Pět nevyřčených přání

Seděli na lavičce uprostřed města, měli velké vize, spoustu času a málo peněz. V podstatě jim stačilo to, co měli, ale jakoby každý z nich chtěl ještě něco víc. Pět nevyřčených přání. Večery už začínaly být teplejší a to má pak člověk pocit větší svobody a volnosti. A tak si svorně posedávali kousek od Národního divadla, kouřili levné cigarety z jedné krabičky, v očích měli jiskry a bylo jim dobře. Neměli tušení, že pomalu kráčím za nimi a chci být součástí duše někoho z nich.
Pět malých oranžových světélek se střídavě vznášelo vzduchem. Nahoru a dolů. Nahoru, dolů. A znovu. Pak jen krátký pád té páchnoucí světlušky, dup dup… a život jedné Startky byl rázem u konce. Slabý větřík roznesl přilehlými uličkami zvonivý smích děvčat. Jediný hlubší hlas svědčil o jeho přítomnosti. Nedokázala jsem si představit jejich tváře. Ale slyšela jsem volání. Někdo z nich mě potřeboval. Nepozorovaně jsem se připlížila k jejich hloučku. Zbytečně. Stejně jsem neviditelná. Nemusím se skrývat.
Zmateně jsem poslouchala jejich hovory. Nerozuměla jsem téměř ničemu, ale cítila jsem z jejich řečí pohodu a štěstí, přestože každý z nich si v sobě nesl něco, co ho trápilo. Dokázali na to všechno zapomenout. V tu chvíli nebyl nikdo z nich sám. Lahev kolovala z ruky do ruky, občas se zastavila na kamenné dlažbě a čekala, až bude opět vydána napospas teplým i studeným dlaním, chtivým, možná třesoucím se prstům. Až jejich horké rozechvělé rty obemknou úzké hrdlo.
Ale co se to stalo? S mými človíčky tu najednou byl šestý, úplně cizí. Vypadal jako skřítek a vykřikoval cosi o tom, že se asi uřeže. Nechápala jsem, proč se chce řezat, když se tolik směje. Jevil se jako faun. Veselý, ale přitom nešťastný, protože byl mezi mými človíčky sám. Smáli se s ním, ale za chvilku řekl on, ať už jde ten vesmírný posel dál svou cestou. Přišlo mi to nezdvořilé. Ale možná dělal něco, co mým lidem nebylo příjemné.
Zvedli se, chtěli jít k vodě. Tuhle cestu na Žofín jsem moc dobře znala. Všimla jsem si, že v duši jedné se ozývají zmatené výkřiky. Věděla jsem taky proč. Ale nevěděli o mně. Nemohla jsem jí pomoct. Seděli na zídce, pořád se smáli, stále víc a víc a mně bylo hezky. Šla jsem mezi lidi, protože jsem slyšela volání. Volal mě každý z nich, akorát o tom neměli nejmenší potuchy. Jejich smích mě hřál na duši. Psali psaní. Prý poselství budoucím generacím. Ale nepsali tam moc rozumné věci. Mohla jsem svým slabým hlásek zvolat, aby psali něco užitečného, ale nechtěla jsem jim kazit to nadšení pro věc. Podepsaly se všechny, podepsal se i on. Zavřeli vzkaz do sklenice. Vyfotili se. A zase se smáli. On stoupl na kraj cihlové zídky, až jsem se bála, že spadne dolů a – ŠPLOUCH. Jejich poselství se od té chvilky vznášelo na hladině Vltavy. Moc jsem jim v tu chvíli přála, aby ho jednou někdo našel. Aby mu udělalo takovou radost, jakou z něho měli, když ho psali.
Cosi je přinutilo přesunout se o kousek dál. Pánové v uniformách. A když opouštěli ostrov, proti nim kráčel zasmušilý posel z Druhé galaxie. Lekli se ho a zrychlili. Najednou Jedna vykřikla, že tím směrem, kterým kráčí, stojí velké srdce. Nikdy jsem neviděla srdce, které by mohlo být větší než to, jež bije uvnitř mého křehkého těla. Ale s nimi, s mými človíčky, jsem to uviděla. Dokonce jsem s nimi stála uvnitř srdce. Ten večer se pro mě tak stal jedním z nejsilnějších v mém malém světě a drobounkém životě. Bolely mě nožičky, chtěla jsem si sednout. Oni byli taky unavení, zaujali svá místa na schodech a hlučně se dohadovali, kam půjdou teď. Jejich čas se krátil. Cítila jsem, že za chvilku se budu muset rozhodnout, čí kroky budu sledovat, jelikož se blížil okamžik rozdělení.
Vzájemně se přemlouvali, že ještě není čas jít domů. Usmívala jsem se nad jejich dětinskou snahou zastavit čas. Bylo jim spolu dobře, nechtěli se loučit. Ale museli. Šla jsem s těmi, kteří se vydali na cestu domů, únava mě přemohla. Mlčky jsem se rozloučila s těmi, které ještě zůstávaly. Ostatní běželi na tramvaj. Dvě se zase smály, on se tvářil vážně. Motaly se jim nohy, ale měli dobrý pocit z příjemného večera. Rozumní človíčci, šeptala jsem si pro sebe. Mohla jsem to klidně zakřičet, protože nikdo z nich by mě neuslyšel. Kam teď, ptala jsem se sama sebe s obavami, když se zbylí tři začali loučit v tramvaji. Půjdu tam, kde jich je víc.

Chvátali, sotva jsem jim stačila. Mluvili o vlaku, asi jeli daleko. Každý z nich zase svítil svou doutnající světluškou, kterou jsem považovala za spojence, přestože bych se o ni mohla snadno spálit. Rozhodla jsem se, že zneužiju tichého člověčí blízkosti a chvilku se nechám nést. Skočila jsem jí na rameno a otáčela hlavu na ni nebo na něho, podle toho, kdo z nich právě mluvil. Mluvili rychle, byli udýchání a občas o sebe zavadili. Bylo mi líto, že je tak krásný večer a oni si pravděpodobně budou pamatovat jen útržky, protože jejich útrobami proteklo spoustu rozpouštěčů paměti. Bylo mi úzko, bála jsem se okamžiku, kdy se oni dva rozloučí, protože tím končila i moje pouť. Nevědomky mě pozvali mezi sebe jen na dnešní večer. Kdoví, jestli mě příště budou zase potřebovat. Třeba budou všechny duše spokojené a žádná si nebude žádat dohled.
Ona dostala pusu na rozloučenou, on odbíhal na nádraží a já tam stála sama, opuštěná, před očima pět tváří s vlastními osudy. Každá tvář patřila jinému tělu, jiné duši. A přesto byli všichni nějak spojeni. Cítila jsem v teplé noci chladnou slzu na svém líčku a doufala jsem, že ještě někdy svoje človíčky uvidím.