Půjčovna těl

Lukas Moodysson - režisér, jehož filmy jsem si zamiloval už na první shlédnutí, jelikož mi ukazovaly, že svět tam venku často dalekosáhle přesahuje má osobní trápení. Náctiletá Lilya, kterou matka nechala napospas šedému světu, zatímco sama odjela za vidinou zářivého života v Americe, mi přirostla k srdci napořád. Tenkrát jsem si liboval, jakého underegroundového tvůrce jsem si pro sebe objevil, teď bych se stejnému zařazení zasmál, ale má slabost pro tvorbu tohohle Švéda se silným sociálním cítěním zůstala. Když jsem zahlédl jeho jméno v programu Olomouckého Metropolu, mé srdce se sice nerozbušilo, ale ucítil jsem nutkání vidět jeho poslední počin na velikém plátně. Sám, i to je úděl touhy.

Na tyhle filmy by měl být zákaz vstupu bez doprovodu. O výsledné dojmy by se totiž měl člověk podělit s někým dalším, popovídat si o špatnosti světa a všechnu tu tíhu pak spustit v objetí. Venku pršelo, špatné znamení, a já se chtěl před domem otočit a ztratit večer jiným způsobem v suchu svého pokoje. Vidina dalšího večera se slečnou prokrastinací byla však dostatečně děsivá a déšť se v jejím stínu stával nicotou.

Do předsálí jsem dorazil včas, od začátku filmu mě dělilo celých deset minut. Nemělo smysl jít už do sálu a mlčky tam v příšeří čekat. Postával tu jeden kluk a starší žena. Nezávisle na sobě nejspíš na někoho čekali, na rozdíl ode mě, jenž čekal na něco. Nesměle jsem se přidal k jejich stepařskému číslu a kroužil kolem stolu, kde se povalovala halda nejrůznějších letáků. Vytáhl jsem nejbarevnější z nich. Reklama zlínské zoo plná samochvály a nádherných fotografií, tam bysme mohli s tou „mojou“ zajet, až přestane pršet a bude pěkně. Při pohledu na obrázky tropického skleníků mě spolkly představy sluncem prosycené blankytné oblohy, zářivých papoušků posedávajících na větvích palem a nás dvou…

„Nazdar.“

Zvedl jsem oči. Co tu dělala?

„Ty chodíš do kina sám?“

V okamžiku jsem projel okolí očima. K pokladně směřoval snědší muž s nějakou slečnou. To by odpovídalo, byla tu nejspíš s nimi.

„Nikdo se mnou nechtěl jít, žejo,“ pokrčil jsem rameny.

„Jo a proč ses nezeptal mě?“ její úsměv by se dal přirovnat k baterce v rukou policajta u výslechu. A já vlastně nevěděl, proč mě nenapadlo zkusit jí napsat.

„Netipnul jsem tě, že by tě takovejhle film moh zajímat, je docela smutnej, víš?“ improvizoval jsem.

„A máš kapesníčky, abys mi mohl půjčit?“

„Nevim, jestli budou stačit.“

„Jdem pro lístky?“ ohlédla se směrem k pokladně.

V obrovském hledišti se těch několik dvojic lidí ztratilo jako hvězdy na nebi. Netuším, kolik jich tu mohlo být, ale nebylo to ani hodně ani málo. S největší pravděpodobností bych na ten film nešel, kdybych neznal předešlou tvorbu Moodyssona, a tak mě těšilo, že tihle ho buď znají anebo se zajímají i o jiné filmy, než o beztvarou hromadu blockbusterů a romantických komedií z Hollywoodu.

„Nahoru?“ zastavila se slečna.

„Jo,“ přitakal jsem. „Ale ne, až uplně, tam jsou ty dvojsedačky.“

„Se mě bojíš?“ rozezněl se kinem její pronikavý smích, který protnul zvuk trailerů. „Tssss.“

Měla pravdu, bál jsem se jí. V paralelním světě, mě k sobě natěsno přitáhla už, jak jsme se potkali v předsálí. V tom světě odděleném tenkou průhlednou fólií, jsme nepochybně zamířili do poslední řady. Jenže tady jsem neměl zájem pokoušet sílu své vůle. Tu svoji jsem miloval, nebo jsem tomu aspoň věřil, nebo v to doufal, přál si to…Jenže ani ta „láska“ mi nedokázala zavřít oči, abych se nedíval na jiné ženy. A mozek jako ruční brzda dřel přes zuby a stejně jsem se úplně pozvolna téměř neznatelnou pomalostí pohyboval vpřed. V každém dalším okamžiku se rodil další nový paralelní svět a ve všech jsme končili v objetí, jen v tom opravdovém tady a teď jsem se tlustým lanem, vypůjčeným z jednoho z těch světů, pevně přivázal ke své vlastní sedačce. Bojoval jsem jen proti sobě samotnému.

