 26.04.2013 5 1247(9) 0 |
Arthur
„Zdravím tě Arthure,“ pozdravil jsem a podal mu ruku.
„Jmenuješ se Arthur Grenadier, jsi voják a dnešním dnem můžeš být přítel v našem domě.“
Toho dne bylo 22 července 1996 a já jsem stál spokojený ve své dílně. Díval jsem se do té tváře a velikých očí. Ještě trochu přibarvit nos a začernit vousy.
Opřel jsem dvoumetrového Arthura o zeď a zavolal své děti.
„Dovolte, abych vás seznámil s ostrahou našeho domu, granátníkem Arthurem,“ představil jsem vojáka ohromeným chlapcům.
„Podívejte se na něj,“ pokračoval jsem, „takhle se mu zavírají oči a tady se mu zase dá změnit úsměv do zamračené polohy.“
Malý Mates ihned využil příležitosti a chytil Arthura za ruku a pohladil ho, jako svého kamaráda. Starší Kuba si vzal stoličku, vyskočil na ni a vyzkoušel ten trik s očima.
Díval jsem se na své syny a byl spokojený, že mé ruce dokázaly vytvořit z prkýnek, hranolů, vrutů a hřebíků nadživotní postavu francouzského vojáka s vysokou čepicí a tmavým knírem. V knihách jsem našel ten předobraz napoleonského granátníka, urostlého chlapíka v nádherně barevné uniformě, vždy oddaného své vlasti.
Toho dne, kdy se Arthur narodil, jsme ho opřeli o zabílenou zeď naši chalupy a přivázali zadní stranou ke skobě ve zdi.
Ještě jsem vzal barvu a domaloval zlatavé knoflíky na modrý kabátec a vysoký límec natřel zářivě červenou.
Věděl jsem, že musím vyrobit nárameníky a přes prsa připnout křížem dva bílé popruhy, ale to časem určitě zvládnu.
Pokaždé, když jsme přijeli na chalupu, vítal nás v plné parádě. Občas jsem musel očistit vojenský kabátec od nečistot, které na něm zanechali ptáčci. Také si ho oblíbili a vysedávali na jeho ramenou.
V létě 2002 jsme byli s chlapci na venkově sami bez jejich mámy a jako chlapi, řádili jsme podle našich představ. Kluci se nechali s Arthurem vyfotit a každý ho držel za ruku. Mžourali do ranního slunce oblečeni jen v pyžamech. Za těch šest let varty synové povyrostli, ale Arthur vypadal stále stejně. Bylo načase obnovit modrý nátěr jeho kabátu. Jen k těm bílým popruhům jsem se stále ještě nedostal.
Večer začalo pršet a nepřestalo po tři dny v kuse. Měli jsme zatopený sklep a musel jsem kolem chalupy vykopat strouhu, aby mohla voda odtékat dále do zahrady.
V televizi jsme zaslechli varování před povodněmi a na druhý den mi telefonát z práce oznámil, že budova, ve které jsem zaměstnaný jako správce, je bezprostředně ohrožena velkou vodou a já se musím ihned vrátit do Prahy.
Další události měly velice rychlý spád, kdy se naše rodina musela evakuovat ze zatopeného Braníka a během týdne objekt, ve kterém jsem pracoval, zbourala najatá četa stavebních dělníků. Prý to bylo kvůli ohrožení Prahy z další přívalové vlny, ale až později vyšlo najevo, že si starosta Prahy 4 vyřizoval účty s mým zaměstnavatelem a využil neomezenou moc při povodních k likvidaci svých protivníků.
Přišel jsem o práci a tak jsme se znovu s rodinou vrátili na chalupu v Manělovicích.
Arthur nás vítal svým stoickým klidem. Měl úžasnou schopnost sledovat člověka ze všech možných úhlů. Nalil jsem si skleničku červeného vína a posadil se vedle granátníka do stínu. Díval jsem se mu do očí a pochopil jeho neměnný pohled.
Říkal mi: „Martine, nic si z toho nedělej, svět jde dál a ty se musíš postarat o svou rodinu.“
Týden na to zemřela chlapcům jejich babička, která následkem povodní neunesla ten šok z evakuace a její chatrné zdraví po dlouhodobé nemoci vypovědělo službu. Bylo jí 56 let.
Toho roku jsme se ještě jednou vrátili do staré chaloupky.
