Malá soukromá really Ty show

Můj otec byl tak trochu podivín. Jednoho dne mu přeskočilo, přestal mluvit s mým bratrem a odstěhoval se do ložnice. Komunikaci s mou matkou omezil na pozdrav a lakonické ano a ne. Zpočátku se občas vplížil do obývacího pokoje, když nikdo nebyl doma. Později už ale z ložnice prakticky nevylézal, jen občas podnikal výlety do kuchyně. Byla to šílená představa, dva lidé usínali každou noc několik desítek centimetrů vedle sebe, ale v té posteli se z té malinkaté mezery stávala nepřekonatelná dálka. Ztratily se každý na své straně a nemohli už najít cestu zpět, otec matčino volání ve tmě neslyšel.

Vztah k tátovi, i když ho tak hezky oslovuju, nikdy nebyl dobrý. Pach alkoholu, jenž nám odhalil jeho prohnilé jádro, jsem ještě pořád dobře cítil. Tenkrát jsem nechápal, proč v sobě někdo dobrovolně vzbouzí nenávist. Možná právě ze strachu, že někde uvnitř mě také spí stočený do klubíčka ten černý had nenávisti, jsem si nikdy nevypěstoval k pití kladný vztah. Otci jsem vyčítal, že mamku uvrhl do samoty, na druhou stranu jsem ho ale litoval, protože skutečně sám byl on. Zůstával jsem jediným z rodiny, s kým občas mluvil, ale i naše konverzace se stávala stručnější a stručnější, až prakticky zmizela, nejspíš v té samé temnotě mezi matracemi v ložnici, která jakoby pomaličku vtahovala celý náš byt. Vždycky jsem z otce měl pocit, že ani nechce slyšet odpovědi na své otázky, že se zkrátka ptá jen proto, že se to sluší. Matka se mě nikdy nezeptala na tu otázku, kterou děti nenávidí – „co škola?“ a přesto věděla mnohem víc, otci jsem zkrátka nedokázal vyprávět své příhody. A když jsem se to s postupem let donutil alespoň zkusit, po obligátní odpovědi už zkrátka neposlouchal. Možná moje chyba, že jsem začal až po krátké pomlce. Už jsem se o to víckrát nesnažil a nechal vztahy postupně zmrznout. Možná to jednou přijde samo z obou stran, možná se na té jeho něco změní.

Máma vždycky říkala, že i špatný příklad je užitečný jako odstrašující. A já měl přímo panickou hrůzu z toho, že jednou budu třeba jenom trochu jako on. Jednou jsem se zděsil, když jsem si na návštěvě u babičky sednul na stejné místo a dal si nohu přes nohu, stejně jako to dělával on. Jindy jsem se zase přistihl, že si to kráčím s jednou rukou v kapse šortek a druhou prapodivně pohupuju vzduchem.

Jak otec celé dny polehával na posteli a koukal na televizi, utvořila se mu na břiše solidní vana naplněná rosolem, zatímco na mém se rýsovaly kostky. Děsilo mě však slovo: zatím. Všechno mohlo být jinak, a jak se říká: geny ani kladivem neumlátíš. Proto jsem před nimi raději utíkal, až mi docházel dech, a když jsem se pak v dálce zastavil, zjistil jsem, že některé věci jsem po něm stejně zdědil, a nebo možná dokonce přejal.

Každý z nás se, zpočátku nejspíš nevědomky, fixoval na jednu místnost. Byly si dokonce v lecčems podobné, ačkoliv označení té mojí bude nejspíš na první dojem působit ještě mnohem bizarněji. Na obou těchto místech bylo možné utéct od reality, odstřihnout aspoň na chvíli ten drát a za dveřmi uniknout pulzující šedé energii světa. Jako malý jsem to tam vlastně neměl vůbec rád, hnusně to tam páchlo a v koutech se ukrývali chlupatí černí pavouci. Záchod se ale pak stal jediným místem, kam jsem mohl utéct před zvukem rodičovských hádek. Vždycky jsem zapnul větrák a čekal, až přestanou. Možná právě jeho hučení, ve kterém se rozpíjela dětská bezradnost, je donutilo přestat. Těm nehostinným místům jsem skutečně přišel na chuť až na brigádě někdy na střední škole, byly totiž jediným místem, kde jsem mohl v klidu chvíli posedět ušetřen slídivých očí nadřízených a kritiky od spolupracovníků. Tam na mě nikdo nemohl a já do té úzké kabinky chodil vypínat od stupidní mechanické práce a některých hloupých kolegů.

