Třetí smrt

Jako každý večer jsem venčil svého psa Dinga v parku. Pomalu jsem se šoural padajícím večerem neustále obíhaný mým nalezencem. Občas jsem hodil do šera klacek, který mi dingo položil pod nohy Se skloněnou hlavou a očima šibalsky upřenýma střídavě na mne a na klacek, mě celý napjatý sledoval. Hodí…, nehodí? V této každodenní hře jsme pomalu dokončovali druhé kolečko v lesoparku, když Dingo poodběhl k nejbližší lavičce a usedl před starého pána. Zrychlil jsem krok, abych Dinga odvolal. Když jsem došel blíže a pohlédl do tváře starého muže, zjistil jsem, že pláče. Dingo seděl naproti a s hlavou mírně zvrácenou na bok, bedlivě muže sledoval a tichounce kňučel.
„Dobrý večer.“ Pozdravil jsem ho. „Stalo se vám něco? Mohu vám nějak pomoci?“
Muž jen zavrtěl hlavou, aniž by na mně pohlédl. Něco mě nutilo setrvat na místě. Nejistě jsem přešlápl: „mohu si přisednout?“ Kývl na souhlas. Usedl jsem kousek vedle něho. Dingo na mně pohlédl a znovu tiše zakňučel. Nevěděl jsem co říct. Připadal jsem si jak v levném americkém filmu a jediná věta, která mě napadala, bylo ono stupidní klišé: „Chcete si o tom promluvit? Jen to ne.“ pomyslel jsem si.
„Já vím, že mi do toho nic není, “ začal jsem opatrně, „ale rád bych se vás zeptal, co vás trápí…“ Dingo počkal, dokud jsem nedomluvil a zvědavě otočil hlavu směrem k starci. Chvíli bylo ticho a už jsem se chystal, že se omluvím a půjdu domů.
„Víš pejsku,“ promluvil najednou muž tichým hlasem směrem k Dingovi, který opět zvědavě nachýlil hlavu, jakože naslouchá, „já už jsem dvakrát zemřel a chtěl bych zemřít potřetí.“ Dingo opět tiše zakňučel a já jsem měl na jazyku neodbytnou otázku, kterou mi do hlavy vehnala zvědavost… „Jak mohl už dvakrát zemřít…?“ napadlo mě.
Než jsem stihl promyslet jak tu otázku položit, promluvil stařec opět k Dingovi: „víš pejsku, když jsem byl mladý, tak jsem na smrt nikdy ani nepomyslel a už vůbec mě nenapadlo, že přijde doba, kdy bude muset člověk zemřít vícekrát.“ Netrpělivě jsem poposedl, ale mlčel jsem.
„Poprvé jsem zemřel, když mě poslali do důchodu. Někteří se na to těší, ale to víš, když je člověk sám, tak je práce druhým životem. Kamarádi sice slibovali, že se určitě budeme vídat, ale znáš to, sejde z očí…“ Odmlčel se. „Myslel jsem, že budu cestovat, ale po čtyřiceti dvou létech mi vyměřili takový důchod, že mám co dělat, abych vyžil. Jídlo kupuju jenom to nejlevnější – a jak jsem se ještě před pár léty rozčiloval, když jsem viděl důchodce, jak bedlivě vyhledávají všechny slevy v obchodňáku. Chtěl jsem jít pracovat, to jo, ale copak vás dnes někdo vezme? Děti sice mám, občas se i zastaví, ale sami toho mají hodně, takže jim nechci být na obtíž. Najednou jsem zjistil, že mě nikdo nepotřebuje, mladí se na mě dívají skrz prsty a za zády se mi posmívají – vím to. Já uvnitř toho starého těla křičím, že jsem mladý, že to jen to moje tělo zestárlo…“
Dingo starci olízl ruku a vyčítavě se na mně podíval, jako bych snad za to já mohl.
„Teď sedím sám v malém bytě a nebaví mě žít, protože není nikdo, kdo by mi dal najevo, že mě alespoň trošku potřebuje. Cítím se zbytečný.“ pokračoval stařec, “Navíc musím počítat každou korunu, a jestli mi ten kutloch ještě zdraží, nevím, kam půjdu. Tak to je ta moje první smrt, umřel jsem, protože se cítím nepotřebný, odvedl jsem svou práci a teď už po mně ani pes neštěkne – ach, promiň vlastně, ty ses u mne zastavil, pejsku.
Zamyšleně jsem poslouchal a byl jsem z toho čím dal víc zklíčen.
„Ale děsí mě, že kdybych onemocněl, tak už si nezajdu ani sem na procházku, ani do obchodu, prostě nikam. Asi bych musel do nějakého ústavu. Umřel bych podruhé. Jen ležet v tom odkladišti použitých lidí. V lepším případě koukat na televizi nebo něco číst. Co z takového života?“, povzdechl si pán a pohladil po hlavě Dinga, který jeho ruku opět olízl, lehl si před nás, hlavu položil na přední tlapy a jeho oči střídavě pozorovaly mě a starého pána.
„Jó, to kdysi to bylo jinak – rodiče byli ctěni a celý život prožili v kruhu své rodiny. A když už nemohli pracovat nebo se sami o sebe postarat byli s těmi, co měli rádi, kterým věnovali kus svého života – potomci vraceli ten věčný dluh. I na smrtelné posteli byli obklopeni svými blízkými. Já si nedovedu představit, že budu umírat někde v ústavu, s podobně postiženými. A mohu to snad mladým vyčítat? Snad. Ale copak si mohou vzít domů staříka, který si třeba nezajde ani na záchod? Vždyť kdo by nás živil… Dnes je všechno jinak. A není to dobře. Mladých mi je v podstatě líto, protože pokud se nepostaví na odpor, nevrátí se o krok zpět, co budou zažívat oni? Budou využívání tím proklatým systémem dokud neumřou? Asi.“
Odmlčel se.
„Už mi to došlo,“ řekl jsem, „v čase našich dědů byla jen jedna smrt, člověk umřel a najednou skončilo všechno. Dnes jsme nuceni zažívat agonii odchodu ze života a fyzická smrt je vlastně vysvobozením.“
„Tak, tak,“ přitakal starý muž, pohladil dinga po hlavě a pomalu vstal. „Nashledanou,“ řekl a pomalým krokem zamířil k blízkým panelákům, jejichž okna svítila do houstnoucí tmy.
„Kolik je podobných osudů za těmi okny,“ pomyslel jsem si. „Kolik lidí za těmi okny sem přišlo v plné síle, radosti ze života a teď jen sedí za oknem a pozorují ten najednou cizí svět za okny.“
Ze zamyšlení mě probral Dingo. Jeho drsný jazyk mi olízl hřbet ruky. Zvedl jsem se z lavičky a vydal se k domovu. „Musím zavolat tátovi,“ pomyslel jsem si. „Teď co je sám, mu asi bude těžko“ pokračoval jsem v úvahách. „Asi nestačí, že na něho myslím – potřebuje to taky vědět, budu mu volat častěji. Vždyť mu toho tolik dlužím.“