Už během dne mi připadalo naše údolíčko podivné. Jako kdyby nastal klid v pohybu a bezvětří. Jen některé stromy se pod neustálým podmáčením naklonily a snažily se přežít. Ale podivné byly zvláštní skřehotavé zvuky, které se nepravidelně ozývaly ze všech stran.
Hledal jsem ty podivné ptáky v korunách stromů, ale žádní tam nebyli.
Až na druhý den po ránu s kávou u stolku vedle Arthura, jsem zjistil že na stromech sedí malé žabky a vyluzují ty podivné skřeky. Později jsem se ptal starousedlíků na tento jev a nikdo si nepamatoval něco podobného. Nejstarší důchodce, kterému jsme přezdívali „Indián Pepa“ pro jeho vrásčitou tvář, jen kroutil hlavou.
Za 82 let nic takového nezažil.
Vzpomněl jsem si, jak před rokem, to jsme byli na chalupě s mým tátou, najednou začalo přes náš pozemek putovat procesí malých brouků-Mandelinek bramborových. Byly to celé davy a táhli z kopce kolem našeho a sousedova domu směrem k lesu. Jejich pruhovaná tělíčka neúnavně postupovala k severu, jako šiky ruských vojsk. Přecházeli přes silnici a kola aut je drtila, ale šli další a další. Táta kroutil hlavou, ale tohle také nikdy ještě nezažil. Zřejmě to byla předzvěst.
Další rok po povodních, kdy byla zatopena půlka Prahy, jsme opět vyrazili na prázdniny do naší milované chaloupky.
To jsem byl už čerstvý podnikatel a snažil se podle všech dobrých návodů budovat firmu.
Léto bylo nezvykle teplé a parno dostoupilo takových vrcholů, že stromy měly svěšené větve s povadlými listy skoro dva měsíce v kuse.
Nepršelo.
Jako kdyby počasí oznámilo: „Minulý rok jste měli vody dost, tak co si lidé pořád stěžujete.“
Byl vyhlášen zákaz zalévání zahrádek a studny vysychaly jedna po druhé.
Arthur tiše sledoval to lidské hemžení a pomalu chátral-stejně tak, jako stárne borové dřevo. Stále jsem neměl čas ani náladu vyrobit ty popruhy nezbytné pro každého francouzského granátníka.
Jako osoba výdělečně činná, jsem budoval a budoval. Pokud jsem byl na chalupě, pak jsem každé ráno dojížděl do Prahy. Na léto 2005 nezapomenu, protože můj soused a kamarád si při práci natěrače ošklivě popálil nohy, když mu v nevětraném sklepním prostoru vybouchl acetonový výpar z barev. Celé dva měsíce jsem ho pravidelně vozil na převazy do Vinohradské nemocnice a místo rádia jsem ve svém novém autě poslouchal jeho sténání. Paradoxně to byl pro mě nejlepší rok v podnikání.
Pro další sezónu jsme se s manželkou shodli na rozšíření činnosti a pronajali si pod Karlovým mostem úžasný prostor pro prodej tradičních českých dřevěných hraček. Navštívili jsme v severních Čechách továrnu a dohodli spolupráci. Zaplatili jsme čtyři nájmy dopředu a nakoupili hotově zboží.
Zhruba dva týdny nám trvalo, než jsme zjistili, že turisté k nám dolu pod most nepříjdou a tak jsem zavolal na pomoc Arthura.
Přivezl jsem už celkem sešlého vojáka ve výslužbě, kterému z očí zmizela jiskra a vybledl mu jeho úsměv. Slíbil jsem tomu hrdému Francouzovi nový kabátec a kokardu na čepici. Arthur souhlasil a jen si skromně vyžádal svůj vlastní stojan, aby nemusel být opřený o zeď. Vyrobil jsem tedy kovové monstrum podepírající vojákův skelet.
Zepředu Arthur zářil novými barvami a jako třešničku na dortu dostal do pravé ruky mušketu, kterou vyřezal můj otec.
Byl to skvostný pohled a turisté, když z mostu zahlédli stát obrovského dřevěného vojáka u obchodu s hračkami, neváhali ani chvíli a z dálky si fotili tu atrakci. K obchodu ovšem nepřišli. Ten neměli vytýčený na své trase. Musím ovšem přiznat, že jednou se přišli s Arthurem vyfotit Japonci. Hezky se vystřídali a bez toho, aby si koupili jedinou hračku, pokračovali dál.