Tehdy jsem tedy začal chodit odpočívat na WC a pomalu poznával další zvláštnosti spjaté s tímto místem. Jak tam tak člověk potichu posedává, občas se mu otevře pohled do soukromí druhých. Ne, že bych byl voayer, ale zaujalo mě, jak málo stačí, aby člověk automaticky vysvlékl uniformu normálnosti – kousek zdi. S otočením klíčku z něho sama sjela. Úchyláci, kteří naschvál močili mimo mísu a vzrušovali se myšlenkou, že to někdo jiný bude muset uklízet. Prasata, která naschvál nesplachovala, aby se další návštěvník mohl pokochat jejich dílem. Lidé, kteří si u toho prozpěvovali nebo křečovitě vzdychali a jiní dokonce obojí.

Když jsem něco takového zaslechl, zpočátku jsem se modlil, abych nebyl slyšet a pak ještě chvíli vyčkával, než jsem se z kabinky odvážil vylézt. Často jsem se tedy paradoxně na tomto svobodném místě stával vězněm. Jednou jsem se na plese stal svědkem lásky. Opilá dívka a o něco míň omámený mladík, který dokonce zapomněl zamknout a musel kvůli tomu pak na chvíli přerušit monotónní pohyb pánve, s čímž ustalo i dívčino tlumené vzdychání. Láska, kterou po pěti minutách opustili, ještě chvíli pulzovala v kabince, než ji někdo další spláchl a ona se rozplynula jako v červí díře. Možná se přesně takhle šířila po světě a někde na nějakém jiném záchodu našla novou oběť.

Pomalu se ve mně něco lámalo a z pukliny nesměle vykukovala nejasná myšlenka. V tom období jsem při surfování na netu narazil na zajímavá videa. Ve zdech kabinky byla díra, někdy i víc. „nic netušící“ slečna přišla a usadila se, načež se otvorem protáhl mužský úd. Bylo to bezpochyby nahrané, ale ta myšlenka mi přišla geniální. Co se stane tam, je soukromá věc, ani ti dva se koneckonců nikdy neuvidí. A žena si mohla sama nenuceně zvolit, co udělá. Jistěže ve videích to vždy končilo divokými přírazy, až se zeď chvěla, ale jak by se to odehrávalo ve skutečnosti, bylo by tomu alespoň v jednom z deseti případů jako v tom pornu? Většina dívek by jistě odešla hned, jak by si všimla nápadných otvorů. Ve skutečnosti jsem to však nikdy neověřoval.

Začal jsem ale experimentovat, jak lidé změní chování, když zjistí, že je někdo slyší. Když jsem třeba zakašlal, broukání ze sousední kabinky ihned utichlo. Někde jsem dokonce četl, že Japonkám na záchody instalovali speciální reproduktory, aby je nebylo slyšet a ony mohly v klidu vykonat to, proč sem přišly. Ale asi se to moc nerozšířilo, protože víckrát jsem o tom neslyšel.

Další změnou bylo, že už jsem nečekal v kabince, dokud ostatní neodejdou, ale úmyslně jsem se snažil „sousedy“ potkávat u umyvadla. Tím se mi dařilo ukrást alespoň maličký kousek z jejich zdánlivé svobody. Jenže má úchylka jako by před sebou měla schody a snažila se vždy postoupit o jeden výš. Už mi nestačila jen zvuková kořist, chtěl jsem vidět, co tam lidé dělají. Jestli se třeba někdo dloube v nose a bůhvíco ještě. Stačilo sehnat malou kameru a najít vhodné toalety, kde by se dala někam nenápadně přilepit. Jenže kdyby mě náhodou někdo přistihl, mohl bych z toho mít velký průšvih a z ostudy kabát s výšivkou: „záchodovej úchylák.“

Nějakou dobu jsem tedy jen obcházel veřejná WC a vybíral vhodné kandidáty. Špinavé záchody na nádraží nebo udržované toalety někde v dobré restauraci? Nechtěl jsem se dívat, jak si smažky škrtí ruce a do žil vpichují falešnou slast. Daleko víc mě zajímalo, jak se chovají obyčejní lidé, když se jejich zdánlivá slušnost vytratí. Měla to být má malá soukromá reality show, chtěl jsem sledovat mně podobné lidi, s nimiž bych se mohl konfrontovat. Napadlo mě, že bych kameru umístil do restaurace poblíž mé kanceláře, kam jsem často chodil obědvat. Všechno potřebné jsem si připravil do batohu a vydal se tam hned po otvíračce v deset hodin ráno. Objednal jsem si pivo a počkal, až mi ho slečna, pak jsem si s krátkými přestávkami třikrát loknul.

