Sedm dní rozchodu

Den první
Dramata. Práskání dveřmi a ječení:,,Ty jsi mě zradil!“ To jsi prostě ty. Jen ať to všichni v baráku slyší a ať je tvůj život jako telenovela. Já žiju v reálném světě. Nebudu se ti omlouvat za to, že jsem se spal s tou holkou. Nikdy jsem ti nelhal. Nikdy jsem nepředstíral, že jsem princ z pohádky, nebo správný chlap. To, že se ti zdálo, že to tak je, je jen tvůj problém. Já jsem ti nelhal.
Uvidíme, jak dlouho to beze mě vydržíš. Jak dlouho zarytý snílek jako ty dovede přežít v tom hnusném špinavém reálném světě.
Dávám ti dva dny.


Den druhý
Vsadím se, že vím, co právě teď děláš. Úplně tě vidím. Sedíš na gauči a zíráš do prázdna, v ruce skleničku. Myslíš si, že se to sluší. Že zkrátka takhle má vypadat někdo, kdo se právě s někým pohádal a teď je sám. Že je to znamení citlivé povahy.
Mě by něco takového dělat nenapadlo. Ale koneckonců, já nemám citlivou povahu.
,,Necítíš nic. Všechno je ti jedno. Záleží ti jen na sobě.“ To byly tvoje oblíbené věty. Vždycky jsem odpovídal:,,Máš pravdu. A je mi to jedno.“
Já dobře vím, proč nejsem citlivý. Vypadá to fakt směšně. Stačí si poslechnout tvůj soucitný hlas, kterým utěšuješ kamarádku, když se s ní rozešel kluk. Za pět minut se kamarádka válí smíchy po zemi.
Ještě pořád nevoláš. Ještě pořád se snažíš vypadat naštvaně. Ale já moc dobře vím, že cítíš jen smutek. Protože máš přece citlivou povahu.
Tak mi klidně zavolej a řekni mi to, žádná novinka to nebude.


Den třetí
Pořád nic. Asi jsem tě naštval pořádně. Nečekal jsem, že v sobě máš takovou vytrvalost. Nikdy předtím jsem si nevšiml. Ale co si pamatuju, taky jsme se nikdy předtím takhle nepohádali. Naše vzájemné ignorování vždycky trvalo v řádu minut. Ale nikdy jsem to nebyl já, kdo přišel první s omluvou. A nečekej, že to tentokrát bude jinak. I přesto, že jsem to ve většině případů byl já, kdo všechny ty hádky zavinil. I přesto, že tentokrát to není jinak.
Dobrá, možná jsem udělal chybu. Možná jsem měl myslet taky na tebe. Ale ten můj egocentrismus je přece to, co mě dělá tím, čím jsem – skvělým.
Takže se ti nepůjdu omluvit. Koneckonců, by to byla zbytečná námaha. Proč by měl chodit Mohamed k hoře, když hora přijde k Mohamedovi? Dřív nebo později…


Den čtvrtý
Je to legrační, co se mnou ta nejistota dělá. Několikrát jsem se přistihl, že kontroluju svůj mobil. Možná na mě máš špatný vliv, možná se taky stávám patetickým fňukalem.
Ale pravděpodobněji prostě nemůžu uvěřit, že se držíš tak dlouho. Koneckonců, ty jsi snílek a já jsem skvělý.


Den pátý
Náš byt začíná vypadat jinak. Tak nějak vychladle. Panebože, nemůžu uvěřit, že jsem právě řekl něco jako ,,vychladle“. Vychladlá je večeře, ne náš byt. Opravdu, potřebuju si někde zvýšit sebevědomí. Asi poprosím o pomoc nějakou pěknou blondýnku. Když o tom tak přemýšlím, žádnou blondýnku jsem o pomoc nežádal už hodně dlouho. Naposled tu, kvůli které jsi teď pryč. A řeknu ti, že ani nestála za to. Jaktože jsem si to uvědomil teprve teď? Je to tak hrozné… nebyl jsem s žádnou ženskou už pět dní! Jak jsem to mohl vydržet?


Den šestý
Dneska jsem tě s ním viděl. To má být jako náhrada za mě? Ta hnusná obrýlená kostra s kilama knih pod paží? Takový typický ubrečený snílek… Dobrá, skvěle se k sobě hodíte. Ale místo mě? Vybereš si radši něco takového místo mě?
Ty mě přece potřebuješ. Skvěle se doplňujeme. Ty sníš, já tvoje sny srážím na zem. Tak jsme vždycky fungovali. Co na tom bylo špatného?
Nejhorší byl ten tvůj úsměv. Takový omluvný, smířený… Jako by říkal:,,Promiň, ale my dva jsme skončili.“ No, alespoň jsem se nakonec dočkal tvojí omluvy.
Sakra, vážně si myslíš, že on tě dovede držet při životě, jako já? Beze mě s tím svým optimismem nepřežiješ ani jeden den. Potřebuješ, abych tě držel, protože díky těm svým lehkým myšlenkám můžeš snadno odletět. Potřebuješ mě.
A co je ještě důležitější, já potřebuju tebe.


Den sedmý
Tak stojím před tvým domem a ječím na celou ulici tvoje jméno. A řeknu ti, jaké k tomu mám důvody: vodka, whisky, gin. V tom stavu mi to připadá jako dobrý nápad. Je to drama, a to je přece tvoje oblíbená parketa.
Přesto nevypadáš nadšeně, když běžíš z domu a už od vchodu šeptáš:,,Ty ses zbláznil! Co to sakra děláš?!“
Nikdy jsem ale nebyl dobrý v braní ohledů na tvoje city. Takže dál ječím:,,Omlouvám se! Hrozně moc se ti omlouvám! Promiň, že jsem spal s tvojí holkou! Promiň mi to, Filipe! Jsi můj nejlepší kamarád! Buď můj nejlepší kamarád! Prosím! Promiň!“
,,Jo, jo, jo!“ říkáš jen proto, abych zmlknul a nervózně se rozhlížíš. Z oken začínají padat těžké předměty. ,,Jdeme dovnitř.“
Svalím se na gauč a téměř okamžitě usnu. Až se zítra ráno probudím, budeš ve stejné místnosti. První věc, kterou udělám, že budu předstírat, že si ze včerejší noci nic nepamatuju. Potom urazím tvůj vkus v oblékání. A potom ti budu vyprávět, co jsem dělal těch sedm dní. Samozřejmě budu lhát. A ty mi samozřejmě všechno odpustíš. Zase bude všechno normální. Po dlouhé době budu zase já ten nechutný sebestředný hajzl, a ty ten sentimentální zženštilej blbeček. Jsme skvělý páreček, sluší nám to spolu.
Zítra, až se probudím, bude všechno v pořádku.