Byl to smutný příběh, jednotlivé linky byly sice poskládány trochu násilně, ale právě v jejich protikladu se stávala jasně patrnou paradoxnost tohoto světa. Zatímco jedna matka umírala touhou po svých dětech na druhém konci světa, jiná svého syna pobodala nožem. Zatímco jedni se živili prodáváním své důstojnosti, druzí nevěděli, co s penězi, a kupovali si nejrůznější zbytečnosti. Co má hodnotu v jednom světě, je v druhém jen obyčejnou bezcennou tretkou jako třeba pero ozdobené proužky z mamutích kel. Svět má špatný smysl pro humor, to je jasné, ale co s tím? Snad jen větší zájem o druhé a víc objetí pro nás.

A ta slečna po mé levici brečela. Paradoxně smíchem a i kdyby ta scéna vůbec vtipná nebyla, ona by na to měla plné právo, to jsem se dozvěděl v liduprázdném sklípku, jehož dveře se otevřely na dnešní večer jen pro nás. V pozadí hrála stažená Abba a my si opatrně navzájem odkrývali nitra. Z té hloubky uvnitř ní, ze všech těch jizev po krajích, se mi udělala závrať a já se propadl do jednoho z paralelních světů. A všechno, co se dělo pak, byl už jen sen.

Jak jsme si tak povídali a já ji poznával blíž a blíž, napadlo mě, že pod mladistvou maskou s širokým úsměvem, se občas skrývá vrásčitá tvář s propadlýma a bolavýma šedýma očima. Možná, že právě ti, co se tváří, že pobrali všechno neštěstí světa, jsou ve skutečnosti jen pouhým odrazem mnohem krutějších bolů jiných lidí. A možná, že je to spíš tím kontrastem, že i navenek vždycky zářící energický člověk je ve skutečnosti zevnitř sužován žhnoucími uhlíky přímo z pekla. Mám pocit, že ta slečna naproti mně dobíjí všechny kolem, a přitom sama čeká, že někdo z nás ji alespoň zlomek té enegie vrátí. Kolik moci má obyčejné objetí? Lidé by se měli víc objímat. Mí rodiče to nedělali nikdy a teď mi to chybí. I když se to snažím naučit, nemůžu setřást pocit, že jednou svoje vlastní děti nebudu schopen obejmout.

Ten koktající číšník v oranžovo-rudě chladném podzemí, musel slyšet většinu z našich rozhovorů. A nám to bylo jedno, stejně mám dojem, že sem přišel z jednoho z těch paralelních světů a proto ještě ani nedokázal pořádně mluvit. A nebo jsme mi přišly posedět někam jinam. Ten bar byl průsečíkem realit, podobně jako v knize Peklo od Jasutaky Cucuie. Dveře nešly pro nezvané hosty zvenčí otevřít a to mohlo znamenat, že my dva jsme sem byli někým pozváni, abychom se na tomhle magickém místě na okamžik dokázaly zbavit alespoň zlomku svých trápení. A mnohem spíš to pivo, co jsme pili, bylo silnější než obvykle a v kombinaci s filmem, který jsme viděli, určilo směřování našeho večera.

Pršelo pořád už několik dní, zem nejspíš musela spolknout všechen zakyslý déšť, aby zase na pár dní mohlo rozplynout šedé nebe. Ještě před měsícem bych dešti děkoval, že nás sblížil ve skrytu deštníku, dnes… Věděla, že mám přítelkyni, i já to věděl. A zároveň jsme oba věděli, co přijde přede dveřmi jejího domu. Moje alter ego kdesi jinde teď sklání hlavu k zemi a nechává po ní stékat davy kapek, a já teď píšu tuhle povídku, přestože mě pálí jizvy na rukou. Bolest prý uklidňuje.

Ucuknul jsem, ale stejně mě políbila. Řekl jsem, ať toho nechá, ale přesto jsem neodešel a s deštníkem v ruce tam postával dál. Nechtěl jsem to, ale zároveň mě zajímalo, jak to bude pokračovat. Déšť bubnoval na deštník. Nedotýkal jsem se jí, jako by tam ani nebyla. Kdybychom ji nějakým filmovým trikem mohli vystřihnout, vypadalo by to, že jen tak postávám na dešti a přemýšlím. Nepohyboval jsem dokonce ani rty, i když její jazyk lačně kroužil kolem a jako ďábel ve formě hada mi nabízel pro tuto chvíli zakázané. Zachvěl jsem se touhou, kymácel jsem se na hranici a šíleně mě to táhlo na jednu stranu. Noc se rozplyne a kdo se to doví? Je to jen sen, jen dávný splněný sen.

„Měl bych už fakt jít,“ ucuknul jsem před dalším ďáblovým výpadem, on však beze slova útočil dál.

„Chci jen tvoje tělo,“ řekla pak. „Na hraní.“

Ta slova mi přišla směšná, ale můj úsměv blednul, když se mi začaly promítat obrázky mé přítelkyně. Svědomí někde z kouta mojí hlavy hlasitě křičelo, že už tohle se přece nemělo stát. „ A když už se to stalo, je přece jedno, jestli to potrvá o pár minut víc,“ oponoval jsem mu, JÁ. Přítomnost přítelkyně se zdála být vzdálená za sedmero horami a sedmero řekami.