„Takhle dopoledne sem moc lidí nechodí, že?“ prohodil jsem směrem k číšnici, která si smskovala za barem.

„Do té jedenácté spíš výjimečně,“ usmála se na mě a odložila mobil.
Asi čekala, že budu v rozhovoru pokračovat, ale já se potřeboval jenom ujistit. „No stejně si ten batoh radši vezmu s sebou,“ řekl jsem pak ještě. „Omluvte mě.“

„Jeden nikdy neví, dneska vás okradou, než se stihnete otočit,“ zamrkala na mě chápavě a já s podivným pocitem, který se podobal stavům před prvním rande, a v němž se mísila nervozita a nedočkavost, vyrazil splnit úkol, kvůli kterému jsem dnes přišel. Zatím jsem ještě necítil dunivý tlukot srdce, ba naopak jako by se zastavilo.

Když jsem však za sebou zavřel dveře, ucítil jsem jeho agresivní puls v uších a hruď mi ztěžkla. Pro jistotu jsem kouknul do všech kabinek a ještě se rozhlédl kolem, jestli mě přece jen nemůže někdo náhodou vidět. Když to udělám rychle, tak se nemůže nic stát. V restauraci nikdo nebyl a nikdo přece nepůjde na toalety hned, alespoň počká, až mu donesou pití, stejně jako já. Rozepnul jsem batoh a vytáhl úzkou černou kameru, která vypadala spíš jako baterka. Mě osobně by určitě nenapadlo, že tohle může zaznamenávat realitu. Šedá izolepa měla podobný odstín jako kachličky a nůž s patnácti centimetrovou čepelí jsem předem pečlivě nabrousil. Vyskočil jsem na mísu a přiložil kameru k trubkám topení, které se táhly u stropu. Odsekl jsem pruh izolepy a přichytil ji. Slyšel jsem kroky a každou vteřinou tušil zaskřípání dveří. Co by asi pak následovalo, křik, nadávání do úchylů nebo rovnou rána pěstí?

Sakra, vždyť do téhle restaurace chodí i spousta mých kolegů. Kdyby mě přistihl někdo z nich, musel bych dát výpověď, možná se i přestěhovat. A přitom jsem nikoho z nich netoužil vidět, změnilo by to totiž dozajista naše vztahy nebo přinejmenším můj pohled na ně. Ne, tohle bylo až moc riskantní. Musím vybrat jiné toalety, v jiném městě. Strhl jsem kameru a hodil jí zpátky do batohu. Trochu zadýchaný jsem se posadil ke stolu a napil se piva, nechutnalo mi.

„Tak to vidíte, pořád ani noha,“ pokrčila rameny servírka.

„Já už vás také budu muset opustit,“ předstíral jsem smutný výraz. „Práce volá.“

Trvalo nějaký čas, než jsem našel alternativu. Ta restaurace byla vzdálena asi třicet kilometrů, ale vařili tak dobře, že se tam vyplatilo jet i z jiných důvodů. Stejně pro mě však nejdůležitějším faktorem zůstávaly záchody. Všechno probíhalo stejně jako minule, ale tentokrát jsem to dotáhl do konce. Pak jsem rychle dopil trojku kofoly a odjel. Srdce mi totiž bušilo, že by si snad někdo kamery hned všiml. Paměťová karta vystačila na 32 hodin záznamu, což pokrývalo zhruba jeden den. Pro začátek mi to stačilo, ale už předem jsem si dal podmínku, že ji zajedu vyzvednout přesně za osm dnů. Napadlo mě, že bych mohl vzít rodinu na oběd, ale pak jsem tuhle variantu zavrhnul, protože kdyby se to přece jen náhodou provalilo, manželce bych to asi nedokázal vysvětlit.

Příval adrenalinu se mísil s nedočkavostí, když jsem kameru přijel vyzvednout. Balancoval jsem na míse a ruce se mi šíleně potily, lepicí páska ale držela pevně. Dobře jsem ale vytipoval chvíli, takže mě nikdo nevyrušil. Vrátil jsem se ke stolu a vychutnával si oběd. „Budu muset počkat, až nebude nikdo doma,“ přemýšlel jsem. „Zítra pojedu do práce později. Počkám, až manželka a syn odejdou.“

Nedočkavostí jsem nemohl dospat. Objímal jsem manželku a přitom přemýšlel o tom, co asi zítra uvidím. Bylo to jako odemknout truhlu s pokladem, nahlédnout do tak niterních částí duše, že ani nejbližší lidé je nemají dovoleno spatřit. Chtěl jsem vstát a podívat se hned a jen násilím jsem svou úchylnou touhu dusil. Ona však nešla zabít, pulzovala v mých žilách tím silněji.

