Sucho

Říká se, že si lidé věcí začnou vážit až tehdy, když je ztratí. Obyvatelé Markétova si takhle začali vážit vody a vodohospodářů, ale až tehdy, když o vodu v jednom suchém létě málem přišli.

Bylo to suché léto. Klouzačky na koupališti ve staré pískovně nevedly do vody, jako obvykle, ale nově do písku. Vodáci na mnoha místech museli přenášet lodě. Vítr sfoukával prach z rozpraskaných polía lidem bydlícím na na kopcích pomalu přestávaly fungovat sprchy.

Byl vyhlášen zákaz napouštění bazénů a kropení trávníků, ale to nestačilo. Městská rada už zvažovala zákaz umývání aut a napouštění van. Bylo jasné, že je nutné vzniklou situaci systémově řešit.

V té době se Správa vodních toků rozhodla prověřit alternativní vodní zdroje - nepodchycené studánky a prameny. Bylo jasné, že v tomhle suchu už některé z nich zmizely. Ve čtvrtek tedy Správa vyslala do terénu pracovníka vybaveného služebním vozem a seznamem studánek.

Po víkendu však na Správu čekalo překvapení - zmizel jak seznam studánek, tak služební vůz a pracovník, který to celé měl na starost.

* * *

Ten úředník se jmenoval Hugo Potápka a pracoval v oddělení malých toků. Jeho pracovní nápní bylo především nekončící papírování a hraní Hledání min v expertní obtížnosti. Nestěžoval si.

Nestěžoval si ani tehdy, když mu sdělili jeho terénní úkol. Měl sto chutí si stěžovat - objíždět v tomhle vedru celou Hlubočici a hledat v polích a lesích studánky se mu opravdu nechtělo, ale nestěžoval si.

Ale dobře udělal, že si nestěžoval. Postupně se mu to totiž začalo líbit. U první studánky, která byla ukrytá za dálničním mostem, ještě docela nahlas brblal. Druhá, u hájenky, byla neuvěřitelně malebná a třetí, ukrytá v obrovských kopřivách, zas pro Huga představovala výzvu. Najít ji v těch kopřivách nebylo snadné.

Když pak docela poštípán vylézal, měl na tváři úsměv vítěze. Studánku našel a byla v ní voda. A jak tak projížděl po okreskách a ptal se místních na cestu, začal mu jeho úkol připomínat road movie. Po tomhle vlastně toužil už dlouho, vydat se na cestu a jen tak se toulat krajinou. A tenhle úkol mu to umožnil. A nejen tohle, kromě čerstvého vzduchu a svobody pohybu se objevila třeba i rozmanitost.

Ano rozmanitost. Prameny mají totiž mnoho podob. Některé jsou jen takové louže, o které se nikdo nestará. Jiné jsou naopak opečovávány až až - mají stříšku, obvykle dokonce zdobenou, a stejně se najde někdo z místních, kdo je chodí čistit. Další jsou jen trubky vedoucí ze země, ze kterých prýští voda, nebo ošklivé betonové obludy.

A v tom hledání pramenů byla i trocha dobrodružství. Studánku na místě zvaném Holé stráně našel v neprostupné džungli. Tichým údolím pochopitelně vedla hlučná dálnice, ale jméno je jednou jméno a tak zůstává i po zahlučnění. Někdy Hugo o studánku soupeřil s lesními zvířaty, jindy se soukromými pozemky. Největším nepřítelem však zůstávaly kopřivy.

Když se pak Hugo večer vrátil do města, ani se nenamáhal zaparkovat auto na parkoviště ministerstva životního prostředí kam patřilo. Zaparkoval prostě před panelákem, kde bydlel. Stejně měl to auto přidělené až do pondělí.

* * *

Co by to ale bylo za road movie, kdyby jel hrdina celou cestu sám? Asi by za moc nestála. Proto Hugo nabral hned v pátek ráno stopařku. Stála kousek za městem na výpadovce u staré vodárny a na zádech měla batoh.

"Kam jedete?" zeptal se jí. Neodpověděla, místo toho sama položila otázku: "A kam vy?" - "No, vlastně nikam," přiznal Hugo. - "Výborně, tak to máme společnou cestu." Řekla a přisedla si. Hugo jí pomohl složit krosnu dozadu a rozjel se.

Hugo nebyl zvyklý řídit, nebyl zvyklý brát stopaře, obzvláště ne hezké stopařky.

* * *

Oprava: Během přepisování do počítače jsem si vzpoměl na další zamýšlenou scénu, možná to přecejen dopíšu...