Po třech měsících jsme obchod zavřeli a přišli o kauci. Hračky jsme postupně podarovali známým a smutně ukončili činnost.
Arthur byl uložen na pár let v jakémsi sklepě, kde málem oslepnul.
Stále jsem nesplnil svůj slib a nedodal mu kompletní výstroj pravého francouzského granátníka.
V roce 2007 má milovaná žena objevila inzerát nabízející přenechání nájmu v Karlíně. Úžasné prostory s obrovským sklepem a dvorem, kanceláře, obchody a sklady. Vše za dobrou cenu a nádhernou industriální atmosférou.
Vytáhl jsem Arthura z tmavého sklepa, oprášil mu jeho mundůr a namaloval nové oči.
„Ty starý brachu,“ omluvil jsem se, „promiň mi to utrpení, ale zase bude líp. Sám jsi to kdysi říkal, že musíme jít stále dál.
Pomůžeš mi?“
Díval se na mě, když jsem nakládal jeho tělo do auta a mlčel. Kovová konstrukce drnčela na karlínské dlažbě a plni očekávání jsme vstoupili do toho kouzelného dvora.
V nádherném sklepním prostoru vzniklo divadlo Underground a Arthur, jako čestná stráž hlídal jeho vchod. Ostatní prostory také našly své uplatnění a kultura naplnila naše duše.
V divadle se hrál Gogol, Čapek, Saroyan a také Havel. Konaly se tam studentské vernisáže a mládež spokojeně vystavovala svá díla.
Jednou jsem po takovém kulturním vystoupení našel Arthura zničeného v koutě. Měl rozbitý nos, ulomenou ruku a naštíplou botu.
Jeden mladý umělec nevydržel to pnutí a v alkoholovém opojení napadl vojáka, který se nemohl bránit. Vyřádil se na něm pěkně a kdyby nebylo mého správce, už by to měl Arthur asi za sebou.
Postupně jsem bral rozbité díly do rukou a připomněl si naše společná sezení u kávy ve stínu chalupy.
Bylo mi velice líto, že to musel schytat zrovna náš granátník, ale postupně jsem vyrobil a připevnil nový nos, vyspravil končetiny a dal přítele dohromady. Už jsem nechtěl riskovat další potyčku s bujarým mládím a umístil Arthura na stříšku jednoho ze vchodů.
Teď se dívá na nás z výšky, ale vím, že nezpychnul. To nemá a nikdy neměl v povaze. Sice by si při své velikosti mohl lecos dovolit, ale už od narození byl vždy skromný a tiše nesl svůj úděl.
Mám dojem, že nastala další naše etapa. Mě bude padesát a mému kamarádovi sedmnáct. Sice vypadá, jako statný čtyřicátník, ale osud mu vepsal do tváře všechna dění, která já jsem nemohl vidět a prostě zestárnul.
Je čas sundat granátníka z nechtěného piedestalu a vrátit ho znovu na zem.
Chystám mu překvapení. Dostane k narozeninám malou rekonstrukci svého dřevěného těla a bude hlídat naši novou prodejnu se zbožím ve stylu francouzské Provence. Ve dvoře vznikne zahrada a květinářství, také stylová posezení pod okny s okenicemi a všechno bude ladit s modrým kabátem vzrostlého vojáka.
Musíme doufat, že lidé budou proudit do našeho dvora v míru a Arthur nebude muset zasahovat.
V létě proběhne povýšení granátníka Arthura Grenadiéra na kapitána ostrahy Karlínskýho dvora.
Buď zdráv a dlouho živ Arthure, můj kamaráde z Malé Provence.
Ps: ty popruhy určitě dostaneš
https://fbcdn-sphotos-d-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn1/p480x480/
72811_365266813583950_269840846_n.jpg
„Zdravím tě Arthure,“ pozdravil jsem a podal mu ruku.
„Jmenuješ se Arthur Grenadier, jsi voják a dnešním dnem můžeš být přítel v našem domě.“
Toho dne bylo 22 července 1996 a já jsem stál spokojený ve své dílně. Díval jsem se do té tváře a velikých očí. Ještě trochu přibarvit nos a začernit vousy.
Opřel jsem dvoumetrového Arthura o zeď a zavolal své děti.
„Dovolte, abych vás seznámil s ostrahou našeho domu, granátníkem Arthurem,“ představil jsem vojáka ohromeným chlapcům.