Po snídani jsem stejně jako každý den nasedl do auta a vyrazil na oko do práce. Už o půl deváté se však můj zlatý klíč vnořil hluboko do zámku. Potichu jsem otevřel dveře a chvíli poslouchal. Ticho. Přesto jsem celý byt ještě prošel. Radši hned dvakrát, abych měl opravdu jistotu. Až pak jsem se konečně mohl posadit k počítači a spustit ho. S pocitem provinění jako po první onanii, jsem vkládal kartu z kamery do čtečky. Počítač začal nelibě bzučet. Světýlko na webové kameře se rozblikalo zeleně, jako by se právě vzbudila. „Co, když mě taky někdo natáčí?“ zavrtávala se mi ta otázka jako šroub hluboko do hlavy. Najel jsem do složky webky a uviděl sám sebe na monitoru. „Úchyl,“ rozsvítil se mi zelený neonový nápis kdesi v hlavě. „Jen jednou, nikdy víc. Čistá zvědavost, žádná úchylka,“ pravilo přesvědčivě mé druhé já na obrazovce a zmizelo do podniku s tím neonovým nápisem nad vchodem. A já ho následoval. Obrazovka na okamžik zašuměla a pak konečně vyvstal obrázek toalety. Vlastně jen jedné kabinky. Pět minut jsem tupě zíral na neměnný obrázek. Byly slyšet kroky a hluboko v srdci mi Dj Srdce pustil syrově dunivé techno. Nic, onen neznámý si vybral jinou kabinku. „Třicet dva hodin,“ uvědomil jsem si a stiskl přetáčení vpřed. Když se objevil první člověk, hned jsem zase zpomalil. Jen si sundal kalhoty, usadil se, párkrát si hlasitě prdnul, po dvou minutách zase vstal, utřel si zadek, zatáhl za splachovadlo a odešel. Takovýhle scénář měla většina návštěv a za hodinu jsem neviděl nic zajímavějšího. Přesto jsem pokračoval pořád dál po stopě nahrávky. Někdo vytáhl mobil a smskoval, jiní dokonce volali, ale nic převratného. Jeden chlápek v červené kšiltovce přivrávoral, spadl do kleku a objal mísu. Pak nějakou dobu zhluboka dýchal, až se konečně vyzvracel. Očividně mu to ale jednou nestačilo a tak zůstával v pozici na kolenou. Dva muži se na něj přišli podívat, chvíli stáli a čuměli, a pak ho jeden poplácal po zádech a něco zamumlal, to však na záznamu splynulo s šumem z hospody.

Vypnul jsem počítač a s pocity zklamání jsem se vydal do práce. Brzy jsem to pustil z hlavy, ale když jsem pak sám odpočíval na záchodě. Teď už jsem se, jakožto kancelářskej oficír, sice mohl zašívat i jinak, ale dnes to přišlo tak nějak samo. A já vzpomínal na časy, kdy jsem jako dělník na brigádě v kabince unikal od práce i od všech kolegů. Záchod mě tam tehdy pomáhal přežívat každou dvanáctihodinovou směnu. Znovu jsem přemýšlel nad záznamem. Vlastně mě ani tak neštvalo, že jsem nic zajímavého neviděl jako spíš pocit, že nikdo jiný není takový podivín jako já a všechny mé dosavadní teorie se roztříštily jako keramický pisoár, když do něj kopne opilec. Jenom já jsem sem chodil unikat, všichni ostatní byli vůči toaletarnímu kouzlu imunní.

„Kurva, kurva,“ vzlétly kousek ode mě do vzduchu dva ostré výrazy. Jako stíhačky doletěly k mým uším a donutily mě zpozornět. Hned za nimi následovalo zoufalé zavzdychání. A pak jen ticho, dlouhé a těžké ticho, které ulevovalo mé duši. Nebyl jsem sám, ten Někdo tam seděl, protože už nevěděl jak dál. Okolní rozpínavý svět ho dotlačil až sem, na jedno z mála míst, kde se člověk mohl izolovat a na chvíli vypnout. Seděli jsme tam takřka vedle sebe a já vstřebával jeho nevyslovené pocity. Části jsem dokázal dobře rozumět. Musel jsem mu „naslouchat“, nemohl jsem vstát a vzít mu jeho křehkou svobodu.