„Dej mi patnáct minut,“ řekla a znovu hladově skousla mé rty. „Pak se rozloučíme.“

Neřekl jsem ano, ale ani neodešel…

Seděla v taxíku, usměvavá jako vždycky. Její rozpustilé chování si muž vedle mohl vysvětlovat jako přímou cestu do postele, bez překážek. Jenže, co mu dalo právo se k té představě upnout natolik, že mu nakonec nevadily ani překážky, ani červený šestihran s nápisem stop?

Zprvu poetický detail na silnou ruku a kolem ní obtočené dlouhé hnědé vlasy je nastřihnut s detailem řvoucího obličeje. Kdyby se teď filmový pás zastavil, sám o sobě by měl ten obrázek silnou expresivní výpovědní hodnotu, jenže promítačka neúprosně posouvá jednotlivá okýnka na scénu, kterou bychom nejradši ani neviděli. Několik diváků vpředu se zvedá a odchází, ale ani tohle nedokáže mou koncentraci narušit.

„Já už to nechci vidět podruhý,“ nakloní se ke mě.

„Nemůžeme před tím jen zavřít oči,“ říkám rezolutně, ale ona mizí spolu s ostatními. Já to musím dokoukat, musím to vidět celý.

Onen muž, kterého nenávidím a v momentálním rozpoložení bych dlouho nerozmýšlel, co mu udělat, zmizel z plátna. Otáčím se dozadu k promítací kabině, ale promítač na mé prosby o přetočení kousek zpátky nereaguje. Vstávám a sedačky přede mnou se rozestupují a vytvářejí přímou uličku až skoro k plátnu, jako by se bály mé zuřivosti. Vybíhám, jak nejrychleji to jde, a jedním mohutným skokem se vydávám vstříc obrazu. Svět se v okamžiku přetáčí a jako bych dopadal do bazénu. Dokonce cítím i namodralou vodu všude kolem.

O setinu později stojím na rozlehlém náměstí. Překvapuje mě, že nejsem vůbec mokrý. Fouká chladný vítr a nikde nevidím žádné lidi. Až pak zahlédnu vlající černý plášť statného muže. Sklání se, ale ne proto, že by mu byla zima, objímá ženu. Její dlouhý ohon hnědých vlasů vystřelí do větru a dál se tam třepotá jako hejno úhořů. Muž ji líbá na čelo a odchází a ona za ním ještě dlouho hledí, mě si nevšímá. Nejspíš mě ani nemůže vidět, do téhle reality totiž nepatřím.

„Bolest ti dokáže ulevit,“ sklání se nade mnou. Ruce i nohy mám přivázané k posteli. Snažím se pohnout, ale její smích mi prozradí, že jsem skočil na lep satanovi.

Je zvláštní, že teď jako bych přímo sdílel její pocity, když má jít do školy. Malá roztomilá holčička s copánky a vzorným držením těla. Tanečnice, která sklízí na pódiu bouřlivý potlesk a na druhé straně dívka, jež za to všechno platí v závistivém dětském kolektivu. Bolest opravdu dokáže ulevit, ať už naše nebo cizí. Stejně jako těm dětem, kterým ke štěstí stačilo cizí neštěstí.

Ostří žiletky proniká do hedvábné kůže na zápěstí. Do její i do mé, jsme teď spojeni v bolesti. Její minulost a má současnost. Její prsty se lepí od krve a ona se usmívá jako malé dítě. Paradoxně mě to neděsí, tohle není scéna z horroru a ona mě nechce zabít. Je to spíš zvláštní rituál, jehož hutná atmosféra dokonce tlumí mou bolest. Stal jsem se woo-doo panenkou a ona teď skrze mě mučí své trýznitele ne mě.

Svlečený jsem jen já, ona odložila pouze kabát. Dokonce ani výstřih mi nic neukáže, ale přesto cítím vzrušení. Teď už ne jen tam dole jako na začátku, rozběhlo se odtud do celého těla jako hejno rezatých mravenců. Její zasněný dech, mlaskání. Měla pravdu, nechtěla mě, ale jen moje tělo. Na první pohled vrchol povrchnosti, ve skutečnosti pravý opak. A já dokonce ani svým jazykem nepůjdu poznat ten její, já totiž nejsem já, zůstala jen forma a obsah zatím z druhé strany pokoje pozoruje tu bizarní situaci a má dostatek času přemýšlet.

Zatímco má milá nic netušíc spí, já jsem se propůjčil téhle zrůdnosti. Tělo a duše se rozdělily, má duše přece zůstává s ní. Zároveň to ale ona mysl nedonutila mé tělo utéct. Jen kamarádce pomáhám zbavit se tíhy, kterou nese na zádech. Nedělám přece nic. Ale užívám si to. Jenom alibisticky se uklidňuju tím, že to mohlo skončit jinde, kdybych vyvinul nějakou aktivitu.