Říkal jí Hanulko

„Musím ti něco říct,“ znovu se zhluboka nadechla a přejela špičkami prstů po jeho nahé paži od ramene až k zápěstí. Tak hebká a hladká, blesklo jí hlavou jako už tolikrát, a misky vah se v té chvíli znovu daly do pohybu. Proč to chceš kazit? Copak neumíš být šťastná? Budeš litovat, brečet a litovat, zahlodal si uvnitř hlavy starý známý červíček, ale ona ho rychle zahnala. Jednou se rozhodla a ví proč.
„Copak, Hanulko?“ Hladil ji po zádech a v jeho hlase slyšela bezstarostný úsměv. Vzpomněla si, co jí pověděl, když spolu takhle leželi poprvé: „Tohle je tak krásná chvíle, že by neměla nikdy skončit.“ Bude to bolet, ale ostrý řez se zahojí nejrychleji.
„Víš, já jsem ti lhala. Vlastně se nerozvádím. Petr mi v Praze sehnal práci. Prodávám chalupu a v říjnu se za ním stěhuju.“
Nejdřív jenom zastavil pohyb hladící ruky. Přilepená k jeho boku cítila, jak se v něm všechno napnulo. Potom jí stiskl ramena, až to zabolelo, zvedl tvář k její a propíchl ji očima. „Děláš si srandu, že jo?“ Neodpovídala, jenom polkla. S příštím hlubokým nádechem začala vnímat známý tlak, který jí stoupal od žaludku na prsa, k ramenům a zespoda do brady. Skousla rty. Teď nesmí brečet, teď ještě ne.
„Aha, takže neděláš.“ V jeho hlase bylo slyšet všechno. Vztek, ponížení i vysoké tóny chlapecké úzkosti. Z očí mu sršely blesky, ale zároveň se v koutcích zatřpytily slzičky. Věděla, že už za chvíli se bude moct rozbrečet taky.
V létě se člověk obleče rychle, stačí natáhnout trenky, triko a kraťasy, nejvíc času mu zabralo všechno to najít. „Tak si to tam spolu užijte!“ Prásk! Slyšela, jak venku šramotí s kolem, a už v té chvíli ucítila, jak ji na spánku studí první z moře kapiček hořké lítosti.

Hanka znala Davida už strašně dlouho, přes dvacet let, a taky tím to všechno bylo o velký kus těžší. Kdyby ho potkala až jako dospělého, možná by v něm pořád neviděla kluka... sice už ne toho kluka s věčně rozbitými koleny, co chodil sousedům na třešně a její Petr ho tam načapal a nepráskl, ale stejně. I o půl hlavy vyšší než ona a s osmdesáti kily živé váhy to přece pořád byl Pavlin chlapeček.
S jeho mámou bývaly dobré kamarádky. Pavla jezdívala na vesnici spíš zřídka, David tady většinou trávil čas jenom s babičkou, ale když přijela, skoro pokaždé k sobě s Hankou našly cestu, ať už na jedné nebo druhé chalupě nebo v místní hospůdce. A vždycky bylo o čem povídat, Pavla byla prima holka a je jí velká škoda.
Když se Hana před deseti lety o její smrtelné nehodě dozvěděla, sebralo ji to víc, než čekala. David byl tehdy na střední škole a Hana se o něj celé další roky zajímala, cítila to tak trochu jako dluh vůči kamarádce. Když se o pár let později jeho táta znovu oženil, občas se s Davidem na chalupě potkali a pokecali o škole, o životě, o trablech s holkama. Bylo to moc fajn a Hanu těšilo, že se jí o generaci mladší kluk otevřel a bere ji jako kamarádku, možná tak trošku i jako náhradu za mámu, se kterou si už povídat nemůže.
Pak asi před rokem David dokončil vysokou školu a hledal si místo, Hanka mu pomáhala shánět potřebné informace a od té doby už zůstali v kontaktu. Zjistili, že virtuální povídání je ještě přirozenější a plynulejší než reálné. Mezi vtípky a smajlíky se generační propast úplně rozpustila. Občas klábosení protáhli dlouho přes půlnoc. David měl většinu večerů volných, před pár měsíci se s ním po dvouletém vztahu rozešla spolužačka a zatím to nevstřebal. Hančina muže Petra nedávno převeleli z vedení místní bankovní pobočky do pražské centrály, takže domů přijížděl jen na víkend a ještě ne každý. Jediná dcera Monika právě nastoupila na univerzitu, a když už se z kolejí vrátila, stejně trávila většinu času se svým přítelem. Nic divného, že Hance večerní klábosení s příjemným a vtipným Davidem náramně vyhovovalo. Jenom jí vrtalo hlavu, že on ve svém věku nehledá spíš živou zábavu se svými vrstevníky.
„Jak, že nikam nechodím? V pondělí jsem hrál basket. A v sobotu jedeme s kámošema na kola,“ nechápal David její narážky. Nebo se tak aspoň tvářil. Posílat ho přímo do dívčí náruče si netroufla, i když byla přesvědčená, že právě to by nejvíc potřeboval. „Ale možná potřebuje jenom víc času, aby se vzpamatoval z rozchodu,“ vysvětlovala si to jindy Hanka, „a mezitím mu vyhovuje aspoň moje společnost. Vždyť každý potřebuje nějakou blízkou duši a mě taky baví trávit s ním čas.“
A čas běžel. Rychle se přehoupl do zimy a z jejich virtuální komunikace se stala závislost, ze které si oba dělali legraci. David jí posílal písničky kapel, o kterých nikdy neslyšela, a ji překvapovalo, jak zajímavé a citlivé mají texty. Doporučovali si knížky a filmy. Debatovali o počasí i o politice. A vyprávěli si o tom, co celý den dělali a jaké zrovna řeší starosti. Hanka si trochu provinile uvědomovala, že s Davidem tráví daleko víc času než se svým mužem a než by měla. Jenže Petr se jí z Prahy často neozval několik dní, stále měl moc práce. David jí psal několikrát za den a zajímalo ho všechno – jestli se dobře vyspala, co chystá k večeři i jak dopadla Monice zkouška.
Přes zimu Hanka na chalupu nejezdila, ale po léta byla zvyklá otevírat ji na Velikonoce. Ten rok přišlo jaro brzy a začátkem dubna už bylo venku příjemně teplo. Petr z Prahy přijet nemohl, Monika jela k přítelovým rodičům ... a David se rozhodl o Velikonocích navštívit babičku. Nic neplánovali, ale oba věděli, že toto setkání po půlroce intenzivního virtuálního vztahu bude jiné než dřív. Hanka z něj měla obavy, ale zároveň cítila, že by jí v odjezdu na chalupu nezabránila ani živelná pohroma. Radši ten pocit moc nerozebírala.
„Jsem blázen, jsem blázen, jsem blázen,“ prozpěvovala si na Velký pátek odpoledne, když poletovala po chalupě, otevírala okenice, větrala peřiny a smejčila prach. Jedním okem přitom pořád mířila na cestu a při každém zvuku zvenčí se jí splašilo srdce a roztřásla kolena. „Úplně jako v šestnácti, no nejsem pitomá?“, smála se sama sobě. „Panebože, je skoro o dvacet let mladší, co by se mnou asi tak dělal!“
Když David po sedmé večer dorazil, musela klopit oči, ale klidně se s ním přivítala a pozvala ho dál jako za starých časů. V tašce přinesl láhev vína a knížku, kterou nemohla u nich v knihovně sehnat. „Mám taky nějaké filmy, kdyby ses chtěla podívat, Hanulko,“ oslovil ji jménem, které vymyslel jenom pro ni. Mockrát tohle své krásné nové jméno četla na chatu, ale ještě nikdy ho neslyšela vyslovit nahlas. „Chceš?“ Poprvé se mu podívala přímo do očí a dlouho si v nich četla jako v knize. Přečetla si tam, že není blázen. Že to všechno, co v posledních měsících cítila, nebyl jenom sen. A že na věku nezáleží, nebo možná jo, ale není to ze všeho nejdůležitější. A vůbec.