To bylo ono, do hospod se lidi chodí bavit a tak ze záchodů pospíchají zpátky k ostatním, kdežto od práce si chce každý ulevit. V hospodě bych možná mohl vidět kopulující pár, ale to mě nefascinovalo. Bylo všeobecně známé, že se tam souloží, i já jsem tam onehdy lihovým fixem na dveře načmáral datum a nějaké bláboly, které návštěvníka seznamovaly s časem a okolnosti oné památné události. Jestli ten klub funguje, ty dveře už tam určitě nejsou, ale v mé paměti existují celé toalety stále. Mladí lidé bývají v sexu vynalézaví a jeden by se divil, kde všude se spustí, ale jak se člověk usadí, ta široká paleta míst se zúží na okruh bytu. I mít sex na posteli v hotelu na dovolené je pak zvláštní a možná proto lidi tak rádi jezdí na dovolené, že si na ně kolikrát berou i půjčky. Jinak ale jen ložnice, ložnice a zase jen na posteli. Koho by to tam pořád bavilo, snad jen mého otce, kterému se snad podařilo rozluštit celé kouzlo té místnosti. A pro ozvláštnění možná jednou za rok v kuchyni, nad čímž by se možná zaradovala Jošimoto Banana. Ale špinavý záchod s popsanými zdmi někde na diskotéce je pro mě symbolem vášně. Dva lidé se chtějí tak silně, že ignorují zdánlivou nevábnost toho místa a oddají se jeden druhému. Se svou ženou jsem tuhle vášeň nikdy nepoznal, vždycky bylo snazší a nejspíš i rozumnější počkat domů na pohodlnou postel, kde jsme pak mohli spokojeně usnout. Jak rád bych rozum někdy zahodil, ale mám pocit, že kdybych jí zatáhl na záchod, nechápavě by se na mě podívala a znechuceně odešla se slovy, co jsem to za prase nadržený.
Vyplývalo z toho, že budu muset porušit pomyslný slib a svůj pokus zopakovat. Ač jsem zpočátku nechtěl riskovat na svém pracovišti, teď jsem to viděl jako nejschůdnější. Bylo strašně snadné připravit kameru, dokonce jsem měl spoustu času nastavit správný úhel. Stačilo přijít do práce večer, kdy tu bylo prázdno. Abych měl šanci vyhnout se pohledům na kolegy, umístil jsem svého malého špiona na toalety o patro níž. Oproti prvnímu pokusu jsem se rozhodl zkoumat i rozdíl mezi chováním žen a mužů a kameru jsem umístil i na dámy. Trochu mě sice lákala myšlenka, že bych mohl vidět v diskrétní situaci i pohlednou kolegyni z mé kanceláře, ale rozumem jsem tu choutku zahnal. Tohle byl přece experiment, nesměl jsem se vázat na konkrétní subjekty, pak by to bylo skutečně úchylné, opovrženíhodné jednání.

Pod záminkou, že jsem v práci zapomněl mobilní telefon, jsem opustil dům. Všechno probíhalo snadno a kamery byly připraveny rychle a dokonce bez jediné kapky adrenalinu. Tohle už vypadalo skutečně vědecky a ne patologicky. Pokus nesoucí název: „Chování jedinců v diskrétní situaci, když se domnívají, že je nikdo nemůže vidět.“ O dva dny později jsem se vymluvil na to, že jdeme s kolegy posedět do hospody a oslavit narozeniny jednoho z nich.

„Vždyť si s nimi nikdy nechodil,“ zeptala se mě prozíravě žena.

„No a?“ ohradil jsem se. „Nechce se mi, ale je to hloupé se pořád vymlouvat.“

„Vždyť já se nezlobím,“ uklidňovala mě. Prakticky jsme se nehádali, když už jsem ji nemohl vystát, unikl jsem před ní na záchod. Hádky jsou ve vztahu asi proto, že by jinak totálně zevšedněl. Postupně by se i poslední zbytek vzájemných citů vypařil jako toluen z otevřené plechovky. Stejně jako se to stalo mým rodičům, když ji otec jednou z ničeho nic otevřel a všechno nechal beze slova rozplynout. Nám to ale podle mě klapalo dobře, jenže co když se pak jednou něco stane, nějaká banální věc a my oba necháme tu pomyslnou plechovku s nápisem „manželství“ otevřenou, protože už nám její obsah bude úplně lhostejný. Ne, já přece nikdy nebudu jako otec, ani trochu. On měl ložnici a já záchod a v tom je přece rozdíl.

