Měla jsem silnou touhu umístit příběh do Prahy, nevím proč, ale už to tak je...

K tomuto příběhu se dá jen těžko něco dodat.Vztahy mezi lidmi jsou někdy složitější, než si sami dokážeme představit...

Co všechno je člověk schopen podstoupit pro lásku? Tato povídka však v žádném případě není návodem k použití pro další zamilované...

nehledejte v tom zápletky... z dneška...

Umíte prohrávat? Hrdina tohoto příběhu prohrávat neuměl...

Tentokrát bez komentáře, snad i přesto bude povídka pro čtenáře přitažlivá...

aneb "nikdy neříkej nikdy" - i já jsem si bláhově myslela, že se nikdy nemůžu zamilovat do svého učitele... Více z mé tvorby na www.magdahankova.cz

Takže... já sem tak odvážná a statečná :)) je... to... asi tak jakože nějaká první část... a pokud budete hodní, tak napíšu i druhou a klidně i třetí... :))

Tato povídka je napsána částečně na námět jedné z autorek na tomto webu a doufám, že pro mnohé čtenáře bude ponaučením...

Krátká povídka o školství, nespokojených rodičích a nadšených učitelích, a hlavně o třídních schůzkách, ze kterých je nakonec stejně vždycky hon na čarodějnice.

.. aneb jak mi bylo, když se její duše přemístila do lepších životních podmínek .. [nebaví vás číst *dlouhé* povídky? Poté Vám radím: "Kašlete na to!."] Už chápu pocity přátel umírajících.. uch..

Jiná

Po dlooouhé době, snad zpět:o)

Byli spolu, měli se rádi, a rozešli se. Nestalo se nic mimořádného.

další povídka, tentokráte ze života. Pls pište komentíky

...

Až se mě jednou zeptáš, kam utíkala ta slečna s oranžovou gerberou, když nás míjela, odpovím ti asi, že jí prostě ujížděl autobus....

...a nebo už nikdy?