Noční setkání

Noční setkání.

Příběh, který chci vyprávět se mi stal před léty, kdy jsem ještě pracoval jako pomocník strojvedoucího v Jablunkově. Práce to byla moc hezká, plná cest, koukání z okna na nekonečnou ztuhu kolejí vedoucích někde do dálek. Jen nástupy na směnu byly velmi nepravidelné, v různých denních nebo nočních hodinách. Proto jsem do práce jezdil celkem pravidelně na kole. Tehdy ještě dámském s blatníky, dynamem a nosičem s pružinou, kde jsem vozil tašku se svačinou.

Onoho dne, jsem končil směnu těsně před půlnocí. Byla krásná podzimní noc. Měsíc v úplňku nabarvil okolní krajinu přízračnou stříbřitou barvou. Měl jsem ten ztichlý svět rád. Nikdo nespěchal, toulavé kočky občas zasvítily do tmy lucernami svých očí a tiše zmizely v trávě u silnice.

Odevzdal jsem výkaz služby strojmistrovi a spěchal do sprchy, abych mohl co nejdříve nasednout na své kolo a vyrazit k domovu do deset kilometrů vzdáleného Třince. Doma budu před jednou a do rána se stihnu ještě vyspat. Pak mám celý den pro sebe.

Čtvrt hodiny po půlnoci jsem vyrazil na cestu, kterou jsem již znal tak dobře, že jsem ji ani moc nevnímal a mohl se tak věnovat svým myšlenkám. Ono ta pak krásně ubíhalo. Obvykle jsem se ze svého snění probral až na mostě přes řeku Olzu v Třinci na Zobavě. Tam byla křižovatka a silnice začínala stoupat k sídlišti na terase.

Tentokrát to však bylo nějak jinak. Sice jsem stejně jako obvykle vyjej na hlavní silnici, která mírně klesala směrem k Hrádku, nastavil nohám tempo a pomalu propadal svému snění. To ovšem netrvalo moc dlouho. Po půl kilometru mě probral podivný zvuk přicházející ze tmy přede mnou. Celkem rychle jsem ho ztotožnil se zvukem kliky kola, která škrtá o kryt řetězu. Cvak, cvak, cvak... ozývalo se pomalé šlapání z protisměru. "Asi nějaký opozdilec z hospody", pomyslel jsem si. Jenže jsem se jaksi neuklidnil. Nevysvětlitelný stísněný pocit přerůstal se zkracující se vzdáleností. Nenápadně se měnil ve strach. Všechny smysly se zbystřily a já hleděl do tmy na protější okraj silnice.

Nic. Co to do prdele je? Nebyl jsem schopen chladného uvažování, spíše ve mně narůstal pocit jakéhosi odevzdání a bezmoci. Ovanul mě chlad a cítil jsem jak se mi ježí vlasy na zátylku. Konečně se ze stínu topolů lemujících silnici vynořila postava v dlouhém vlněném plášti. Ozářena měsíčním světlem, pomalu šlapala na kole.

Se zkracující se vzdáleností přerůstal můj strach v paniku a pocit hrůzy. Když jsme se míjeli, postava pomalu, velmi pomalu hlavu směrem ke mně. Nemohl jsem od jeho tváře, nebo místa, kde by tvář být měla, odtrhnout oči. Byla tam jen bílá skvrna lemovaná prošedivělými vlasy. Zoufale jsem hledal jeho oči, který by mohly vyvrátit fakt, že je v mé blízkosti cosi nelidského.

Jen co jsme se minuli,byl jsem znovu schopen ovládat tělo. Nohy samy se daly na útěk a zoufale se opřely do pedálů. Dynamo na přední penumatice kvílelo a kužel světla rozehrál na asfaltu divoký tanec. Ujel jsem asi kilometr a půl a pomalu se uklidňoval. "Bože ty jsi vůl", začal jsem si nadávat. "Chudák chlap jede z hospody a ty si vsugeruješ, že je to kdo ví co nebo kdo". Dokonce jsem se tomu úsmál. Ve světle lamp na vlakové zastávce v Hrádku mi připadaly minulé chvíle neskutečně. Znovu jsem nasadil své obvyklé snící tempo a pomalu míjel poslední pouliční osvětlení. Ještě jsem přemýšlel, co mohlo způsobit tak silnou sugesci. "Asi ta jasná měsíční noc... a to ticho..., jen je zvláštní, že vlatně nejelo žádné auto..., ale v noci toho zas tam moc nejezdí..." vířily mi myšlenky hlavou.

Blížil jsem se k místu, které místní nazývali Kompařov. Silnice v tu klesala do dolíku, kde byl mostek přes potok a znovu prudce stoupala na původní úroveň.
Když jsem projel přes most a začal stoupat, znovu jsem to pocítil. Zprvu jen chladný závan a pak neklid. Pak zas ten zvuk. Cvak..., cvak..., cvak. Rázem mě zaplavila vlna nevýslovné hrůzy. Zoufale jsem hledal světlo v oknech nekterého z domů pohozených kolem silnice. Všude tma. Auto taky žádné. Jen noc, já, silnice a někde přede mnou něco, co jsem neuměl zařadit. V hlavě mi zazněl varovný hlas "ZDRHEJ!!!". "Není kam!" zakřičel jsem nahlas. Z jedné strany trať, z druhé pole..., "kam?!". "ŠLAPEJ!", ozval se ten hlas znovu, naléhavě. Něco mě zvedlo ze sedla a nohy roztočily pedály šíleným tempem. Dynamo znovu zakvílelo, žárovka vydechla naposledy. Ponořil jsem se do bledé tmy protkané oživlými stíny okolních stromů. "NEDÍVEJ SE TAM", ozval se znovu hlas v mé hlavě. Sklonil jsem pohled na přední pneumatiku, nohy šlapaly, plíce v sevření nedostatku vzduchu, srdce chtělo vyskočit z hrudníku.

Pocítil jsem, jak mi vstávají vlasy hrůzou a neznámá síla mi začala otáčet hlavu směrek k tomu. Tělo se mi zkroutilo do nepřirozeně křečovité polohy jezdce ve spurtu, který sleduje něco na obloze. Byl to jen zlomek sekundy, ale znovu jsem zahlédl místo, kde měla být tvář. "To nevrhá žádný stín", blesklo mi hlavou v tu samou chvíli. Jen moje rychlost a fakt, že se silnice začala mírně svažovat k Bystřici mě dokázaly odpoutat od neodbytného nutkání otočit kolo a následovat to. Vlastně ještě jedná síla ve mně byla. Ten hlas co mě vyrval z mrazivé letargie blížící se slastnému smíření se smrtí v mrazivém objetí.

Ve zpěsilém tempu jsem ujel snad tři kilomettry. Teprve na dohled světel Třince jsem zcela vyčerpán, zpomalil. Vrátil jsem se odněkud z jiného světa a můj strážný anděl, ten vnitřní hlas, mi předal vládu nad tělem. Dojel jsem pod první světlo a rozbrečel se. Roztřásla mě zima. Chvilku jsem tam postál - ani nevím, kde se ve mně vzala ta jistota - že už to bylo té noci všechno. Té noci ano.

Já se však změnil. Mé vnímání se změnilo. Občas, na některých místech, cítím závan cizího chladu. Třeba i v parném létě. Není to ale chladivé pohlazení vánku od vody. Je to jiný chlad, odjinud. Nedá se ani říct, že zlověstný - to jen oné noci byl.