„Jen běž a hezky se bav,“ přerušila mi tok myšlenek žena. „Potřebuješ taky někdy vypnout, uniknout od toho všeho kolem.“

Musel jsem se usmát a dát jí pusu, než zaklapnu dveře. Láska a vášeň jsou dvě různé věci, pomyslel jsem si.

Nedalo mi to a nasbírané vzorky jsem musel zběžně analyzovat už v práci. Začátek stejný jako posledně, nic zajímavého. Jeden mladý kolega někomu telefonoval a druhou rukou vášnivě mával. Rozumět bylo o poznání lépe než v hospodě, a tak jsem zjistil, že volá milence. Pak zničehonic prudce zklidnil tón svého hlasu, zřejmě někdo přišel, ale záběr byl omezený jenom na kabinku. Rozhodl jsem se, že zkusím shlédnout nejdřív ženskou verzi. Jeden fakt byl očividný, frekvence návštěv pozorované kabinky byla mnohem častější. Bylo to vlastně logické, ale stejně mě to potěšilo, protože šance na něco „šokujícího“ se tím zvyšovala. Z celého několika hodinového záznamu však vynikla jen jedna obézní asistentka. V tomto díle se objevila hned dvakrát a pokaždé vytáhla z kabelky pytlík se svačinou. Asi se snažila jíst potichu, aby jí nikdo kvůli hlasitému mlaskání neodhalil. Občas ale jednou rukou gestikulovala přes zavřené dveře na ostatní návštěvnice. Jednou až nenávistně vztyčila prostředníček. Bohužel nebylo slyšet, jestli a o čem se ty holky mimo záběr baví. Dál už nic, jenom na pánech, si jeden pán líznul při močení kalhoty, a pak se je zoufale, avšak marně, snažil vysušit toaletním papírem, až ho byla plná mísa.

To mě ale neuspokojilo, škodolibost nebyla tím, co jsem hledal. Daleko víc jsem přemýšlel o té kypré slečně. Nejspíš musela denně čelit přinejmenším zvídavým pohledům kolemjdoucích, mnohdy i uštěpačným poznámkám. Nikdy jsem si jí příliš nevšímal. Věděl jsem, že u nás pracuje a tušil její profesi, ale nic víc. Marně jsem se snažil rozvzpomenout se na její výraz, když jsem ji míjel v úzkých chodbách naší firmy. Znal jsem daleko víc její bolestné nitro, které se chodilo před ostatními schovávat na WC, než její masku, ve které se prezentovala okolí. Proč se nenajedla přímo v kanceláři? Bála se nás všech kolem a já jí právě proto zatoužil poznat. Ne osobně, ale jako nezaujatý pozorovatel. A tak jsem vyhledával každou příležitost, abych se jí mohl přiblížit. Motal jsem se v nižším patře s nadějí, že jí potkám na chodbě a budu sledovat její výraz, až se potkáme. Jak zareaguje, když se na ni třeba usměju?

Byl to trochu zvláštní pocit, když jsem ji konečně zahlédl. Znal jsem ji víc, než ona mohla tušit. Jako bych potkal dobrého známého, jenže ten měl amnézii a nepamatoval si můj obličej. Když jsem jí o několik okamžiků později míjel, hleděl jsem jí zpříma do očí a pokývnul hlavou na pozdrav. Ona však prošla bez povšimnutí. Tohle většina lidí nedělá, když jim koukáte do očí, taky se na vás podívají, i když jste třeba úplně z úhlu, možná i když k vám oni sami stojí zády. Pohled má obdivuhodnou schopnost být vycítěn a i ona o něm musela vědět, ale nejspíš myslela, že koukám na její tloušťku a ne na ni.

A tak se naše seznamování rozběhlo dvěma směry. Zatímco jsem si já skládal její psychologický profil z videa, v pracovní sféře jsme zůstávali anonymní kolegové. Možná to tak bylo lepší, ale já vůči ní cítil dluh. Chtěl jsem, aby mě poznala, abych já poznal ji i z druhé strany záchodových dveří. A možná bych jí pak právě já dokázal rozumět a stát se jejím dobrým přítelem. Jenže bylo tak strašně těžké prolomit hráz, kterou si kolem sebe vystavěla.

