdu!“
„Proboha Petře, nebuď tvrdohlavý, proč se stále bouříš proti Bohu, když si stále připomínáš to, na co Bůh možná již zapomněl.“
„Jenže já teď hřeším něčím jiným, a někde jinde!“
„Proboha, čím zase hřešíš,“ snažila se pochopit co se stalo, „vždyť to bylo tak krásné objetí, jaké jsme ještě nezažili. Já jsem z toho cela mokrá, ale cítím se šťastná. To přece nemůže být hřích.“
„Jestli je to hřích, nebo co, to nevím, ale mokrej jsem, až se lepím.“
Protože se lehce odtáhla bylo jasné, že pochopila. Mě napadlo, jestli si nemyslí, že tím přišla o poctivost, nebo možná i já. Snad tak daleko to s námi nezacloumalo. Rozpaky to určitě přineslo oběma. Naše chůze zpět k nemocnici byla pomalejší a působila váhavě. Chvílemi jsme se na sebe podívali a začali jsme se smát. Zpočátku stydlivě, ale u nemocnice jsme smíchy již málem brečeli. Tak vlastně z boží vůle vznikla naše nejzábavnější historka.
Boží vůle totiž není jen o morálce a pokání, které je maskované jako služba Bohu. Pro nás křesťany je Bůh je milostivý, odpouští, daruje, odměňuje i miluje. Co je hlavní, Bůh je spravedlivý – co překazil na hrbu s mraveništěm, odměnil ve stoje při opření o vrbu.
„Ještě si stále myslíš, že jsme zhřešili?“ obrátila se na mě Dana důvěřivě se svou rozesmátou tváří.
Byl jsem trochu překvapen otázkou, kterou jsem hned spojoval s možností odpuštění hříchů. Jak odpovědět, abych se nedotkl jejího pocitu božího trestu za skotačení na pahrbku s mraveništěm. Asi jsem ji svou filozofickou odpovědí neuspokojil, ale snažil jsem se nějak již tuto příhodu ukončit.
„Já myslím, že svazovat duševní život jen na morálku a snahu po vlastní dokonalosti a stále myslet, jestli jsem zhřešil, nebo nezhřešil, není žádná služba Bohu, ale především sobě. Takže, já jsem na to už přestal myslet.“
„Dobře, ale já bych přece jen ráda věděla, jestli v sobě nemáš pocit, že jsme dělali něco nesprávného.“
„Tak tedy, to ti řeknu, jestli mám v sobě nějaký pocit, tak to bylo něco nej vzrušujícího, co jsem kdy pocítil a hřešit budu docela rád. To znamená, že s Bohem budu radostně spolupracovat, a v případě spáchání jakéhokoliv hříchu si nebudu zoufat, ale vyzpovídám se.“
„Myslíš tím přijmout svátost smíření, kterou se odpouští hříchy spáchané po křtu?“
„To je přesně ono. Vždyť nás má pán Bůh rád.“
„Víš, nakonec je mi to všechno líto,“ takovým posmutnělým hlasem dodala citlivou myšlenku.
„Kolik mravenečků asi na tom hrbu zahynulo, když jsme tam leželi a pak je odháněli?“
To už jsem se trochu vzrušil a chtěl jsem, aby moje odpověď na ten skutek vše uzavřela.
„Ani jeden Dano, Boží prostředky a nástroje jsou nesmrtelné!“
Na takovou odpověď opravdu ztichla, jen se ke mně klidně přivinula a sklonila hlavu na moje rameno.