Střípky včerejšího dne

Ležela v horké vaně a snažila se na nic nemyslet. Ale pořád měla před očima jeho zkroušený výraz. Na čí straně je vina? Apaticky se poškrábala na nose. Tuhlo jí tělo, stejně jako včera. Dokonce měla pořád pocit, jako by stále byla v tranzu. Prohlížela si svoje vlastní ruce a v duchu uvažovala, jestli by si dokázala drogu píchnout i do žil. Ostatně teď už k tomu všemu byl jenom krůček. Z kohoutku skápla do vany studená kapka, rychle a neslyšně. Ten zvuk ji však drásal. Mlč, alespoň tady chci být sama. Nadechla se a ponořila se pod vodu. Kéž bych nevyplavala, blesklo jí hlavou.
Všechno to bylo neuvěřitelně živé, přestože celou vzpomínku skládala ze střípků. Kdyby s Diamantem jeli rovnou domů, kdyby ji nelákal ten pocit. Samé kdyby. Jedno malé šňupnutí u Lávy v bytě a jede se domů. Jen jedinkrát v životě to zkusím, třeba mě to odradí. Vynořila se a cítila stékající kapičky vody, jak něžně chlácholí její strhané tělo. A opět jasný záblesk – cesta starou částí města do Lávova bytu, ruku v ruce s Diamantem. Oprýskaný dům, z jehož zdí dýchala staletí a křičely osudy dávno mrtvých lidí. Neboj se, maličká, slyšela v hlavě Lávův hlas. Ty nemusíš, jen my s Diamantem.
V bytě se cítila jako v ohromném paláci. Ne ohromená, spíše pokořená bohatstvím a skvostem. Nemohla se zbavit pocitu, že zdánlivě milý Láva je vlastně padouch, pro něhož je nejdůležitější jeho snobská záležitost. Že Diamanta zradil si ale uvědomila až ve chvíli, kdy jí začal upravovat ohrnutý límeček u halenky. Dost! Chtěla zarazit tok myšlenek. Něco ji však neustále nutilo poskládat si ten prosincový večer v řádném pořadí. Snad proto, aby zachránila to krásné pouto, jenž mezi nimi vyklíčilo. Když si o tom promluvíme, třeba nám oběma bude odpuštěno. Pak jí znovu vytanuly na mysli neblahé okolnosti. Nebylo to jen tak. Zpropadená droga.
Sáhla po kachničce ležící na okraji vany. Zavřela oči a marně si přála, aby, až je otevře, viděla tělo malé holčičky. Byl by to důkaz, že není dospělá a že události minulého večera jsou vlastně jen přelud. Náhle ucítila v ústech podivnou pachuť toho nejdražšího šampaňského, ve kterém kdy smočila svoje mladé rty. Bezděčně se jich teď dotkla ukazováčkem a prostředníčkem. Měla dojem, že cítí Diamantův polibek z dnešního rána. Dost možná poslední. Nebýt doma, zapálila by si v chladnoucí vaně cigaretu. Tu nejobyčejnější, ubalenou v ruce. Z levného vanilkového tabáku. V břiše měla divný pocit, když si vybavila drahou krabičku u Lávy na stole. V nose ji šimral dým z doutnajícího nedopalku. Popelník z míšeňského porcelánu.
„Snobe!“ vydralo se jí samovolně z úst.
„Říkáš něco?“ zaslechla v dáli matčin hlas. Ale nic, odpověděla jí v duchu.
Zkoušela si vzpomenout, jak vůbec došlo k tomu, že kokain vstoupil do jejího života. Věděla, že Diamant si jednou za čas dá. A rozhodně z toho neměla radost. Jenže co zmůže malá holka s mužem, který si občas „přepudruje nos“ už přes dvacet let. Na stole u Lávy stály už dvě prázdné lahve od šampaňského. Měla pocit, že je jediná, která pije a přitom ji to vůbec netrápilo. Láva slavnostně sroloval bankovku a přizval ji ke kuchyňské lince z drátovaného skla. Nevěděla si rady, a Diamant jen mlčky přihlížel. Láva si strčil bankovku do nosu, pomalu se blížil k bílému prášku, který až komicky připomínal rozdrcenou křídu. Slyšela nasátí, rychlý pohyb hlavou vpřed a prášek zmizel. Rozesmála se na celé kolo, protože si představila vepře s hlavou v korytu s otrubami.
Začalo jí být chladno, připustila si tedy trochu teplé vody a se zakloněnou hlavou vzhlížela střešním oknem k zamračenému nebi. Jestli tam nahoře někde jsi, Bože, nedopusť, ať o Diamanta přijdu. Co na tom, že je mezi námi takový rozdíl. Když může láska přenášet hory, proč by nezdolala i tři, skoro čtyři desítky let? Vypnula kohoutek, přivřela oči, aby si dokázala vybavit svou hlavu, jak se sklání k bílému, hořce zapáchajícímu prášku a prosí za odpuštění. Jednu lajnu a dost. Skloněná nad průhlednou deskou křečovitě sevřela víčka, zakousla se do spodního rtu, zasunula ruličku do nosní dírky a – PRÁSK. Byl to vlastně docela osvobozující pocit. Radost z toho, že udělala něco zakázaného. Láva se na ni zálibně zahleděl, ale nevěnovala tomu pozornost. Odpuzoval ji. Otočila se na Diamanta a s úsměvem a slovy „miluju tě“ ho políbila.
Už se celá klepala chladem a uvědomila si, že k Diamantovi ji skutečně váže bezmezný obdiv a horoucí láska. Blažil ji pocit, že do jedné vyhasínající duše dokázala opět vnést lásku. Jenže co se stalo, že kromě kapek vody jí po tváři kanuly i slzy? Droga ji zmámila. Dokázala si jasně vybavit ztuhlá ústa a svůj nepřítomný výraz po třetím šňupnutí. O tom posledním, pátém, ani nemluvě. Diamant spal vedle v pokoji a ona si uvědomovala, jak chce vstát od stolu, přestat se bavit s Lávou a cítit blízkost toho nejdražšího. Ale posedl ji démon, ovládl její tělo i mozek a nedovolil jí vstát a říct Lávovi, že je unavená.
Smočila ruce v chladné vodě, smutně pohlédla na zkrabatělé prsty a namočila si obličej. Sáhla po žínce a začala silou drhnout celé svoje tělo, jen aby smyla Lávovy chtivé doteky. Proč nemohla křičet? Proč se nedokázala tomu obrovi bránit? Měla neskutečný strach, že jí ublíží. A pak vkročil do pokoje Diamant. Zaplavil ji nenávistnými slovy a zlými pohledy. Nastala hodina plná slzí a křiku. Věř mi, prosím, plakala mu v náruči.
Nevěděla, jestli pláče nebo jí po obličeji teče voda ze sprchy. Vylezla z koupelny, přišla do pokoje a na telefonu viděla zprávu od Diamanta: „Jsem starej blázen, odpusť mi, že jsem tě do toho zatáhl. Mám tě rád.“