Ačkoliv jsem dál zaznamenával i pánské toalety, těch několik scén, kde lidé přebírali úlohu prasat těžkého kalibru, jsem shlédnul jenom z vědecké povinnosti. Pořád jsem zůstával experimentátorem, i když jeden subjekt mi přirostl k srdci víc. Kam ten příběh mohl dospět, když jsem se s ní nedokázal seznámit? A přitom právě samota ji možná trápila ze všeho nejvíc. Nevědomky na mě čekala, ale já nehybně stál ve tmě, skrytý za kamerou.

A tak místo mého zářivě bílého úsměvu její privátní tmu jednoho dne rozkrájely modré majáky auta z nemocnice, které jsem zahlédl venku před budovou. Nevěnoval jsem mu přitom pražádnou pozornost, avšak záhy jsem zjistil, co se to stalo. A první, co mě napadlo, bylo, že až to bude policie vyšetřovat, jistě najdou i kameru a po jejím pomyslném kabelu dojdou až ke mně. Pak jsem se zastyděl, když mi došlo, co jsem to za člověka. A styděl jsem se i za to, že jsem ji nedokázal pomoct, i když možná stačilo tak málo. Když jsem se dozvěděl, ve které nemocnici leží, poslal jsem ji květiny. Anonymně s pokryteckým povzbuzujícím vzkazem, ale svrbění mého svědomí to zklidnit nedokázalo. Napadlo mě, že bych ji navštívil osobně, ale bál jsem se, že by si to mohla vyložit jako další trpce směšný akt, a tak jsem od toho upustil.

Jelikož se jednalo o sebevraždu, policie nezajišťovala žádné stopy, krom žiletky, kterou pohltil příliv krve valící se po podlaze. Všechno to bylo na záznamu, i jak uklízečky krev setřely a kabinka zase byla jako dřív. Jen já a Ona jsme věděli, jaké peklo se tam odehrálo. Všechno zpočátku probíhalo jako obvykle, slečna vytáhla z kabelky svačinu a snědla ji. Pak ještě nějakou dobu jen seděla a přemýšlela. Malá ostrá žiletka nebyla na videu poznat, usvědčila ji až krev z dívčina zápěstí. Řízla se jen do pravé ruky, tmavá krev se v intervalech valila ven a dívka žiletku upustila na zem. Seděla a prohlížela si svou bledou ruku. Do toho byly slyšet dveře a matné zvuky podpatků, jasně vyvstal až náhlý řev. Dveře bouchly, klapot podpatků společně s ženiným voláním se rozlehl chodbou. Nějaký muž vylomil dveře a nakoukl dovnitř. „Volejte záchranku!“ křikl a strhnul ze sebe košili, aby ji uvázal dívce kolem zápěstí. „Krávo blbá,“ křikl na ni zoufale a dal jí slabou facku, aby přišla k sobě. Neměl jsem sílu koukat dál.

Cožpak ta dívka neměla právo být taková, jaká byla a jíst si, co chtěla? Jaké bylo naše právo vzít jí svobodu? Nesli jsme kolektivní vinu, my všichni ostatní. A mě napadlo, že mám tu moc, alespoň částečně vzít svobodu i ostatním. Uvrhnout je do strachu, že se někdo dívá a nedovolit jim jednat svobodně. Rozhodl jsem se s natáčením skončit, ale tohle jsem té dívce dlužil. Teď se budou smát atraktivní blonďaté sekretářce, která po obědě chodí na záchod zvracet. Úředníkovi v obleku, který na záchodě uvolňuje své sexuální napětí a mnoha dalším. Budou se smát, a pak jim snad dojde, že jsou stejní, že i oni mají své „úchylky“.

Doma jsem zalhal, že mám hodně práce a budu muset pár dní zůstat mimo domov. Na internetu jsem si vyhledal nějaké diskuze, jak sestříhat a upravovat video a zběžně si je pročetl. Nepotřeboval jsem nic převratného, stačilo pospojovat vybrané scény k sobě, zakrýt obličeje aktérů, aby nebyli poznat, a někdy možná přidat titulky. Všechnu pozornost měl stejně upoutat šokující obsah, který bude do světa hlasitě křičet, že existuje někdo, kdo si vás natáčí, aniž byste o tom měli ponětí.