„Podívejte se na něj,“ pokračoval jsem, „takhle se mu zavírají oči a tady se mu zase dá změnit úsměv do zamračené polohy.“
Malý Mates ihned využil příležitosti a chytil Arthura za ruku a pohladil ho, jako svého kamaráda. Starší Kuba si vzal stoličku, vyskočil na ni a vyzkoušel ten trik s očima.
Díval jsem se na své syny a byl spokojený, že mé ruce dokázaly vytvořit z prkýnek, hranolů, vrutů a hřebíků nadživotní postavu francouzského vojáka s vysokou čepicí a tmavým knírem. V knihách jsem našel ten předobraz napoleonského granátníka, urostlého chlapíka v nádherně barevné uniformě, vždy oddaného své vlasti.
Toho dne, kdy se Arthur narodil, jsme ho opřeli o zabílenou zeď naši chalupy a přivázali zadní stranou ke skobě ve zdi.
Ještě jsem vzal barvu a domaloval zlatavé knoflíky na modrý kabátec a vysoký límec natřel zářivě červenou.
Věděl jsem, že musím vyrobit nárameníky a přes prsa připnout křížem dva bílé popruhy, ale to časem určitě zvládnu.
Pokaždé, když jsme přijeli na chalupu, vítal nás v plné parádě. Občas jsem musel očistit vojenský kabátec od nečistot, které na něm zanechali ptáčci. Také si ho oblíbili a vysedávali na jeho ramenou.
V létě 2002 jsme byli s chlapci na venkově sami bez jejich mámy a jako chlapi, řádili jsme podle našich představ. Kluci se nechali s Arthurem vyfotit a každý ho držel za ruku. Mžourali do ranního slunce oblečeni jen v pyžamech. Za těch šest let varty synové povyrostli, ale Arthur vypadal stále stejně. Bylo načase obnovit modrý nátěr jeho kabátu. Jen k těm bílým popruhům jsem se stále ještě nedostal.
Večer začalo pršet a nepřestalo po tři dny v kuse. Měli jsme zatopený sklep a musel jsem kolem chalupy vykopat strouhu, aby mohla voda odtékat dále do zahrady.
V televizi jsme zaslechli varování před povodněmi a na druhý den mi telefonát z práce oznámil, že budova, ve které jsem zaměstnaný jako správce, je bezprostředně ohrožena velkou vodou a já se musím ihned vrátit do Prahy.
Další události měly velice rychlý spád, kdy se naše rodina musela evakuovat ze zatopeného Braníka a během týdne objekt, ve kterém jsem pracoval, zbourala najatá četa stavebních dělníků. Prý to bylo kvůli ohrožení Prahy z další přívalové vlny, ale až později vyšlo najevo, že si starosta Prahy 4 vyřizoval účty s mým zaměstnavatelem a využil neomezenou moc při povodních k likvidaci svých protivníků.
Přišel jsem o práci a tak jsme se znovu s rodinou vrátili na chalupu v Manělovicích.
Arthur nás vítal svým stoickým klidem. Měl úžasnou schopnost sledovat člověka ze všech možných úhlů. Nalil jsem si skleničku červeného vína a posadil se vedle granátníka do stínu. Díval jsem se mu do očí a pochopil jeho neměnný pohled.
Říkal mi: „Martine, nic si z toho nedělej, svět jde dál a ty se musíš postarat o svou rodinu.“
Týden na to zemřela chlapcům jejich babička, která následkem povodní neunesla ten šok z evakuace a její chatrné zdraví po dlouhodobé nemoci vypovědělo službu. Bylo jí 56 let.
Toho roku jsme se ještě jednou vrátili do staré chaloupky.
Už během dne mi připadalo naše údolíčko podivné. Jako kdyby nastal klid v pohybu a bezvětří. Jen některé stromy se pod neustálým podmáčením naklonily a snažily se přežít. Ale podivné byly zvláštní skřehotavé zvuky, které se nepravidelně ozývaly ze všech stran.
Hledal jsem ty podivné ptáky v korunách stromů, ale žádní tam nebyli.
Až na druhý den po ránu s kávou u stolku vedle Arthura, jsem zjistil že na stromech sedí malé žabky a vyluzují ty podivné skřeky. Později jsem se ptal starousedlíků na tento jev a nikdo si nepamatoval něco podobného. Nejstarší důchodce, kterému jsme přezdívali „Indián Pepa“ pro jeho vrásčitou tvář, jen kroutil hlavou.
Za 82 let nic takového nezažil.
