Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Teď už jen zbývá začít Svobodně dejchat Svobodně myslet Svobodně mrdat.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

.. nejsem si jista, jestli by to nemělo být zařazeno v oddílu "tragická" :))

....Jak mohou být skutečně mrtvi,když dosud kráčí v srdci mém....Z bájí národa velkých plání Za posledních několik týdnů jsem zde četl spoustu krásných dílek,ale i taková které mě chytli za srdce a boleli mě možná více nežli autora.Vkládám Vám všem zde k přečtení a možná i zamyšlení opět povídečku z krabičky příběhů Psáno perem života.Dnes tu kratší a zítra delšejší,opět to bude jing-jang.Vy sami si vyberte který příběh bude bližší Vašim srdcím...

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

Pokračování Průzkumu ticha, tentokrát o východu slunce. Příště bude možná zátiší s lavičkou. (Fotografie tentokrát bohužel není má vlastní.)

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

Posadila se naproti mě, také za plexisklo, akorát proti směru jízdy...

Lidi jsou jenom pijavice, parazitující na moji jedinečnosti. Death

„A máš zájem je ještě někdy vidět?“. „Ale jo, ta 19 dorazí zítra. Chce mi ho přeblafnout. Sice to není ono, znáš to, mladý dříví.....