Pan Bálek

To léto roku 94 jsem trávil se svou rodinou v malé vesničce Manělovice na Benešovsku. Bydleli jsme v chalupě staré 160 let a každý večer se s námi dřevěné trámy a krovy loučily svým praskáním a sténáním.

K chalupě patřil dvůr, který jsme sdíleli se svým sousedem panem Bálkem. Byl to starý mládenec v důchodu a vždy když jsme přijeli, tak nás vítal spolu s pejskem Míšou. Počkali až vybalíme a pak na mě lišácky zamrkal: „Sousede, pojďte, dáme si panáčka.“

Musím uznat, že taková slivovička, kterou normálně nepiji, mi od tohoto domorodce chutnala dvakrát. Poznal jsem na něm, že naše společnost je mu také příjemná a rád si s námi poseděl na zápraží.

Já jsem pravidelně v pondělí ráno odjížděl do Prahy služebním autem za prací a večer se zase vracel a vychutnával si pravý a tichý venkov.

Občas mě pan Bálek požádal o laskavost. Někdy jsem mu přivezl basu piva, jindy nákup potravin, ale o víkendu měl pravidelné přání, abych ho odvezl do janovické hospůdky. Oblékl se vždy do černého obleku, vyleštil boty a na hlavu nasadil udržovaný klobouk. Přivezl jsem ho na zámecké nádvoří a tam se usadil mezi staré kamarády před hospůdkou. Chlapci vyprávěli a popíjeli a večer se pokaždé našla dobrá duše, která ho dopravila domů.

Jednou v pondělí ráno, když byl ještě nad vesničkou mlžný opar, potichu jsem odemkl dveře chalupy. Ticho bylo plíživě vlhké s ranní rosou. Míša ležel vedle boudy a po očku mě sledoval. Nastartoval jsem auto a mírně vyjel směrem na Prahu. Zhruba po dvou kilometrech se přede mnou na kraji rybníka Zrcadla objevila postava pana Bálka. Byl svátečně oblečený a pomalým krokem šel směrem k Janovicím.

Přibrzdil jsem, stáhnul okénko a pozdravil: „Dobré ráno. Kampak tak časně? Kdybyste mi včera řekl, tak jsem vás mohl naložit už doma. Pojďte a sedněte si,“ nabídl jsem místo u spolujezdce.

„Buďte zdráv sousede,“ odvětil pan Bálek, „jdu tady jen kousek a děkuji, ale já to už dojdu sám.“ Prstem pravé ruky se lehce dotknul okraje klobouku na pozdrav a usmál se na mě.

Také jsem se usmál, popřál hezkého dne a pokračoval dál po cestě do práce. Večer při setkání s rodinou mě čekalo překvapení. Vítala mě manželka se zprávou, že pan Bálek zemřel. Byl jsem z toho trochu vyjevený a tak jsem vypověděl naše ranní setkání se sousedem na cestě.

„Ráno?“ říkala žena, „to není možné, vždyť ho našli v chalupě. On zemřel v noci. Byla tady záchranka, protože večer, když ho jeden z kamarádů odvezl domů, tak měl o něj strach, jelikož se mu zdálo, že je až moc bledý a zesláblý. Takže hned po ránu, jen co jsi odjel, se přijel na něj podívat, ale už byl mrtvý. Musel tedy zemřít buď v noci, nebo brzo ráno.“

Posadil jsem se na zápraží vedle smutného Míši a hledal jsem na tváři kamenného domu úsměv svého souseda.

Pan Bálek se se mnou prostě přišel rozloučit.