Vzpomněl jsem si, jak před rokem, to jsme byli na chalupě s mým tátou, najednou začalo přes náš pozemek putovat procesí malých brouků-Mandelinek bramborových. Byly to celé davy a táhli z kopce kolem našeho a sousedova domu směrem k lesu. Jejich pruhovaná tělíčka neúnavně postupovala k severu, jako šiky ruských vojsk. Přecházeli přes silnici a kola aut je drtila, ale šli další a další. Táta kroutil hlavou, ale tohle také nikdy ještě nezažil. Zřejmě to byla předzvěst.
Další rok po povodních, kdy byla zatopena půlka Prahy, jsme opět vyrazili na prázdniny do naší milované chaloupky.
To jsem byl už čerstvý podnikatel a snažil se podle všech dobrých návodů budovat firmu.
Léto bylo nezvykle teplé a parno dostoupilo takových vrcholů, že stromy měly svěšené větve s povadlými listy skoro dva měsíce v kuse.
Nepršelo.
Jako kdyby počasí oznámilo: „Minulý rok jste měli vody dost, tak co si lidé pořád stěžujete.“
Byl vyhlášen zákaz zalévání zahrádek a studny vysychaly jedna po druhé.
Arthur tiše sledoval to lidské hemžení a pomalu chátral-stejně tak, jako stárne borové dřevo. Stále jsem neměl čas ani náladu vyrobit ty popruhy nezbytné pro každého francouzského granátníka.
Jako osoba výdělečně činná, jsem budoval a budoval. Pokud jsem byl na chalupě, pak jsem každé ráno dojížděl do Prahy. Na léto 2005 nezapomenu, protože můj soused a kamarád si při práci natěrače ošklivě popálil nohy, když mu v nevětraném sklepním prostoru vybouchl acetonový výpar z barev. Celé dva měsíce jsem ho pravidelně vozil na převazy do Vinohradské nemocnice a místo rádia jsem ve svém novém autě poslouchal jeho sténání. Paradoxně to byl pro mě nejlepší rok v podnikání.
Pro další sezónu jsme se s manželkou shodli na rozšíření činnosti a pronajali si pod Karlovým mostem úžasný prostor pro prodej tradičních českých dřevěných hraček. Navštívili jsme v severních Čechách továrnu a dohodli spolupráci. Zaplatili jsme čtyři nájmy dopředu a nakoupili hotově zboží.
Zhruba dva týdny nám trvalo, než jsme zjistili, že turisté k nám dolu pod most nepříjdou a tak jsem zavolal na pomoc Arthura.
Přivezl jsem už celkem sešlého vojáka ve výslužbě, kterému z očí zmizela jiskra a vybledl mu jeho úsměv. Slíbil jsem tomu hrdému Francouzovi nový kabátec a kokardu na čepici. Arthur souhlasil a jen si skromně vyžádal svůj vlastní stojan, aby nemusel být opřený o zeď. Vyrobil jsem tedy kovové monstrum podepírající vojákův skelet.
Zepředu Arthur zářil novými barvami a jako třešničku na dortu dostal do pravé ruky mušketu, kterou vyřezal můj otec.
Byl to skvostný pohled a turisté, když z mostu zahlédli stát obrovského dřevěného vojáka u obchodu s hračkami, neváhali ani chvíli a z dálky si fotili tu atrakci. K obchodu ovšem nepřišli. Ten neměli vytýčený na své trase. Musím ovšem přiznat, že jednou se přišli s Arthurem vyfotit Japonci. Hezky se vystřídali a bez toho, aby si koupili jedinou hračku, pokračovali dál.
Po třech měsících jsme obchod zavřeli a přišli o kauci. Hračky jsme postupně podarovali známým a smutně ukončili činnost.
Arthur byl uložen na pár let v jakémsi sklepě, kde málem oslepnul.
Stále jsem nesplnil svůj slib a nedodal mu kompletní výstroj pravého francouzského granátníka.
V roce 2007 má milovaná žena objevila inzerát nabízející přenechání nájmu v Karlíně. Úžasné prostory s obrovským sklepem a dvorem, kanceláře, obchody a sklady. Vše za dobrou cenu a nádhernou industriální atmosférou.
Vytáhl jsem Arthura z tmavého sklepa, oprášil mu jeho mundůr a namaloval nové oči.
„Ty starý brachu,“ omluvil jsem se, „promiň mi to utrpení, ale zase bude líp. Sám jsi to kdysi říkal, že musíme jít stále dál.