Úmyslně jsem vynechal scény s naší obětí a video pověsil na internet. Dál jsem se o něj nestaral, tímhle to pro mě všechno skončilo, myslel jsem si. Jenže, když jsem uviděl titulek na zpravodajském serveru: „Záběry z veřejných WC se objevily na webu!“, nedalo mi to a video jsem si našel. Počet shlédnutí byl vysoký a dál rostl do závratných výšek. Lidi zajímalo intimní soukromí ostatních a já se utvrdil v tom, že nejsem úchyl. Protože to, co dělá hodně lidí, přece není úchylka. Úchylka je totiž odchylka od normálu, a tak společnost sama svým pokrytectvím mnohdy některé věci nespravedlivě určuje jako úchylné. Mé video se opakovaně objevilo i v televizních zprávách, kde jsem se také dozvěděl, že policie se případem nebude zabývat, protože pachatel nejednal nezákonně, když znemožnil identifikaci aktérů.

Jak už tomu u senzací bývá, zanedlouho si už na video nikdo nevzpomněl. Ani Jana, tak se jmenovala ta slečna, co se podřezala, se už do práce nevrátila. Přežila. A doufám, že teď už i žije. Celá situace se však podepsala i na mém manželství. Časté přesčasy v práci vzbudily v manželce pochyby. Zavládlo u nás ticho a já nevěděl, jak ho prolomit. Žádný konkrétní důvod, jen jsme zkrátka oba přestali mluvit. Nezbývalo mi, než utíkat na záchod, ale i tam už byly dny mé svobody sečteny. Uvědomil jsem si, že jsem se stal otcem verze dvě. Venkovní design byl modernější, avšak jádro zůstávalo stejné. Vázla nám komunikace a my si nedokázali ani říct, co se děje, co chceme.

Když jsem se pak jednoho dne vzbudil uprostřed noci, došlo mi, že se neobjímáme. Leželi jsme otočeni k sobě zády. Ten fakt mi dopadl jako dlažební kostka na hlavu a nedovolil mi usnout. V kom z nás zmizel poslední záchvěv vášně? Marně jsem se rozhlížel po ložnici, ve tmě zářila jen mezera mezi matracemi. Byla stejná jako v ložnici rodičů a mlsně si pochutnávala na našich vzájemných citech. Viděl jsem, jak z nic netušící manželky pochodují malí černí panáčci a mizí v prázdnu mezi námi. Co však bylo zvláštní, že mě tento fakt mrzel a já si to jasně uvědomoval.

Chvíli jsem odevzdaně s nostalgickým pocitem bezmocnosti pozoroval její odhalený krk, jak vykukoval z bílé noční košilky. Její černé vlasy se rozlézaly do všech stran a zoufale volaly o pomoc. Byla bezmocná jako Sněhurka, jenže cožpak já mohl být princem? Znovu se mi před očima vykreslil obrázek otce, jak se válí na posteli a radši dusí v sobě všechno, než by své srdce odkryl, aby mu někdo mohl pomoci. Miloval jsem ji, svou ženu. A toužil po vášni, jen jsem si o ni nedokázal říct. O ní si ale přece nedá říct slovy, ta se musí jiskrou zapálit v tom druhém, v němž tiše spí. Má ruka se ovinula kolem manželčina boku a opíjela se jemností její kůže. Hladil jsem jí po břiše. Otočila se. Kdo ví, jestli se právě vzbudila, a nebo celou dobu čekala. Otočila se a v očích se jí slabě třepotalo slabé měsíční světlo. Dala mi pusu. Láskyplnou nevášnivou pusu, jakou dostávají malé děti na dobrou noc. Pevně si mě přitáhla, hodila přese mě nohu a spala dál.

A možná, že právě teď narazil křemen na křemen a vyloudil jiskru, která ve mně zapálila všechnu touhu, jež mi kolovala v žilách, a její sílící puls mě v kontrastu s klidem noci nedovolil přepnout mysl do režimu spánku. Odhrnul jsem její roztříštěné vlasy a něžně ji políbil na krk. Nechápavě se na mě podívala, ale šepot mých rtů jí ukolébal. Poddala se jim, z čehož jí usvědčil vzrušený dech. Její bílá ňadra prozářila noc víc než všechny hvězdy na obloze. Má ruka sklouzla jako kapička vody až do klína, kde krouživými pohyby rozdmýchávala oheň vášně. Záměrně jsem ji však nevysvlékal. Chytl jsem ji za ruku a pomalu vyvedl z postele. Tep jejího srdce se morseovým kódem dotazoval mého, co se to děje. „Neptej se,“ naklonil jsem se k ní přede dveřmi. „Zítra ti to vysvětlím.“ Úzká místnost se brzo naplnila rezonujícím zvukem vášně, který se jako hustý dým doplazil až k větrací šachtě, kde hlasitě mlátil o stěny. Pomalu se rozlézal do celého domu a budil sousedy…