„Hanulko moje, jsi tak krásná.“
„Kde?“
„Tady. A tady. A ještě tady. A hlavněééé...“
„Nech toho! Poslouchej, tobě vážně nevadí, kolik mi je?“
„A kolik ti je?“
„Ale no ták, nedělej...“
„Copak bych tady s tebou byl, kdyby mi to vadilo?“
„Potřeboval bys někoho úplně jiného, než jsem já, víš to?“
„Jo, asi vím. A je mi to jedno.“
„Nechci pro tebe být brzda.“
„To přece nejsi...“

V prvních týdnech měla pocit, že nechodí, ale vznáší se asi tak dva metry nad zemí. Naštěstí se doma nevyskytoval nikdo, komu by poletovala nad hlavou.
„Rozsvítil jsi mě,“ psala Davidovi. „Připadám si jako žárovka, do které už dlouho nešel proud.“
Skoro každý víkend se potkávali na chalupě, jezdili na výlety, přes týden si psali. Návštěvy u babičky David raději vynechával, aby po vesnici nebyly řeči, a Hanka si ho rovnou vyzvedávala autem na nádraží v blízkém městečku. Objevovali spolu nová místa a v anonymitě cizího prostředí se učila nevnímat, jak moc k sobě neladí. Ale cítila to pořád, nemohl v sobě klukovinu zapřít stejně jako ona se nemohla vrátit zpátky. I tak to bylo krásné. Jenom do svého města ho nikdy nevzala a on ji svým kamarádům taky nepředstavil. „Vědí o mně vůbec?“, ptala se a on vesele odpovídal: „Proč by měli? Chci tě mít jen pro sebe!“
Pak přišlo léto. Monika odjela na brigádu do Spojených států a Petr se z Prahy už skoro nevracel.
„Vypadá to, že se rozvádíme,“ napsala jeden večer Davidovi.
„Aha.“
„Co si o tom myslíš?“
„No že se už nemusíme schovávat. To je dobře.“
„A dál?“
„Co dál?“
„Vlastně nic.“

Ještě pár týdnů uvnitř bojovala, ale byla si pořád jistější tím, co musí udělat. Občas si přitom vzpomněla na tajemství, které prozradila liška malému princi: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ A jednou odpoledne se zhluboka nadechla a začala: „Musím ti něco říct.“

Den poté, co vyplakala moře, Hana odvezla z chalupy všechny osobní věci. Hned cestou zajela k realitnímu makléři, který měl prodej na starosti. Dala mu klíče s vysvětlením, že zájemce musí provázet sám, ona na chalupu už nepojede.
Doma zapnula počítač a otevřela stránku, kterou si našla už předem. Několik minut upřeně zírala na malý rámeček, kde na modrém pozadí stálo bílým písmem: Odstranit účet. Nakonec přece jen klikla. Smazala jsem Hanulku, trhlo s ní v té chvíli. Už nikdy mi tak nikdo neřekne a už si to ani nikde nepřečtu.
Pohled jí sklouzl na obálku se zeleným pruhem, jejíž obsah dobře znala. Petrova mladá přítelkyně je těhotná a povedlo se mu řízení hodně urychlit. První stání u soudu mají už za tři dny.