Pomůžeš mi?“
Díval se na mě, když jsem nakládal jeho tělo do auta a mlčel. Kovová konstrukce drnčela na karlínské dlažbě a plni očekávání jsme vstoupili do toho kouzelného dvora.
V nádherném sklepním prostoru vzniklo divadlo Underground a Arthur, jako čestná stráž hlídal jeho vchod. Ostatní prostory také našly své uplatnění a kultura naplnila naše duše.
V divadle se hrál Gogol, Čapek, Saroyan a také Havel. Konaly se tam studentské vernisáže a mládež spokojeně vystavovala svá díla.
Jednou jsem po takovém kulturním vystoupení našel Arthura zničeného v koutě. Měl rozbitý nos, ulomenou ruku a naštíplou botu.
Jeden mladý umělec nevydržel to pnutí a v alkoholovém opojení napadl vojáka, který se nemohl bránit. Vyřádil se na něm pěkně a kdyby nebylo mého správce, už by to měl Arthur asi za sebou.
Postupně jsem bral rozbité díly do rukou a připomněl si naše společná sezení u kávy ve stínu chalupy.
Bylo mi velice líto, že to musel schytat zrovna náš granátník, ale postupně jsem vyrobil a připevnil nový nos, vyspravil končetiny a dal přítele dohromady. Už jsem nechtěl riskovat další potyčku s bujarým mládím a umístil Arthura na stříšku jednoho ze vchodů.
Teď se dívá na nás z výšky, ale vím, že nezpychnul. To nemá a nikdy neměl v povaze. Sice by si při své velikosti mohl lecos dovolit, ale už od narození byl vždy skromný a tiše nesl svůj úděl.
Mám dojem, že nastala další naše etapa. Mě bude padesát a mému kamarádovi sedmnáct. Sice vypadá, jako statný čtyřicátník, ale osud mu vepsal do tváře všechna dění, která já jsem nemohl vidět a prostě zestárnul.
Je čas sundat granátníka z nechtěného piedestalu a vrátit ho znovu na zem.
Chystám mu překvapení. Dostane k narozeninám malou rekonstrukci svého dřevěného těla a bude hlídat naši novou prodejnu se zbožím ve stylu francouzské Provence. Ve dvoře vznikne zahrada a květinářství, také stylová posezení pod okny s okenicemi a všechno bude ladit s modrým kabátem vzrostlého vojáka.
Musíme doufat, že lidé budou proudit do našeho dvora v míru a Arthur nebude muset zasahovat.
V létě proběhne povýšení granátníka Arthura Grenadiéra na kapitána ostrahy Karlínskýho dvora.
Buď zdráv a dlouho živ Arthure, můj kamaráde z Malé Provence.
Ps: ty popruhy určitě dostaneš
https://fbcdn-sphotos-d-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn1/p480x480/
72811_365266813583950_269840846_n.jpg
19.10.2013 - 19:58Aliwien:
díky za přečtení všech povídek. To byl dnes asi pěkný nášup...
No a jinak, Arthur pořád ty popruhy nemá. Obchůdku se moc nedaří, ale držíme se. Oslavili jsme s Arthurem 17. narozeniny a dostal kytičku na klopu. Ovšem příští rok bude plnoletý a to si už zaslouží vylepšení.
díky za přečtení všech povídek. To byl dnes asi pěkný nášup...
No a jinak, Arthur pořád ty popruhy nemá. Obchůdku se moc nedaří, ale držíme se. Oslavili jsme s Arthurem 17. narozeniny a dostal kytičku na klopu. Ovšem příští rok bude plnoletý a to si už zaslouží vylepšení.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Arthur : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Přebytky
Předchozí dílo autora : Pan Bálek
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Yana řekla o Sucháč :Realista, který se občas toulá v oblacích ( to je to první co mě napadne ). Vnímám, že má jasno, ale přesto tomu občas uniká a je mu dobře v tom rozervaném světě básníků, muzikantů, bohémů, a to se mi líbí. Vnímám, že stojí nohama pevně na zemi, ale rád se od země odpoutá. Píše básničky plné radosti ze života, z lásky, z lásky a obdivu k ženám. Ví své a když se občas přežene mráček, brzy ho nahradí sluníčko. A ještě si cením toho, že dokáže pochválit, povzbudit, ale i taktně zkritizovat. Sakra co napsat negativního??? Asi jen to, že ho vlastně vůbec neznám...
